ECLI:CZ:US:2022:4.US.712.22.1
sp. zn. IV. ÚS 712/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Romanem Šteffelem, advokátem, sídlem Dvořákova 588/13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. ledna 2022 č. j. 37 Co 251/2021-499 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 2. července 2021 č. j. P 20/2019-469, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a J. P. a nezletilé E. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svém základním právu na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně byla porušena jeho základní práva na rodinný život, na péči o dítě a jejich výchovu zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na svěření druhé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") do střídavé péče rodičů (I. výrok), upravil jejich běžný styk a také styk o prázdninách (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). V odůvodnění uvedl, že vyšel zejména ze závěrů psychologa, k němuž nezletilá docházela, ze zprávy mediačního centra, které se pokoušelo zlepšit vztahy mezi stěžovatelem a první vedlejší účastnicí (matkou nezletilé), a ze zjištění, že nezletilá v době jeho rozhodování navštěvovala první stupeň základní školy, kde velmi dobře prospívá. Ze závěrů psychologa zejména vyplynulo, že nezletilá má stejně ráda oba rodiče, ti mají shodnou výchovnou kompetenci, nicméně dcera je poznamenána jejich vzájemným konfliktem. Oba rodiče nedostatečně podporují u nezletilé její vnitřní autonomii, ta se snaží jejich konflikt vyřešit tím, že oběma vyhoví, na svůj věk tak není v tomto ohledu dostatečně zralá. Proto by střídavá péče pro ni nebyla podle psychologa vhodná. Za této situace okresní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé péče, alespoň rozšířil jeho styk s ní (viz II. výrok).
3. K odvolání stěžovatele proti celému rozsahu rozsudku okresního soudu a odvolání matky proti výroku o úpravě styku stěžovatele s nezletilou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil ho ve II. výroku tak, že řízení o úpravě styku mezi stěžovatelem a nezletilou zastavil (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). O stavu výchovného prostředí nezletilé vyšel krajský soud z jejího vyjádření, že jí současná frekvence pobytu u stěžovatele a první vedlejší účastnice vyhovuje, přičemž další znalecké zkoumání považoval za její nadbytečnou zátěž. S ohledem na potřebu stability jejího výchovného prostředí, jak vyplynulo ze zprávy psychologa, krajský soud řízení o úpravě styku mezi stěžovatelem a nezletilou zastavil, což znamená, že se bude uskutečňovat v dosavadním rozsahu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy prováděly jen kusé dokazování, když se dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací. Navrhovaná střídavá péče není podle něj realizována jen pro nesouhlas první vedlejší účastnice, což podle (stěžovatelem odkazované) judikatury Ústavního soudu nemůže být výlučným důvodem pro její zavedení. Přes vzájemně napjaté vztahy jsou stěžovatel a první vedlejší účastnice schopni se na základních výchovných pravidlech pro nezletilou domluvit. Řízení před obecnými soudy bylo též podle stěžovatele poznamenáno absencí řádného zjištění názoru nezletilé, a proto soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu dítěte. Výjimky ze střídavé péče, jako základního výchovného modelu, jsou možné jen tehdy, jsou-li pro takový přístup v konkrétní věci vážné důvody; takovým závažným důvodem nemůže být stálost výchovného prostředí sama o sobě, ale vždy záleží na zájmu konkrétního dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Navrhuje-li stěžovatel zrušení II. výroku napadeného rozsudku okresního soudu, pak k rozhodování o ústavnosti tohoto výroku rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co bylo změněno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Taková situace v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nenastala.
7. Stěžovatelova stížnostní argumentace se míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že důvodem, proč nebyla nezletilá svěřena do střídavé péče, bylo zejména její vnitřní rozpoložení, když podle závěrů psychologa u ní oba rodiče nedostatečně rozvíjejí její autonomii přiměřenou věku, a ta napětí mezi rodiči o to hůře snáší. Za této situace se krajský soud rozhodl upřednostnit stabilitu výchovného prostředí pro nezletilou, neboť vyšel ze zjištění, které stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétními argumenty důsledně nerozporuje, že nezletilá má ke stěžovateli i k první vedlejší účastnici dostatečně silný pozitivní vztah a že za této situace není v její prospěch měnit režim, na který je zvyklá, a který pro svoji stabilitu dokáže zajišťovat alespoň minimální komunikaci mezi stěžovatelem a první vedlejší účastnicí. Není tedy důvodné tvrzení stěžovatele, že nezletilá nebyla svěřena do střídavé péče jen pro odpor první vedlejší účastnice. V této souvislosti napadené rozsudky zdůrazňují, že v daném případě je rozhodující kvalita vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou, nikoli prostý počet dnů, které spolu stráví.
8. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč vyšel ze zprávy psychologa, kterou měl k dispozici i okresní soud, a nenechal nezletilou podrobovat novému psychologickému vyšetření, neboť každé takové vyšetření špatně snáší. Na základě uvedeného lze podle Ústavního soudu uzavřít, že obecné soudy - byť s tím stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí - rozhodovaly v souladu se základním kritériem pro daný typ sporů, tedy, že danou věc posoudily v nejlepším zájmu nezletilé. Sám stěžovatel připouští, že ač stálost výchovného prostředí nemůže být obecně výlučným kritériem při posuzování výchovného prostředí dítěte, ze skutkových okolností daného případu vyplynulo, že tato stálost výchovného prostředí vzhledem k osobnosti nezletilé má významný vliv a oba obecné soudy toto zjištění respektovaly.
9. Na základě uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, odmítl ji ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu