ECLI:CZ:US:2022:4.US.637.22.1
sp. zn. IV. ÚS 637/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Tomana, zastoupeného Mgr. Terezou Kubalíkovou, advokátkou, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 62 Co 237/2021-194 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. května 2021 č. j. 26 C 265/2018-150 a s ní spojeném návrhu na zrušení části §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "vyjma návrhu na obnovu řízení", za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod. S ústavní stížností spojil podle §74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení části §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "vyjma návrhu na obnovu řízení".
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobou, doplněnou osmi dalšími podáními, domáhal odškodnění nemajetkové újmy (po částečném zpětvzetí) ve výši 3 369 918,90 Kč. Obvodní soud napadeným rozsudkem zastavil řízení o částce 859 000 Kč (I. výrok), uložil vedlejší účastnici zaplatit specifikovaný úrok z prodlení (II. výrok), zamítl žalobu o zaplacení částky 2 510 918,90 Kč a příslušenství (III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok).
3. Proti jednotlivým výrokům rozsudku obvodního soudu podali samostatná odvolání stěžovatel (proti II. až IV. výroku) i vedlejší účastnice (proti části II. výroku). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal důvodným pouze odvolání vedlejší účastnice a napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání stěžovatele proti II. výroku (I. výrok), změnil II. výrok rozsudku obvodního soudu ohledně zákonných úroků z prodlení a žalobu zamítl (II. výrok), potvrdil III. výrok rozsudku obvodního soudu (III. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (IV. výrok). Městský soud poučil stěžovatele o možnosti podat dovolání za podmínek uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
4. Ústavní soud na základě dotazu u obvodního soudu zjistil, že ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 26 C 265/2018 podal stěžovatel dne 3. 3. 2022 proti III. výroku rozsudku městského soudu dovolání.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že tomu tak není.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek k ochraně práva se považuje jak řádný, tak mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak i jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
7. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Ústavní stížnost proto představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)].
8. Využil-li stěžovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek (v souladu s poučením uvedeným v rozsudku městského soudu), je nezbytné dovolání podané proti III. výroku rozsudku městského soudu považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z uvedeného lze dovodit, že ústavní stížnost je v této části nepřípustným návrhem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Tento závěr se týká též akcesorického výroku (IV. výrok rozsudku městského soudu) o nákladech řízení, neboť eventuálním přezkumem nákladového výroku ještě před tím, že bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o dovolání proti výroku ve věci samé, by Ústavní soud nejenže nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům k ochraně práva, nýbrž by tím, byť jen nepřímo, mohl předjímat i výsledek řízení o dovolání, což mu nepřísluší [např. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18, ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19, ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušení "celého" rozsudku městského soudu, tj. včetně I. a II. výroku, avšak proti těmto výrokům žádnou argumentaci nezformuloval. Z tohoto důvodu je ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti pro zjevnou neopodstatněnost (bod 9.) podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti pro nepřípustnost (bod. 8.) podle §43 odst. 1 písm. e); spolu s ní odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu i návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení, neboť je ve vztahu k ní návrhem akcesorickým.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu