ECLI:CZ:US:2022:4.US.71.22.1
sp. zn. IV. ÚS 71/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů F. S. a L. S., zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 26. listopadu 2021 č. j. 6 NZN 2282/2021-20, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného vyrozumění, a to pro porušení čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného vyrozumění, z dalších vyrozumění, které stěžovatelé dodali, jakož i z ústavní stížnosti se podávají následující skutečnosti. Stěžovatelé učinili v posuzované věci tři trestní oznámení, která se týkala 1. nezákonného vstupu úředních osob a vlastníků sousední nemovitosti do obydlí stěžovatelů, v čemž tito spatřují porušení nedotknutelnosti obydlí (podáno dne 1. 2. 2021), 2. poškození a ničení stromků na pozemcích stěžovatelů (podáno dne 16. 4. 2021), 3. nezákonně zahájeného stavebního řízení z moci úřední o odstranění stavby iniciované na základě pomluvy vlastníků sousední nemovitosti (19. 11. 2021). Ve věci žádného z podnětů nebylo po sérii úkonů, které vykonala Policie České republiky (dále jen "policie"), Okresní státní zastupitelství v Blansku (dále jen "okresní státní zastupitelství") a Krajské státní zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství"), zahájeno trestní stíhání. Stěžovatelé nebyli spokojeni s vyřízením svých trestních oznámení a domáhali se opakovaně různými procesními prostředky toho, aby ve věci byly zahájeny úkony trestního řízení a aby bylo zahájeno trestní stíhání proti konkrétním osobám domnělých pachatelů (podnět k výkonu dozoru státního zástupce, podnět k výkonu dohledu státního zástupce, stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace a další). Stěžovatelé pojali podezření z možné konspirace a dospěli k závěru, že trestné činnosti se dopustili i policisté a státní zástupci zabývající se jejich podněty, jelikož podle jejich náhledu bylo zjevné, že nadržují domnělým pachatelům primární trestné činnosti.
3. Stěžovatelé nyní napadají vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství č. j. 6 NZN 2282/2021-20 vydané podle §16a odst. 7 zákona o státním zastupitelství, přičemž takové rozhodnutí je ve věci konečné. Uvedené vyrozumění bylo vydáno jako reakce na podnět stěžovatelů ze dne 2. 11. 2021 (jakož i na doplňující podněty ze dnů 20. 11. 2021 a 22. 11. 2021), které se skutkově týkají shora popsaných tří podání stěžovatelů označených jako trestní oznámení, kdy ve všech případech bylo shledáno, že nedošlo ke spáchání trestného činu. Uvedené podněty lze vyhodnotit jako zčásti brojící proti vyrozumění státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 21. 10. 2021 č. j. 8 VZN 319/2021-35 a zčásti proti postupu krajského státního zastupitelství, které bylo stěžovateli ve shora skutkově popsaných věcech opětovně vyzýváno zejména k vykonání dohledu. Jde-li o část podnětů stěžovatelů, která brojila proti vyrozumění vrchního státního zastupitelství, Nejvyšší státní zastupitelství uvedené vyrozumění přezkoumalo a aprobovalo závěry v něm uvedené, tedy ztotožnilo se s tím, že podání stěžovatelů bylo postoupeno krajskému státnímu zastupitelství k dalšímu opatření, a to z důvodu věcné a místní příslušnosti krajského státního zastupitelství. V části brojící proti postupu krajského státního zastupitelství není Nejvyšší státní zastupitelství oprávněno činit jakékoliv kroky, a tudíž byl podnět v této části postoupen vrchnímu státnímu zastupitelství k opětovnému vyhodnocení.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé namítají, že neúspěšně žádali o výkon dohledu dle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství a nyní se domáhají nápravy závadného postupu orgánů činných v trestním řízení, které ve věci jejich trestních oznámení postupovaly nesprávně. Stěžovatelé uvádějí, že využili všechny myslitelné prostředky nápravy, nicméně výkon dohledu jim byl vědomě odepřen.
5. Stěžovatelé jsou toho názoru, že jejich trestní oznámení osvědčují spáchání trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení soustavně ignorovaly trestní oznámení stěžovatelů, která byla uložena bez dalšího opatření podle zákona o policii, a tudíž nemohl být proveden ani dozor ani dohled státního zastupitelství. Vůči stěžovatelům je uplatňováno informační embargo.
6. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že řízení mělo od počátku probíhat podle trestního řádu. Nejvyšší státní zastupitelství svým postupem "posvětilo" novou kategorii nedotknutelných a exponovaných osob (např. profesionálních hasičů, neboť právě profesionální hasič měl dle názoru stěžovatelů podřezat jejich třešně). Tyto osoby jsou pak v trestním řízení nepostižitelné, a proto jsou práva stěžovatelů přehlížena.
7. Stěžovatelé uzavírají, že státní zastupitelství se dopustilo nesprávného úředního postupu. Stěžovatelé budou nadále požadovat náhradu vzniklé újmy, jakož i další výdaje, které budou muset vynaložit na zajištění své bezpečnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž bylo vydáno napadené vyrozumění, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud přezkoumal napadené vyrozumění z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé se považují za poškozené trestnou činností, spáchanou dílem jejich sousedy, dílem úředníky katastrálního úřadu a dílem konkrétními policisty a státními zástupci, kteří se jejich věcí zabývali. Stěžovatelé se domnívají, že jsou jim upírána práva osob poškozených trestným činem, a to nejspíše v důsledku podjatosti konkrétních policistů a státních zástupců, kteří nechtějí trestně stíhat souseda stěžovatelů, "exponovaného profesionálního hasiče", jak jej oni sami nazývají. Stěžovatelé zejména brojí proti způsobu vyřízení jejich věci, neboť jejich prvotní trestní oznámení, které bylo následně rozšiřováno, bylo tzv. uloženo, aniž by o něm bylo rozhodnuto některým ze způsobů předvídaných trestním řádem. Ústavní soud však nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelů, že uvedeným postupem policejního orgánu bylo porušeno jejich právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Uvedené ustanovení je určeno k ochraně před neústavním postupem orgánů veřejné moci v řízeních, v nichž se rozhoduje o subjektivních právech fyzických a právnických osob. Jde-li o řízení o podáních, která jsou oznámeními o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování takových podnětů ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných práv oznamovatelů (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2235/21 ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 921/06 ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 a sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997). Trestní oznámení není nástrojem k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž je v zásadě prostředkem účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality. Ústavní předpisy neposkytují fyzickým a právnickým osobám žádné subjektivní právo vyvolat trestní stíhání osoby, kterou ve svém oznámení označí za podezřelou ze spáchání trestného činu (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 921/06). Podáním trestního oznámení oznamovatel svá subjektivní práva nevykonává a případná nečinnost příslušných orgánů není způsobilá do jeho ústavně zaručených práv zasáhnout. Toliko stát je nositelem monopolu trestního stíhání a pouze orgány přípravného řízení rozhodují o tom, zda zahájí úkony v trestním řízení. Shledají-li tyto orgány, že z podaného oznámení nevyplývá žádné podezření ze spáchání trestného činu, nejsou povinny zahájit úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu a věc odkládat nebo jinak vyřizovat postupem podle §159a trestního řádu. Jelikož orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že v případě skutečností, které stěžovatelé popsali ve svých podnětech, nejde o trestné činy, stěžovatelé nemohou dosáhnout žádnými procesními prostředky toho, aby byly zahájeny úkony trestního řízení, resp. aby byla trestně stíhána konkrétní osoba nebo osoby, nebo aby ve věci proběhl dozor či dohled státního zastupitelství.
11. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu