ECLI:CZ:US:2022:4.US.884.22.1
sp. zn. IV. ÚS 884/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené Mgr. Petrem Fouskem, advokátem, sídlem Purkyňova 372, Bělá pod Bezdězem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 2022 č. j. 10 To 85/2022-117 a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. února 2022 č. j. 2 T 88/2018-107, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost obou napadených usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl s poukazem na §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců, který jí byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 24. 10. 2018 sp. zn. 2 T 88/2018 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. 10 To 357/2018. Podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovatelku pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Okresní soud konstatoval, že stěžovatelka ve zkušební době (trvající do dne 11. 12. 2021) řádný život nevedla, ale naopak se dne 2. 10. 2021 dopustila dalšího přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což jí byl pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 10. 2021 sp. zn. 2 T 55/2021 uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin a další trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.
3. Proti rozhodnutí okresního soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. V odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu a konstatoval, že požadavek stěžovatelky, aby bylo podmíněné odsouzení ponecháno v platnosti za současného uložení dalších "zpřísňujících" opatření, nelze akceptovat, neboť takový postup by měl být i podle dikce trestního zákoníku opatřením výjimečným a přicházejícím v úvahu v případech méně závažného porušení pravidel řádného života, za kterou však speciální recidivu ve zkušební době považovat nelze. Výše uvedený trestní příkaz již nabyl právní moci, proto zpochybnění viny za přečin "nemá naději na úspěch".
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že výkon trestu odnětí svobody v délce trvání jedenácti měsíců je za daného stavu věci zjevně nepřiměřený závažnosti spáchané trestné činnosti, jakož i k její osobě. Obecné soudy podle stěžovatelky nesprávně ponechaly bez povšimnutí, že vždy plně spolupracovala s orgány činnými v trestním řízení, nikdy se ani v nejmenším nepokusila zbavit odpovědnosti za své činy, a že ani nikdy neprováděla žádné obstrukce ve snaze o ztížení průběhu trestního řízení, a to ani ve vykonávacím řízení.
5. Stěžovatelka má za to, že paradoxně doplatila na přijetí trestu uloženého trestním příkazem, proti kterému nepodala odpor, čímž se zbavila možnosti projednání věci v hlavním líčení. Inkriminované jednání přitom spočívalo v tom, že ve stavu krajního rozrušení po hádce s poškozeným usedla za volant jeho motorového vozidla, které se rozjelo. Při následném nárazu do pevné překážky došlo k poškození jeho dveří a stěžovatelka následně, aby nebránila v průjezdu křižovatkou, ujela dalších cca 25 metrů, což okresní soud právně kvalifikoval výše uvedeným způsobem. K inkriminovanému jednání přitom došlo až v samém sklonku zkušební doby.
6. Stěžovatelka připomíná, že navrhla, aby bylo podmíněné odsouzení ponecháno v platnosti za současného prodloužení zkušební doby na maximální zákonnou hranici, stanovení dohledu a uložení přiměřených povinností a omezení. Přijala by též závazek k zaplacení finanční částky na účet pro oběti trestných činů.
7. Stěžovatelka též vytýká, že krajský soud, který stížnost projednal v neveřejném zasedání, neprovedl dokazování spisem Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 155/2021. Tento svůj procesní postup neodůvodnil a uchýlil se k ničím nepodloženým domněnkám a spekulacím. Nesprávně též uvedl, že se již v době spáchání skutku podrobovala dobrovolné léčbě závislosti na návykových látkách.
8. Krajský soud v napadeném usnesení pouze konstatoval, že stěžovatelka se ve zkušební lhůtě neosvědčila, ale v odůvodnění jeho rozhodnutí vůbec neobjasnil okolnosti, pro které v jejím případě nelze použít §83 odst. 1 větu druhou trestního zákoníku, a nezabýval se individualizací trestu, čímž nedostál požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu.
9. Přepjatý formalismus v úvahách krajského soudu představuje jeho tvrzení, že spáchání "speciální recidivy" samo o sobě vylučuje výjimečné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, který by mělo "přicházet v úvahu v případech méně závažného porušení pravidel řádného života". Stěžovatelka v této souvislosti vytýká, že se krajský soud vůbec nezabýval její motivací, která ji vedla k jednání, za které byla následně odsouzena, nevzal v potaz, že k činu došlo na samém konci zkušební doby, že svého jednání lituje, a ani nevysvětlil, proč by ponechání podmíněného odsouzení v platnosti za současného stanovení dohledu, s případným uložením dalších přiměřených povinností a omezení, nemělo za následek vedení řádného života z její strany a ochraně společnosti v dlouhodobém výhledu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
12. Je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení stanoveném mu trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze tehdy, byly-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Trestní zákoník v §83 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného odsouzení v platnosti za výjimečné. Proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Výjimečný postup podle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu. Z předmětného normativního řešení se nedá dovodit žádná povinnost soudu tuto možnost využít a výkon nenařídit, ačkoli odsouzený svým chováním k tomuto postupu zavdal příčinu.
14. K zodpovězení otázky, zda ji zavdal, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, když dodržoval právní předpisy, plnil své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Záleží na celkovém chování odsouzeného. Pro závěr, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit recidiva, ale nařízení výkonu trestu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2640/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
15. Obecné soudy zhodnotily stěžovatelčino chování v době podmíněného odsouzení na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nelze upřít nedostatek přiléhavosti. Proto se zde především prosadí meze ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikaturních zásad (včetně dovozených v rozhodnutích Ústavního soudu, na která stěžovatelka poukazuje) zjevně nejde. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v usneseních soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen.
16. Není pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že soudy nehodnotily předložené námitky a možnost ponechat ji bez omezení na osobní svobodě. Soudy stěžovatelkou předestřené argumenty posuzovaly, včetně okolností, na jejichž základě došlo k vydání trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Možnost pro uvedený výjimečný postup zvážily, avšak důvody pro něj neshledaly. Názor stěžovatelky, že soudní výrok o nutnosti vykonání trestu je příliš přísný, má toliko povahu polemiky se závěry obecných soudů v rovině běžného zákona. Délka trestu, který má být vykonán, pak jen vyplývá z rozsahu a závažnosti trestné činnosti, za kterou byla odsouzena krajským soudem.
17. Stěžovatelka namítá, že krajský soud si nezapůjčil spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 155/2021, nicméně nespecifikovala, jaké relevantní skutečnosti, které mu případně nemohla zprostředkovat v odůvodnění instanční stížnosti, v důsledku tohoto svého procesního postupu neměl k dispozici.
18. Zmínku o léčbě závislosti učinil krajský soud "pouze pro dokreslení", přičemž okresní soud srovnatelnou úvahu do odůvodnění svého usnesení nezahrnul.
19. Porušení stěžovatelčiných práv nelze shledat ani ve skutečnosti, že krajský soud o podané stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. V trestním řízení zásadně platí, že potvrdí-li stížnostní soud rozhodnutí soudu prvního stupně a nepotřebuje pro to žádné další důkazy, může rozhodnout v neveřejném zasedání [srov. obdobně u návrhu na povolení obnovy řízení stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633)]. Naopak, hodlal-li by se stížnostní soud významně odchýlit od závěrů okresního soudu (hodnotí-li podstatně jinak důkazy), je nezbytné, aby dal účastníkům možnost se k této změně vyjádřit, nikoliv nezbytně ve veřejném zasedání [nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) či usnesení ze dne 5. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2253/14]. Taková situace však v posuzované věci nenastala.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
21. Ústavní soud zvlášť nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu