ECLI:CZ:US:2022:4.US.654.22.1
sp. zn. IV. ÚS 654/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky, sídlem Biskoupky 33, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2022 č. j. 23 Cdo 3609/2021-213, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2021 č. j. 29 Co 319/2021-185 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. prosince 2020 č. j. 67 C 336/2016-170, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti T-Mobile Czech Republic a. s., sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") domáhala obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 67 C 336/2016. Svou žalobu odůvodnila především tím, že prostřednictvím třetí osoby, která nahlédla do správního spisu vedeného Českým telekomunikačním úřadem, zjistila, že na dodatku účastnické smlouvy ze dne 5. 5. 2008 uzavřené s vedlejší účastnicí není její podpis, a navíc ve spisu chybí doklad o doručení výpovědi smlouvy ze dne 8. 6. 2009. Okresní soud žalobu stěžovatelky na obnovu řízení zamítl (I. výrok) a uložil jí povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici ve výši 6 534 Kč (II. výrok). Zdůraznil, že stěžovatelka podala žalobu na obnovu řízení až po více jak roce, kdy se údajně dozvěděla o nepravosti listiny (dne 6. 2. 2019), tj. po uplynutí lhůty stanovené §233 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále podle něj "nebyly splněny podmínky žaloby na obnovu řízení stanovené v §228 písm. a) o. s. ř., když žalobkyně po celou dobu trvání správního řízení nenamítala neplatnost dodatku k účastnické smlouvě ze dne 5. 5. 2008, nenavrhla provést důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a nevyužila možnost nahlédnout do správního spisu. Neplatnost smlouvy, resp. dodatku žalobkyně nenamítala ani v rámci odvolacího řízení vedeného u Městského soudu v Praze, když brojila pouze proti výroku o nákladech řízení.". Vedlejší účastnici nemůže jít podle obvodního soudu k tíži skutečnost, že se stěžovatelka za celou dobu řízení neseznámila se správním spisem, ve kterém má být údajně založena neplatná listina, což ostatně stěžovatelka ani ničím nedoložila. Pouze uvedla, že se o ní měla dozvědět prostřednictvím třetí osoby až dne 6. 2. 2019, tj. rok po skončení řízení ve věci samé.
3. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž obvodnímu soudu především vytkla, že "rozhodl při jednání dne 1. 12. 2020 bez její přítomnosti, přestože ještě před jednáním telefonicky informovala soud o tom, že vlakový spoj, kterým se hodlala dopravit ... do Prahy, byl z důvodu mimořádné události zrušen, a požádala proto o odročení jednání na jiný termín. K účasti na jednání měla pádný důvod, neboť soud na projednání věci při jednání trvá". Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil výrok usnesení obvodního soudu o zamítnutí žaloby, dále změnil nákladový výrok usnesení obvodního soudu tak, že výše nákladů řízení činí 12 342 Kč, a uložil stěžovatelce povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 4 114 Kč. Městský soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že "přestože není důvod nevěřit žalobkyni, že v telefonickém hovoru v ranních hodinách dne 1. 12. 2020 (vedle omluvy z jednání pro zrušení vlakového spoje) požádala i o odročení jednání (zvláště není-li přesný obsah hovoru ve spise zaznamenán), a přestože žalobkyně doložila ..., že se na jednání dne 1. 12. 2020 v 11:00 hodin nedostavila z důležitého důvodu spočívajícího v mimořádném zrušení pravidelného vlakového spoje z Brna do Prahy, nepředstavuje neúčast žalobkyně při jednání soudu I. stupně dne 1. 12. 2020 takovou vadu řízení, která by mohla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí dle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Je tomu tak proto, že rozhodnutí soudu I. stupně je zjevně správné ... přičemž účast žalobkyně na jakémkoliv jednání o žalobě na tomto závěru nemohla ničeho změnit. I když tedy konání jednání dne 1. 12. 2020 bez přítomnosti žalobkyně lze označit za vadu řízení, nejde o takovou vadu, která v posuzovaném případě mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení" (bod 11 odůvodnění). Žaloba, jíž stěžovatelka napadla pravomocné usnesení obvodního soudu, kterým bylo původní řízení zastaveno, navíc není přípustná, protože nesměřuje proti pravomocnému rozsudku nebo pravomocnému usnesení ve věci samé (§228 o. s. ř.). Původní řízení skončilo zastavením bez věcného projednání, pročež "tak ani není možné v hypoteticky obnoveném řízení dosáhnout příznivějšího rozhodnutí ve věci, neboť tu není žádné původní rozhodnutí ve věci, které lze zlepšit" (bod 12 odůvodnění). Žaloba stěžovatelky na obnovu řízení je podle městského soudu zjevně nepřípustná. Proto bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno, aniž by bylo třeba řešit včasnost žaloby či dokonce její důvodnost (bod 14 odůvodnění).
4. Nejvyšší soud řízení o "dovolání" stěžovatelky proti usnesení obvodního soudu zastavil, neboť proti usnesení soudu prvního stupně dovolání podat nelze. Dovolání proti usnesení městského soudu pak odmítl. V prvé řadě zdůraznil, že dovolání podané proti nákladovým výrokům usnesení městského soudu je objektivně nepřípustným podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. K námitce, podle které je usnesení o zastavení řízení rozhodnutím ve věci samé a je proti němu přípustná žaloba na obnovu řízení, stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle Nejvyššího soudu "pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace textu §237 o. s. ř. nepostačují" k vymezení přípustnosti dovolání. Zdůraznil, že v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadou, která nebyla odstraněna, pročež k dovolání v uvedené části nelze přihlížet (str. 3 odůvodnění). U vymezení dalších právních otázek již bylo z obsahu dovolání patrné, v čem ve vztahu ke každé z nich stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a dovolání v této části rovněž obsahovalo všechny náležitosti vyžadované zákonem. Stěžovatelka zejména namítala, že městský soud rozhodl v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1537/09 (N 9/56 SbNU 91). V něm vyslovené právní závěry však podle Nejvyššího soudu na projednávanou věc nedopadají. To platí tím spíše, pokud se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit, že neodročení jednání mělo vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé. Ze stejného důvodu nemohlo podle Nejvyššího soudu přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit ani námitka stěžovatelky, že obvodní soud rozhodl bez její přítomnosti na jednání, i když údajně dříve avizoval, že její přítomnost na jednání je nutná.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že se řízení před obvodním soudem nemohla účastnit z důvodu mimořádného zrušení vlakového spoje z Brna do Prahy. Přestože se ze soudního jednání řádně telefonicky omluvila a požádala o jeho odročení, proběhlo soudní jednání bez její přítomnosti. V návaznosti na to namítá, že jí nebylo umožněno před obecnými soudy přednést své námitky a došlo tak ke stavu denegatio iustitiae, a tudíž i k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Jelikož je stěžovatelka advokátkou, nemusí být jako účastník řízení zastoupena jiným advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími soudů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud též připomíná, že obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení, ale požadavek, aby bylo řízení jako celek vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny.
8. Ústavní stížnost je pouhou rekapitulací průběhu řízení před soudy a citací jejich rozhodnutí (str. 1 až 5) s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1537/09 a tvrzením o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (jeden odstavec na str. 6). Stěžovatelka nepředestírá žádná tvrzení, se kterými by se soudy náležitým způsobem již nevypořádaly.
9. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti kvalifikovaně nezpochybňuje závěr obvodního soudu, že její žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně. Již sama tato skutečnost přitom znemožňuje, aby jí bylo vyhověno, jak požaduje stěžovatelka. Byť by Ústavní soud vzal za prokázané tvrzení stěžovatelky, že spolu s omluvou požádala o odročení soudního jednání, ani jednání obvodního soudu bez její přítomnosti by nezakládalo odvolací důvod podle §205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť tvrzená jiná vada řízení nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz bod 3 výše). Městský soud současně upozornil na to, že podle §228 odst. 1 o. s. ř. lze žalobou na obnovu řízení napadnout pouze pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Přestože zastavení původního řízení je rozhodnutím, kterým se řízení končí, nejde v daném případě o rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že "rozhodnutí o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé ... nýbrž rozhodnutím procesním, a to již proto, že nijak nepředjímá výsledek pře" (usnesení ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3254/12, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz). To platí tím spíše, bylo-li důvodem pro zastavení původního řízení zpětvzetí žaloby stěžovatelkou (viz str. 1 odůvodnění usnesení obvodního soudu). V návaznosti na to Ústavní soud podotýká, že zamítá-li soud žalobu na obnovu řízení proto, že není přípustná, nemusí podle §235f o. s. ř. vůbec nařizovat jednání. S ohledem na tyto skutečnosti nelze na danou věc uplatnit nález sp. zn. I. ÚS 1537/09, neboť jak správně upozornil již Nejvyšší soud, závěry v něm uvedené na případ stěžovatelky nedopadají.
10. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání Ústavní soud uvádí, že nepřezkoumává obsah procesního rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, nevykazuje-li toho rozhodnutí rysy neústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění (viz např. usnesení ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18). Usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelný a náležitě vysvětlený důvod, proč je dovolání považováno za nepřípustné, resp. proč jej bylo nutné odmítnout (viz bod 4 výše). Úvahy, kterými byl Nejvyšší soud při rozhodování veden, nepovažuje Ústavní soud za nikterak nepřiměřené či neústavní. Ani stěžovatelka k závěrům Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání nevznáší žádné konkrétní námitky.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu