ECLI:CZ:US:2022:4.US.623.22.1
sp. zn. IV. ÚS 623/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Bohumila Zavadila, zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, sídlem Tovačovského 3161/13, Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. prosince 2021 č. j. 59 Co 259/2021-43, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti REXIM REALITY, s. r. o., sídlem Radlická 1170/61, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 10. 11. 2021 č. j. 18 Nc 601/2021-24 zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření spočívajícího v povinnosti vedlejší účastnice zdržet se provádění dražby specifikované bytové jednotky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K věci samé okresní soud zejména uvedl, že podle jeho názoru neodpovídá skutečnosti tvrzení stěžovatele, že nejsou splněny hmotněprávní podmínky pro provedení dražby, konkrétně že zde údajně není existující pohledávka přiznaná vykonatelným soudním rozhodnutím.
3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V návaznosti na odvolací argumentaci stěžovatele krajský soud zejména uvedl, že účinky osvobození stěžovatele od placení zbytku pohledávek v insolvenčním řízení vedeném proti němu jako úpadci a původně jako ručiteli se nedotýkají pohledávky věřitele vůči dlužníkům z hlavního závazkového stavu. Stěžovatel v návrhu na vydání předběžného opatření netvrdil a neprokázal žádné skutečnosti, z nichž by bylo podle krajského soudu možno dovodit, že pohledávka z hlavního závazkového vztahu v celém rozsahu zanikla.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel především zdůrazňuje, že dražba, proti níž směřoval jeho návrh na nařízení předběžného opatření, se nakonec nekonala, protože si opatřil finanční prostředky k úhradě dluhu zajištěného zástavním právem k dražené bytové jednotce. Od konání dražby tak bylo upuštěno. Krajský soud při svém rozhodování o odvolání stěžovatele proti zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření měl a mohl podle stěžovatele zjistit, že od dražby bylo upuštěno, že tedy odpadl důvod navrhovaného předběžného opatření. Vydal-li krajský soud přesto rozhodnutí, kterým potvrdil usnesení okresního soudu, nevzal při svém rozhodování v úvahu skutečnost, že od dražby bylo upuštěno, a ani stěžovatelův návrh ze dne 21. 12. 2021 na zastavení řízení. Z toho důvodu je rozhodnutí krajského soudu podle stěžovatele nicotné a nesmyslné. V dané souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2002 sp. zn. I. ÚS 264/01 (U 2/25 SbNU 349), podle něhož je možné vzít návrh zpět ještě v odvolacím řízení, když k účinnému zpětvzetí žaloby musí dojít dříve, než odvolací soud rozhodne. Popsané pochybení krajského soudu mělo za následek, že stěžovatel byl nucen uhradit soudní poplatek za odvolání, na jehož vrácení nemá právo s ohledem na vydání napadeného usnesení. Rozhodl-li by krajský soud o zpětvzetí návrhu, pak by řízení zastavil a stěžovateli by vzniklo právo na vrácení soudního poplatku kráceného toliko o dvacet procent.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
7. Taková situace v nyní posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nenastala, a to též s ohledem na skutečnost, že základní námitka stěžovatele je založena na okolnosti, že mu nebyla vrácena část soudního poplatku za podané odvolání.
8. Právě uvedený závěr platí i proto, že podle stěžovatelem nepřímo odkazovaného §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že minimální výše soudního poplatku, která se žalobci (navrhovateli) nevrací, je 1 000 Kč. Podle Sazebníku poplatků (dále jen "sazebník"), který je přílohou k zákonu o soudních poplatcích, činí výše poplatku za odvolání proti rozhodnutí prvostupňového soudu o návrhu na nařízení předběžného opatření podle položky 22 bod 3 ve spojení s položkou 5 sazebníku právě 1 000 Kč. Nadto ve věci stěžovatele sice nebylo nařízeno jednání (krajský soud rozhodoval bez jednání), nicméně podle tvrzení samotného stěžovatele byl návrh na zpětvzetí krajskému soudu doručen dne 21. 12. 2021, tedy ve stejný den, kdy krajský soud o odvolání stěžovatele rozhodl (z pohledu §10 odst. 5 zákona o soudních poplatcích lze proto uvažovat i tak, že krajský soud již rozhodl vzhledem ke kontextu stěžovatelova případu o věci samé, tedy posoudil stěžovatelovo odvolání). Podle Ústavního soudu jde o další důvod, proč bylo ve svém důsledku správné, musel-li stěžovatel za své odvolání uhradit soudní poplatek v příslušné výši. Z tohoto důvodu je stěžovatelův odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 264/01 nepřiléhavý, neboť ani z tohoto rozhodnutí nelze beneficium vrácení soudního poplatku pro stěžovatele bez dalšího - pro důvody právě vyložené - dovodit.
9. Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu