ECLI:CZ:US:2022:4.US.762.22.1
sp. zn. IV. ÚS 762/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů L. K. a S. K., zastoupených Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2021 č. j. 3 Tdo 1288/2021-556, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. srpna 2021 č. j. 12 To 77/2021-459 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. března 2021 č. j. 2 T 113/2020-415, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele a stěžovatelku vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaného ve spolupachatelství, a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství, a za uvedené trestné činy stěžovatele odsoudil podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a stěžovatelku podle §173 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) téhož zákona zařadil do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byli dosud nezjištění dědici po poškozeném M. O. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zločinu loupeže se stěžovatelé podle závěrů okresního soudu - ve stručnosti uvedeno - dopustili tím, že v době od 16:45 hodin do 16:50 hodin dne 25. 5. 2020 v Náchodě, kdy z předchozí doby oba věděli, že poškozený pravidelně pobírá svůj starobní důchod, pro který si vždy chodil na poštu, v úmyslu získat takto vyplacenou hotovost, z prostoru před stánkem (bývalou prodejnou zeleniny Globus), kde se v té době nacházel poškozený, který byl pod vlivem alkoholu, ho oba společně uchopili a odtáhli na jiné místo, aby byli mimo pozornost procházejících lidí, a na tomto místě ho stěžovatel v přítomnosti stěžovatelky, která projevila schopnost a ochotu překonávat se stěžovatelem případný odpor poškozeného, v úmyslu získat od poškozeného jeho starobní důchod, křikem napadl a nutil ho k vydání peněz, a proto poškozený v obavě o své zdraví jim vydal peněžní hotovost ve výši nejméně 7 600 Kč. S takto získanou částkou stěžovatelé z místa odešli, čímž poškozenému společně způsobili škodu ve výši nejméně 7 600 Kč. Zločinu vydírání se dopustili tím, že v době od 16:44 hodin dne 26. 5. 2020 do 14:00 hodin dne 5. 6. 2020 v N., poté, co poškozená M. B. učinila svědeckou výpověď před policejním orgánem v trestní věci poškozeného, a to ve věci výše popsaného loupežného napadení, vypovídala o podstatných okolnostech trestného činu loupeže a dalších okolnostech významných pro trestní řízení o něm, z jehož spáchání byli důvodně podezřelí stěžovatelé, na specifikovaných místech křičeli výhrůžky, resp. se dožadovali po poškozené, aby jim sdělila, co vypověděla na Policii České republiky, což poškozená odmítla, načež jí stěžovatelka opět vyhrožovala, zejména újmou na zdraví za to, že učinila svědeckou výpověď v neprospěch stěžovatele, a to v úmyslu docílit, aby jako svědkyně změnila svou výpověď, tedy vypovídala v jeho prospěch, případně významné usvědčující okolnosti zamlčela, a těmito výhružkami vzbudili důvodnou obavu o zdraví poškozené, tj. že své výhružky splní.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba stěžovatelé odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu rozsudek zrušil ve výroku podle §229 odst. 1 trestního řádu a v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že jejich vina nebyla beze vší pochybnosti prokázána, a soudy postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny. Usvědčující důkaz výslechem poškozeného v přípravném řízení byl podle nich učiněn pod vlivem alkoholu, a že poté, co došlo ke změně ve složení senátu okresního soudu, nebyl tento důkaz proveden [přečten podle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu]. I kdyby však důkaz touto výpovědí byl zákonným způsobem proveden, mají za to, že tuto výpověď nelze použít jako důkaz, který by měl prokazovat jejich vinu. Ze znaleckého posudku se totiž podává, že poškozený trpěl duševní poruchou - rozvinutou závislostí na alkoholu ve IV. terminálním stadiu s celkovou těžkou deprivací osobnosti a alkoholickou demencí středně těžkého stupně. Poškozený měl být ve stavu středně těžké prosté alkoholové opilosti, což z psychiatrického hlediska jeho věrohodnost obecně snižuje. Bezprostředně po skutku byl schopen v hrubých rysech popsat reálně proběhlou událost, ale s odstupem času s ohledem na své postižení na onu událost zapomněl. Z toho podle stěžovatelů vyplývá, že po půl roce od události nemohl poškozený s ohledem na své psychické onemocnění a těžkou alkoholovou závislost reálně a pravdivě vypovídat o něčem, co se mělo stát před půl rokem. Z této výpovědi tak i pro její nízkou kvalitu nelze vycházet. Poukazují i na trestní oznámení, které poškozený učinil před policejním orgánem dne 26. 5. 2020 a ve kterém uvedl, že na poště pobral důchod 10 350 Kč, pak si koupil víno kolem půl deváté ráno. Víno následně dopil, usnul a spal od 10 do 15 hodin. Peníze měl v kapse a někdo mu je v době, kdy spal, vzal. Jestli u něho byl stěžovatel, nebo někdo jiný, nevěděl. Ve výpovědi před zahájením trestního stíhání, kterou sice okresní soud nepoužil, pak poškozený opět neuvedl žádnou konkrétní osobu, která by mu měla peníze vzít. Na několika místech v této výpovědi uvedl, že neví, kdo mu to vzal, a že zjistil, že mu peníze zmizely, až druhý den ráno, když se probudil. Shodně popsal, že si koupil dva litry vína, které vypil, a pak usnul. Poškozený tedy ani jednou neuvedl, že by mu peníze měl vzít stěžovatel a už vůbec ne stěžovatelka. Soudy se podle stěžovatelů vůbec nepozastavily nad tím, jak by si poškozený při své diagnóze mohl něco pamatovat po půl roce od události, když navíc bezprostředně po události zcela jasně uvedl, že neví, kdo ho mohl okrást. Výpověď poškozeného proto nelze brát jako důkaz, který by svědčil o jejich vině.
6. Stěžovatelé se vymezují i proti zjištěním, která soudy učinily z výslechu poškozené. Okresní soud se podle jejich názoru vůbec nezabýval rozpory v její výpovědi. Tato svědkyně neviděla, kdo a jakým způsobem měl poškozenému důchod vzít. Pouze slyšela, co se odehrálo za rohem, ale její výpovědi jsou značně rozdílné. Ve svědecké výpovědi na Policii České republiky uvedla, že slyšela pouze stěžovatele, jak na poškozeného za rohem křičí, aby mu dal peníze, stěžovatelku vůbec neslyšela. Při prvním hlavním líčení uvedla, že stěžovatele neslyšela, ale slyšela pouze, jak na poškozeného za rohem křičí stěžovatelka. Ve své poslední výpovědi u hlavního líčení svou výpověď opět změnila a uvedla, že za rohem slyšela pouze stěžovatele. Tyto rozpory považují stěžovatelé za zásadní. Stejně tak se soudy nevypořádaly s rozpory mezi výpovědí poškozené o stavu, v jakém měl být poškozený po údajném napadení. Poškozená jednoznačně uváděla, že byl od krve, měl podlitiny pod okem, ruce i tvář měl od krve. Z výpovědi svědka R. J., ale i z pořízené nahrávky stěžovatele s poškozeným, přitom bylo vyvráceno, že by poškozený měl jakékoliv zranění. Poškozená tedy nevypovídala pravdu, ve svých výpovědích se rozchází a nelze tak souhlasit s názorem okresního soudu, že by událost popisovala střízlivým dojmem bez zbytečných dramatizací. Tato svědkyně má navíc i podle vlastního vyjádření značné antipatie vůči stěžovatelce.
7. Podle stěžovatelů bylo prokázáno, že poškozený převzal důchod na poště ve výši 11 484 Kč v 8:12 hodin dne 25. 5. 2020 a k jejich jednání mělo dojít téhož dne v 16:45 hodin. Poškozený byl alkoholik, o peníze byl připraven vícekrát, dokonce i po tomto skutku. Žádným způsobem nebylo prokázáno, co se dělo s poškozeným a zejména s jeho penězi od rána do 16:45 hodin. Možností je mnoho. Finanční prostředky, které měla u sebe stěžovatelka při zadržení dne 25. 5. 2020 v 17:30 hodin, byly prostředky, které jí dal svědek T., jenž předání peněz potvrdil. Jeho výpověď však okresní soud považoval za nevěrohodnou. Stěžovatelé tyto peníze od svědka T. obdrželi z toho důvodu, že hodlali v obřadní síni Městského úřadu v N. slavnostně zopakovat svůj manželský slib. Stěžovatelé tak vysvětlili a prokázali původ peněz. Peníze poškozenému mohl odcizit někdo jiný, mohl je ztratit apod. Nelze-li určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování pravidla in dubio pro reo zvolit variantu pro obviněné nejpříznivější. Nejenže tedy nebylo prokázáno, že by se zvlášť závažného zločinu loupeže obvinění dopustili, ale nebylo ani prokázáno a zdůvodněno jak, kdo a jakým způsobem. Poškozená nic neviděla, pouze slyšela, navíc v každé výpovědi někoho jiného.
8. Ke druhému skutku stěžovatelé namítají, že vina byla prokázána pouze výpovědí poškozené, kterou považují za nevěrohodnou. Tímto skutkem se navíc okresní soud v odůvodnění výrazněji nezabývá. Stěžovatelé mají za to, že výpověď poškozené měla být podepřena dalšími důkazy. Jelikož takový důkaz obstarán nebyl, není možné stěžovatele uznat vinnými, když tvrzení poškozené je osamoceno a s ohledem na její nevěrohodnost je zcela nepoužitelné.
9. Stěžovatelé mají za to, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, nevypořádávají se s jejich právně relevantní argumentací a důkazními návrhy, soudy nevyslechly navrhovaného svědka B., kterého obhajoba navrhla vyslechnout už v přípravném řízení na policii, poté i u okresního soudu a následně u krajského soudu. Nelze se ztotožnit s argumentací krajského soudu, že tohoto svědka nepovažuje za důležitého. K takové úvaze by bylo možné přistoupit až po jeho výslechu a nelze hodnotit tohoto svědka, aniž by ho soudy vůbec vyslechly. Stěžovatelé mají také za to, že v jejich věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatky takového adekvátního posouzení plynou z posouzení, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
13. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelům na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
14. Stěžovatelé brojí zejména proti závěrům obecných soudů o naplnění objektivní stránky a subjektivní stránky trestného činu a dokazování k nim.
15. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři oblasti, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
16. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
17. Tohoto druhu je námitka stěžovatelů k výpovědím poškozeného. V průběhu hlavního líčení konaného dne 4. 3. 2021 výpověď poškozeného z přípravného řízení (ze dne 8. 6. 2020) ani hlavního líčení (ze dne 9. 12. 2020) v rozporu s §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu přečtena nebyla. Tento důkaz tedy v řízení před soudem nebyl procesně použitelným způsobem proveden, což konstatoval až Nejvyšší soud.
18. Ústavní soud vždy posuzuje, zda celkový výsledek řízení je výsledkem řádného procesu a je v souladu s ústavně chráněnými hodnotami. Ústavní soud považuje za důležité uvést, že stěžovatelé byli uznáni vinnými na základě celé řady důkazů, nikoliv pouze (či v určující míře) na základě výslechů poškozeného. Výslechy poškozeného tak nelze označit za klíčové v tom smyslu, že by odsouzení stěžovatelů bylo založeno výlučně nebo v určující míře na jeho výpovědích. Jde zejména o svědeckou výpověď poškozené, která popsala, jak stěžovatelé poškozeného každý z jedné strany popadli v podpaží, vlekli ho pryč a následně mu verbálně vyhrožovali a dožadovali se peněz (není tedy pravdou, že poškozená stěžovatele pouze slyšela, neboť je především nejprve viděla, jak poškozeného odtáhli pryč z jejího dohledu). Skutečnost, že to byli právě stěžovatelé, kteří poškozenému peníze odcizili, vyplývá kromě výpovědi poškozené i z výpovědi dcery poškozeného K. O., které se poškozený svěřil, že jej stěžovatelé zase okradli. Podstatnou je i výpověď svědka R. J., který slyšel poškozeného mluvit o částce, kterou mu stěžovatelé odcizili. Skutečnost, že poškozený u sebe měl vyšší finanční hotovost, je podporována i výpovědí svědka M. T. T.
19. Nebyly-li výpovědi poškozeného procesně použitelné, je bezpředmětné uvažovat o tom, zda byla zachována jeho schopnost si zapamatovat a následně reprodukovat předmětné události ze dne 25. 5. 2020.
20. Dlužno doplnit, že stěžovatelé (jejich obhajoba) měli k dispozici možnost poškozeného vyslechnout nebo nechat vyslechnout, což představuje další okolnost podporující závěr, že nedošlo k porušení nosných důvodů související judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 13. 11. 2003 ve věci Rachdar v. Francie, stížnost č. 71846/01, rozsudek ze dne 13. 4. 2006 ve věci Zentar v. Francie, stížnost č. 17902/02, a rozhodnutí ze dne 26. 7. 2003 ve věci Vebiu v. Česká republika, stížnost č. 46168/99).
21. Ústavní soud v minulosti opakovaně vyslovil, že jeho úkolem není korekce trestního řízení na úrovni podústavního práva a svou kasační pravomoc Ústavní soud zásadně neužívá k tomu, aby svými zásahy "trestal" orgány činné v trestním řízení za porušení procesních přepisů [viz usnesení ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 3516/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Jak bylo uvedeno výše, z hlediska ústavněprávního přezkumu je vždy rozhodující posouzení, zda trestní řízení, jako celek, bylo řádně vedeno. Na základě uvedené argumentace proto bylo možné dospět k závěru, že pochybení okresního soudu, který nepostupoval podle §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu a při hlavním líčení dne 4. 3. 2021 výpovědi poškozeného nepřečetl (tedy chyběla procesně použitelná výpověď poškozeného), s ohledem na okolnosti případu, nevedlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů takového rázu, že by to vyžadovalo zrušení rozsudku okresního soudu a na něj procesně navazujících napadených rozhodnutí.
22. Druhou skupinu vad tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04).
23. Třetí skupinu relevantních vad důkazního řízení tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94). Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
24. Ke dvěma posledním kategoriím vad důkazního řízení lze zařadit námitky stěžovatelů, podle kterých se soudy nezabývaly řádně věrohodností výpovědí poškozené, nevyslechly navrhovaného svědka B. a přehlížely důkazy, které nepodporovaly obžalobu (zejména obsah výpovědí svědka T.).
25. Ústavní soud - při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal relevantní pochybení v závěrech obecných soudů, které odkazovaly na důkazní prostředky rekapitulované výše.
26. Okresní soud se v bodech 15. až 17. odůvodnění napadeného rozsudku (srov. též bod 34. napadeného usnesení Nejvyššího soudu) ústavněprávně konformním způsobem vypořádal s věrohodností svědků, přičemž uvedl, z jakých důvodů z výpovědí poškozené a svědka J. vycházel, zatímco výpovědím svědků H. a T. neuvěřil. Patří se zdůraznit, že prvostupňový soud v hlavním líčení provede všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně vyhodnotí samostatně i v souhrnu v odůvodnění rozsudku. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné posouzení svědecké výpovědi je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. K tomu je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání či řízení o ústavní stížnosti. Z §2 odst. 5 a 6 trestního řádu vyplývá, že zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na řádný proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu.
27. Soudy na základě výsledků provedeného dokazování dospěly k závěru, že se stěžovatelé dopustili loupeže na poškozeném a odcizili mu částku ve výši nejméně 7 600 Kč. Důkazy, jimž soudy uvěřily, byly vzájemně konzistentní a na rozdíl od verze stěžovatelů se neodchylovaly od obsahu většiny ostatních provedených důkazů, s nimiž naopak byly ve vzájemném souladu, případně se vzájemně doplňovaly. K obdobným závěrům lze dospět i ohledně trestného činu vydírání.
28. Ústavní soud neshledal pochybení dosahující ústavněprávního rozměru ani v postupu okresního soudu, který nevyslechl svědka B. Okresní soud se s tímto důkazním návrhem v odůvodnění svého rozsudku vypořádal, když v bodě 19. uvedl, že se jmenovaného svědka pokoušel předvolat, nicméně nebyla zjištěna jeho totožnost ani místo pobytu. Provedení tohoto důkazu stěžovatelé znovu navrhli v odvolacím řízení, načež krajský soud tomuto návrhu jako nadbytečnému nevyhověl. Obecné soudy stěžovatelům rovněž vytknuly, že neupřesnili, k jakým skutečnostem měl tento (nedosažitelný) svědek vypovídat.
29. Stěžovatelé polemizují s hodnocením důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením, jejich polemika však ústavněprávní roviny nedosahuje. Svá rozhodnutí obecné soudy odůvodnily a dostatečně uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily. Jak bylo konstatováno, uvedený rozsah dokazování, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.
30. Stěžovatelé ústavní stížností napadli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za neústavní, neuvedli a ani Ústavní soud takové důvody neshledal. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem nižších soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů, avšak ani takové porušení nezjistil. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
31. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
32. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu