ECLI:CZ:US:2022:4.US.77.22.1
sp. zn. IV. ÚS 77/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. D., zastoupeného Mgr. Lucií Popelkovou, advokátkou, sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. září 2021 č. j. 13 Co 222/2021-182, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a L. S. a nezletilého S. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rodinný život zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se návrhem u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhal vydání rozhodnutí ve věci týkající se významné záležitosti vedlejšího účastníka, který je společným dítětem stěžovatele a vedlejší účastnice, a to konkrétně určení místa bydliště. Důvodem návrhu mělo být bránění v praktické realizaci dříve upraveného styku spočívající zejména v tom, že vedlejší účastnice se bez jeho souhlasu přestěhovala z O. do Z. Vedlejší účastnice uváděla, že bydliště změnila z důvodu příznivějšího ovzduší a klimatu, resp. přítomnosti babičky, která v případě potřeby poskytuje podporu a pomoc. Okresní soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2021 č. j. 0 P 43/2021-170, 42 P a Nc 23/2021 nenahradil stěžovatelův souhlas se změnou místa bydliště vedlejšího účastníka a určil, že místem bydliště vedlejšího účastníka je i nadále místo založené rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 3. 2020 č. j. 43 Nc 12001/2020-34, tedy v obci O. (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). V odůvodnění okresní soud uvedl, že vedlejší účastnice při změně bydliště nepostupovala zákonem aprobovaným způsobem, neboť podle §877 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, měla nejprve požádat stěžovatele o udělení souhlasu. Toto pravidlo podle okresního soudu platí i tehdy, bylo-li dítě svěřeno do výlučné péče jednoho z rodičů. Okresní soud se dále zabýval nejen právní úpravou změny bydliště, ale rovněž faktickými a sociálními předpoklady, a zdůraznil, že předpokladem změny místa bydliště by rovněž mělo být vytvoření rodinných a sociálních vazeb v novém místě. Z rozsudku vyplývá závěr, že změna bydliště v nyní posuzované věci není v nejlepším zájmu vedlejšího účastníka. Okresní soud konstatoval, že nebyl zjištěn jeho natolik zhoršený zdravotní stav, jehož jediným řešením by bylo přestěhování do místa vzdáleného 230 km. Jde-li o přítomnost babičky, vyplývá z odůvodnění rozsudku názor, že zájem jednoho z rodičů, a to i na pomoc a podporu jiné osoby, nemůže stát nad zájmem dítěte být v dosahu druhého rodiče.
3. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, v němž namítala nesprávnost závěrů a především zdůrazňovala, že vedlejší účastník trpí opakovanými infekty horních cest dýchacích, rýmou, kašlem, atopickými projevy na kůži apod., a to v důsledku vysoké koncentrace smogu v období jara a podzimu. Dále okresnímu soudu vytýkala, že nepřihlédl k její výpovědi, konkrétně sdělení, že stěžovatel nedodržuje pravidelný styk, resp. že nezkoumal, zda je stěžovatel vůbec schopen styk realizovat. Významným mělo být rovněž opomenutí stanoviska kolizního opatrovníka vedlejšího účastníka. Krajský soud napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku okresního soudu tak, že návrh stěžovatele na určení místa bydliště vedlejšího účastníka se zamítá (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění uvedl, že zjištěné okolnosti jistě zakládají důvod pro nové řízení o úpravě styku stěžovatele s vedlejším účastníkem, nicméně v nyní posuzované věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že vedlejší účastník je pravomocným soudním rozhodnutím svěřen do péče vedlejší účastnici, kterou jako osobu zletilou a plně svéprávnou nelze omezovat tak, aby jí byla uložena povinnost bydlet v místě, kde měla bydliště v době rozhodnutí o svěření do péče. Závěrem dodal, že řízení bylo zahájeno návrhem stěžovatele na určení místa bydliště, přičemž vedlejší účastnice nenavrhla nahrazení souhlasu stěžovatele, nýbrž pouze vyjádřila své procesní stanovisko.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel po rekapitulaci řízení před obecnými soudy uvádí, že napadeným rozsudkem došlo k významnému zásahu do jeho základních práv, a nesouhlasí se závěrem krajského soudu o možnosti řešení dané situace pouze novou úpravou styku. V této souvislosti zmiňuje, že z důvodu jistoty již u okresního soudu podal návrh na změnu úpravy styku, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastník je útlého věku, resp. že vedlejší účastnice neměla pro svůj postup žádné vážné ani ospravedlnitelné důvody. Krajský soud se těmito důvody ani nijak blíže neměl zabývat.
5. Dále poukazuje na snahy vedlejší účastnice již od narození vedlejšího účastníka minimalizovat kontakt. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že rodič, který má dítě svěřeno do péče, může rozhodovat o místu jeho bydliště, když odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 112/18 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), tedy na závěr, že ke změně bydliště na jinou adresu, která je uvedena v rozsudku, je nutný souhlas obou rodičů nebo rozhodnutí soudu. Dále odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 2527/17, podle nějž nemůže jeden z rodičů měnit bydliště proti vůli druhého rodiče, neboť určení tohoto místa je součástí rodičovské odpovědnosti, která je sdílena oběma rodiči bez ohledu na to, komu je dítě svěřeno do péče. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí za nespravedlivé, neboť fakticky poskytuje ochranu matce, která podle jeho názoru nejedná v nejlepším zájmu dítěte. Krajský soud se podle něj nevypořádal s dopady na vedlejšího účastníka. Nyní vytvořený faktický stav navíc může vést k postupnému odcizování dítěte a rodiče, čehož si vedlejší účastnice podle stěžovatele musí být vědoma. Povinností krajského soudu rovněž mělo být hodnocení dopadů nejen na dítě, ale rovněž na stěžovatele, jemuž je fakticky zkomplikována možnost výkonu rodičovské odpovědnosti. Krajský soud svým postupem poskytl ochranu matce, která svým protiprávním jednáním změnila bydliště. Stěžovatel zdůrazňuje, že v jeho možnostech není zajistit si bydlení ve Z., stejně tak je pro něj obtížné i dojíždění k realizaci styku.
6. V závěru ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16, podle nějž být spolu znamená pro rodiče a dítě jeden ze základních prvků rodinného života a že dítě má právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádné z uvedených pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím krajského soudu zamítajícím návrh na určení místa bydliště vedlejšího účastníka. Podle §877 odst. 1 občanského zákoníku platí, že nedohodnou-li se rodiče v záležitosti, která je pro dítě významná zejména se zřetelem k jeho zájmu, rozhodne soud na návrh rodiče, což platí i tehdy, vyloučil-li jeden rodič z rozhodování o významné záležitosti dítěte druhého rodiče. Přičemž podle §877 odst. 2 občanského zákoníku se za významnou záležitost považuje mimo jiné určení místa bydliště. Z uvedeného je zřejmé, že způsob určení bydliště dítěte je předmětem úpravy běžného zákona, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
10. Bydliště dítěte nelze měnit na základě rozhodnutí jediného z rodičů. Vždy je třeba trvat na pravidle zakotveném v §877 odst. 1 občanského zákoníku, že určení bydliště dítěte je významnou záležitostí, a proto je třeba dohody rodičů, nebo rozhodnutí soudu. Obdobné platí o závěru, že svěření dítěte do péče jednoho z rodičů je rozhodnutím pouze o části výkonu rodičovské odpovědnosti, kdy určení místa bydliště je podle §858 občanského zákoníku na péči o dítě nezávislé. Tyto závěry krajský soud respektoval (srov. bod 14. odůvodnění napadeného rozsudku) a dále uvedl, že vedlejší účastnice si musela těchto skutečností být vědoma, včetně toho, že styk stěžovatele s vedlejším účastníkem zásadním způsobem zkomplikuje, neboť je vyloučeno, aby se mohli stýkat tak často, jak vykonatelný a pravomocný rozsudek o úpravě styku předpokládá. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud poskytl stěžovateli dostatečný návod na další postup, především upozorněním, že vzniklá situace zakládá důvod pro řízení ve věci úpravy jeho styku s vedlejším účastníkem, neboť došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu §909 občanského zákoníku (stěžovatel v ústavní stížnosti informuje, že ke dni jejího sepisu již podal z důvodu právní jistoty návrh na změnu úpravy styku, o němž však nebylo dosud rozhodnuto).
11. Na základě výše uvedených zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu