ECLI:CZ:US:2022:4.US.851.22.1
sp. zn. IV. ÚS 851/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ALSTA s. r. o., sídlem U cihelny 263/32, Olomouc, zastoupené advokátem Mgr. Stanislavem Sochorem, sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. ledna 2022 č. j. 6 As 289/2021-25 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. července 2021 č. j. 72 A 31/2019-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že dne 26. 9. 2018 překročilo motorové vozidlo provozované stěžovatelkou v obci Šternberk nejvyšší povolenou rychlost stanovenou na 50 km.h-1 a v měřeném úseku byla vozidlu prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu nad bezpečností provozu na pozemních komunikacích naměřena rychlost 65 km.h-1. Na výzvu Městského úřadu Šternberk (dále jen "městský úřad") k uhrazení částky 800 Kč nebo sdělení řidiče vozidla stěžovatelka dne 16. 11. 2018 sdělila, že předmětné vozidlo v době spáchání přestupku řídila její jednatelka Mgr. Alice Stellmaierová. Výzvu k podání vysvětlení jednatelka stěžovatelky převzala dne 10. 12. 2018 a ve stanoveném termínu se k podání vysvětlení nedostavila, ani se neomluvila. Městský úřad poté dne 19. 12. 2018 usnesením odložil věc přestupku jednatelky stěžovatelky a vydal přestupkový příkaz vůči samotné stěžovatelce, která proti němu podala odpor. V něm uvedla, že městskému úřadu sdělila podáním ze dne 16. 12. 2018 z datové schránky prostřednictvím jednatelky, že vozidlo řídila ona sama.
3. Rozhodnutím městského úřadu ze dne 4. 2. 2019 č. j. MEST 11067/2019 byla stěžovatelka uznána vinnou z přestupku provozovatele vozidla podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustila tím, že jako provozovatelka motorového vozidla v rozporu s §10 odst. 3 a §125f odst. 2 téhož zákona nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Za tento přestupek jí byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč. V odůvodnění městský úřad uvedl, že nedisponoval nevyvratitelnými důkazy, které by usvědčovaly konkrétní osobu řidiče ze spáchání přestupku. Samotné označení osoby řidiče bez dalších důkazů nemůže objektivně vést k uznání viny. Když označená řidička (jednatelka stěžovatelky) na výzvu, která obsahovala i řádné poučení, nereagovala, tím spíše je zřejmé, že využila svého práva výpověď městskému úřadu odepřít. V důsledku toho vznikly podmínky pro objektivní odpovědnost stěžovatelky jako provozovatelky vozidla.
4. Proti rozhodnutí městského úřadu podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě bylo napadené správní rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 17. 6. 2019 č. j. KUOK 62640/2019. Vedlejší účastník zdůraznil, že přestupkové jednání jednatelky stěžovatelky se nepodařilo prokázat, protože ta sama zmařila řádné zjištění stavu věci tím, že se nedostavila bez náležité omluvy k podání vysvětlení. V průběhu řízení stěžovatelka ničeho dalšího nenamítala, oznámenou možnost seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a účastnit se dokazování listinami mimo ústní jednání nevyužila.
5. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka správní žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který ji napadeným rozhodnutím jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud uvedl, že "vzhledem ke konstrukci objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla je třeba, aby každý provozovatel dbal na ochranu svého majetku a co nejvíce eliminoval negativní účinky, které mu mohou vzniknout tím, že jiná osoba využívá jeho vozidlo v rozporu s veřejnoprávními normami... Právě jednatelka by měla mít eminentní zájem na řádném objasnění přestupku, což se však v posuzovaném případě nestalo a jednatelka žalobkyně jednala v opačném zájmu, vytvářela obstrukce, jejichž cílem zjevně bylo dosáhnout zániku odpovědnosti za přestupek provozovatelky vozidla i za přestupek řidičky. Takovému jednání soudy nepřisvědčují. Obstrukční jednání či dokonce zneužívání práva nebo postup, který s ním hraničí, nepožívá právní ochrany..." (body 16 až 18).
6. Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatelky pro nepřijatelnost podle §104a odst. 1 s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Nejvyšší správní soud v té souvislosti odkázal rovněž na svůj dřívější rozsudek ze dne 19. 5. 2021 č. j. 6 As 49/2021-20 vydaný v řízení, jehož účastnicí byla právě stěžovatelka, v němž dospěl k závěru, že "jednání žalobkyně a její (jediné) jednatelky spočívající v označení jednatelky za řidičku, která se bez omluvy nedostavila k podání vysvětlení, přičemž následně žalobkyně coby provozovatelka vozidla napadla postup správních orgánů ohledně zjištění skutečného pachatele přestupku, je ... možné označit za obstrukční" (bod 16 odůvodnění). Krajský soud přitom rozhodl v souladu s tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka rekapituluje průběh řízení před správními orgány a soudy a uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a porušen byl i čl. 4 Listiny.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu o nepřijatelnosti její kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se v minulosti v řízení vedeném pod sp. zn. 6 As 49/2021 otázkou (ne)přijatelnosti kasační stížnosti vedlejšího účastníka nezabýval. Považuje proto za neústavní, je-li nyní po stěžovatelce požadováno, aby kasační stížnost podstatně přesahovala její vlastní zájmy podle §104a s. ř. s. Uvádí, že její jednání, ani jednání její jednatelky, nebylo obstrukční. Označila-li totiž jednatelka stěžovatelky za řidiče předmětného motorového vozidla sama sebe, nelze takové jednání označit jako obstrukční, ale naopak jako přiznání. Městský úřad měl podle stěžovatelky dostatečné informace k tomu, aby zahájil přestupkové řízení proti jednatelce stěžovatelky, a nikoliv, aby uložil správní trest pokuty stěžovatelce jako provozovateli vozidla. Na tom nic nemění ani to, že se jednatelka stěžovatelky nedostavila k podání vysvětlení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů, nikoliv další revizní instancí v systému obecného soudnictví [viz např. nález ze dne 12. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 157/96 (N 26/7 SbNU 165)]. V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Za zjevně neopodstatněnou považuje Ústavní soud ústavní stížnost zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele.
11. Ústavní stížnost je v převážné části pouhým opakováním polemiky, kterou stěžovatelka uplatnila již v řízení před správními orgány a správními soudy. Krajský soud v napadeném rozhodnutí, vycházeje ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2021 č. j. 6 As 49/2021-20, ozřejmil, že jednání stěžovatelky a její jednatelky je třeba posoudit jako obstrukční. Nebylo-li možné v důsledku tohoto jednání (procesní "strategie" obhajoby) jednoznačně dovozit přestupkovou odpovědnost fyzické osoby (řidičky), bylo na místě přistoupit k tzv. objektivní odpovědnosti provozovatele motorového vozidla, kterým byla právě stěžovatelka. Je-li v ústavní stížnosti namítáno, že pokud "jednatelka stěžovatelky označila za řidiče předmětného motorového vozidla sama sebe, nelze takové jednání označit jako obstrukční, ale naopak jako přiznání", i s touto námitkou se soudy vypořádaly. Je třeba uvést, že k předmětnému podání stěžovatelky nebyl připojen podpis jednatelky (srov. bod 15 odůvodnění rozhodnutí krajského soudu), a to v situaci, kdy k datové schránce stěžovatelky mohlo mít přístup vícero osob. Jednatelka stěžovatelky navíc následně na výzvu městského úřadu k podání vysvětlení žádným způsobem nereagovala, ačkoli ji prokazatelně převzala do vlastních rukou.
12. Při odmítnutí kasační stížnosti postupoval Nejvyšší správní soud plně v mezích §104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021. Toto ustanovení stanoví, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle §31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatelky) odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. S ohledem na funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní, tj. snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud (zejména jde-li o "bagatelní" a opakující se kasační stížnosti), nelze z ústavního hlediska nic namítat proti poměrně stručnému odůvodnění, jehož podstatou je zejména krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti vyřešeny (viz usnesení ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2923/21, viz na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti neuvádí, z jakého konkrétního důvodu (k nim viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 As 83/2021-28) její kasační stížnost podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Jinými slovy, stěžovatelka ani nyní nekonkretizuje, proč měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
13. Poukazuje-li stěžovatelka na to, že v řízení o kasační stížnosti vedlejšího účastníka vedeném pod sp. zn. 6 As 49/2021, Nejvyšší správní soud v minulosti její (ne)přípustnost nezkoumal, pomíjí časové účinky novelizovaného §104a odst. 1 s. ř. s. Ten se totiž před novelou provedenou zákonem č. 77/2021 Sb. vztahoval pouze na kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany. Teprve až účinností této novely (tj. od 1. 4. 2021) získal institut nepřijatelnosti kasační stížnosti podstatně širší uplatnění, když nově dopadá na veškeré věci rozhodované v řízení před krajským soudem samosoudcem (viz §31 odst. 2 s. ř. s.). V té souvislosti je třeba poukázat na přechodné ustanovení novely (viz čl. II) podle něhož "o kasační stížnosti podané proti rozhodnutí krajského soudu vydanému do dne nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodne Nejvyšší správní soud podle dosavadních právních předpisů". Již z tohoto důvodu proto Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti vedlejšího účastníka podané dne 1. 2. 2021, vedeném pod sp. zn. 6 As 49/2021, nemohl posuzovat její (ne)přijatelnost, a to na rozdíl od kasační stížnosti stěžovatelky napadající rozhodnutí krajského soudu, vydané až po účinnosti předmětné novely soudního řádu správního.
14. Napadená soudní rozhodnutí jsou vzhledem k obsahu správní žaloby a kasační stížnosti, resp. předmětu řízení, přiměřeně odůvodněna a argumentaci v nich obsaženou považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které v žádném z ohledů nevybočilo z požadavků kladených na ně ústavním pořádkem.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu