ECLI:CZ:US:2022:4.US.673.22.1
sp. zn. IV. ÚS 673/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou, sídlem Hálkova 1229/44, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. prosince 2021 č. j. 11 Co 75/2021-1946 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. října 2020 č. j. 99 P 9/2015-1754, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a nezletilého T. L. a K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na péči o dítě a práva dětí na rodičovskou výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a na princip rovnosti podle čl. 1 věty první Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele jako otce na snížení výživného (I. výrok), zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí vedlejšího účastníka (II. výrok), rozhodl o zvýšení výživného (III. výrok) a o povinnosti uhradit nedoplatek na zvýšeném výživném (IV. výrok), čímž změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 5. 2012 č. j. 25 Nc 657/2010-213 (V. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (VI. výrok). V odůvodnění konstatoval, že střídavá péče není v daném případě vhodná, neboť vedlejší účastník pro své specifické potřeby navštěvuje školu se speciálním programem a není tedy možné, aby v průběhu intervalů, kdy by byl v péči stěžovatele nebo vedlejší účastnice (matky) navštěvoval školu se stejným způsobem výuky. Vedlejší účastnice podporuje vedlejšího účastníka ve styku se stěžovatelem, naopak stěžovatel má problém respektovat rozhodnutí soudu a vedlejšího účastníka nevrací do péče vedlejší účastnici po skončení intervalu určeného soudem pro jejich vzájemný styk. Ke zvýšení výživného pro vedlejšího účastníka okresní soud přistoupil k návrhu vedlejší účastnice, neboť se zvýšily jeho potřeby, a stěžovatel disponuje mimo jiné nemovitým majetkem, který mu umožňuje darovat finanční částky v rozsahu miliónů korun, a je jediným společníkem obchodní společnosti s ručením omezeným s obratem převyšujícím 10 000 000 Kč ročně. Podle okresního soudu nelze stanovit výživné jen s ohledem na stěžovatelův příjem, který dostává jako ředitel obecně prospěšné společnosti.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a VI. (I. výrok), změnil ho ve výrocích III. a V. ve výši výživného (II. výrok) a ve výroku IV. o jeho nedoplatku (III. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (IV. výrok). Krajský soud měl k dispozici aktuální zprávu z listopadu 2021 ze psychologicko-klinického vyšetření vedlejšího účastníka, vycházel též ze zpráv jeho opatrovníka (statutárního města Plzeň), který s vedlejším účastníkem vedl pohovor, a pohovor s ním provedl bez přítomnosti rodičů také krajský soud. Za tohoto stavu dospěl k závěru, že stěžovatel jako vychovatel vedlejšího účastníka selhal, neboť nerespektuje soudní rozhodnutí a pravidla v něm stanovená. Nerespektuje zařazení vedlejšího účastníka ve školním systému na základní škole, kde má kvůli tomu vedlejší účastník velké množství neomluvených hodin, hrozí mu trojka z chování, má neurotické projevy chování (škrábe si ruce). Vedlejší účastník je pro vztah mezi rodiči v takovém psychickém nepohodlí, že sám před krajským soudem vyslovil souhlas se svým eventuálním zařazením do dočasné pěstounské péče. Vedlejší účastník podle krajského soudu nutně potřebuje psychologickou péči a stěžovatel s vedlejší účastnicí rodinnou terapii. Stěžovatel svou rodičovskou roli nezvládl, naopak vedlejší účastnice umožnila stěžovateli styk s vedlejším účastníkem (respektovala tak soudní rozhodnutí), i když si byla vědoma předchozího nedodržování soudních rozhodnutí stěžovatelem. Protiprávní chování stěžovatele může podle krajského soudu přinést daleko závažnější dopady do sféry vedlejšího účastníka. Umístění vedlejšího účastníka do neutrálního prostředí se tak v určitém ohledu jeví jako jediný způsob, jak jeho situaci vyřešit. Ovšem s ohledem na postoj stěžovatele a vedlejší účastnice, který vyjádřili v samotném závěru odvolacího řízení, krajský soud k tomuto kroku nepřistoupil, když dovodil, že je nutné zachovat stávající úpravu poměrů vedlejšího účastníka (tedy, že je stále ještě v jeho prospěch, zůstane-li v péči vedlejší účastnice). Možnost umístění vedlejšího účastníka do neutrálního výchovného prostředí však podle krajského soudu stále existuje, nebude-li stěžovatel respektovat soudem nastavená pravidla. Výživné snížil krajský soud zejména s ohledem na to, že s nástupem vedlejšího účastníka na základní školu se snížila výše školného.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy rezignovaly na komplexnější posouzení celé záležitosti. Vycházely přitom ze zastaralého znaleckého posudku, který byl vypracován v útlém věku vedlejšího účastníka, když soud poprvé rozhodoval o jeho výchovném prostředí. S ohledem na rozdílný věk vedlejšího účastníka však tento znalecký posudek již není použitelný. Obecné soudy rovněž podle stěžovatele nerespektovaly přání vedlejšího účastníka zůstat s otcem. S těmito namítanými skutečnostmi se obecné soudy nevypořádaly, čímž rozhodovaly podle stěžovatele v rozporu například s nálezem ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553). Stěžovatel byl v řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí podle svého přesvědčení rovněž genderově znevýhodňován, když obecné soudy vůbec nevzaly úvahu, že zajistil vedlejšímu účastníkovi výuku na nové základní škole, v níž je spokojený.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Požaduje-li stěžovatel zrušení III. a V. výroku rozsudku okresního soudu, není Ústavní soud k rozhodování o ústavnosti těchto výroků příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Žádná pochybení takovéto povahy Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
7. Stěžovatelova argumentace (viz výše II. část) se obsahově míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí. Obecné soudy na konkrétních projevech chování vedlejšího účastníka prokázaly, že stěžovatel s ním proti vedlejší účastnici manipuluje a vzhledem k jeho věku na něj zcela nevhodným způsobem přenáší odpovědnost za to, v jakém výchovném prostředí bude vyrůstat (v odůvodnění rozsudku krajského soudu je v této souvislosti uvedeno, že stěžovatel požaduje polovinu úhrady pokuty, která mu byla soudem udělena za to, že jako otec nerespektoval soudní rozhodnutí, z kapesného). Za alarmující považoval krajský soud vyjádření vedlejšího účastníka o tom, že teď, když je u otce, alespoň matka zažila jaké to je, když nemohl být s otcem.
8. V napadených rozhodnutích je podrobně popsáno psychické vypětí, v němž se vedlejší účastník vzhledem ke vzájemnému vztahu stěžovatele a vedlejší účastnice nachází, když dokonce souhlasil se svým umístěním do dočasné pěstounské péče. Z výše uvedené rekapitulace plyne nesprávnost stěžovatelova tvrzení, že obecné soudy při svém rozhodování vycházely z neaktuálního posouzení psychického stavu vedlejšího účastníka, když naopak v napadených rozhodnutích jsou podrobně rekapitulována nejen vyjádření školy ke stavu vedlejšího účastníka, ale také výsledek psychologického vyšetření vedlejšího účastníka (zpráva v tomto ohledu předchází okamžiku vynesení rozhodnutí krajského soudu o několik týdnů). Vleklý a velmi závažný konflikt rodičů, do současné doby neřešený, vzdálenost bydlišť rodičů a nemožnost navštěvovat dvě základní školy jsou podle krajského soudu důvody, vylučující svěření vedlejšího účastníka do střídavé péče rodičů.
9. V napadených rozhodnutích je také vysvětleno, že nemůže obstát argument stěžovatele, že pro vedlejšího účastníka zajistil vhodnější vzdělávání na jiné základní škole, neboť s ohledem na systém povinné školní docházky vzdělávací zařízení vedlejšího účastníka nelze měnit jen podle uvážení stěžovatele. Naopak, v napadených rozhodnutích je podrobně popsáno, že stěžovatel odmítal se školou, v níž vedlejší účastník vykonává základní školní docházku, komunikovat. Shora bylo rovněž rekapitulováno - a stěžovatel tento závěr obecných soudů v ústavní stížnosti důsledně nerozporuje - že vedlejší účastnice styku stěžovatele a vedlejšího účastníka nebránila, byť je stěžovatelem opakovaně vystavována situaci, že jí vedlejšího účastníka odmítá do péče vrátit.
10. Odkazuje-li stěžovatel v další části ústavní stížnosti na nález sp. zn. III. ÚS 2110/07 s tvrzením, že se obecné soudy nevypořádaly se skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo, tak stěžovatel dostatečně nespecifikuje, jaké opomenuté skutečnosti má v tomto ohledu na mysli, neboť podle Ústavního soudu se soudy ve velmi podrobně koncipovaných odůvodněních napadených rozsudků vypořádaly se všemi jeho námitkami. Stěžovatel - jak již bylo poznamenáno výše - však ve své argumentaci jejich závěry důsledně nereflektuje. Obecné soudy rovněž podle Ústavního soudu zcela přijatelným způsobem vysvětlily východiska, na jejichž základě rozhodovaly o výši stěžovateli stanovené vyživovací povinnosti, přičemž stěžovatel ani tyto závěry přesvědčivými argumenty v ústavní stížnosti nerozporuje.
11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu