ECLI:CZ:US:2022:4.US.896.22.1
sp. zn. IV. ÚS 896/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Sedláka, zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2022 č. j. 25 Cdo 2213/2020-585, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2019 č. j. 53 Co 378/2019-556 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. března 2014 č. j. 42 C 43/2010-214, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a JUDr. Karla Matějky, advokáta, sídlem Nad Lesním divadlem 1354/8a, Praha 4 - Braník, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem soudů došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 42 C 43/2010 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejším účastníkovi zaplacení částky 1 500 000 Kč, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 116 800 Kč. Žalovaná částka představovala škodu, kterou měl stěžovatelovi způsobit vedlejší účastník jako advokát tím, že neuplatnil jeho nárok ze směnky vystavené (zemřelým) Petrem Šebestou u soudu. Obvodní soud však dospěl (mj.) k závěru, že tento nárok byl v době, kdy stěžovatel udělil vedlejšímu účastníkovi plnou moc (tj. dne 24. 11. 2003), již promlčen (sc. uběhla promlčecí lhůta) a dědicové jmenovaného by nepochybně uplatnili námitku promlčení, jak se také stalo v později zahájeném řízení.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 14 900 Kč. Ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že v posuzované věci není dána příčinná souvislost jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), protože kdyby vedlejší účastník po převzetí plné moci zahájil řízení, ve kterém by uplatnil nárok ze zmíněné směnky, nemohl by v něm být úspěšný. Stěžovatelův argument, že vedlejší účastník měl podat "standardní žalobu" na plnění za účelem vymožení nároku ze smlouvy o půjčce, případně navrhnout uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které promlčeny nebyly, považoval za účelový, neboť z průběhu řízení vyplynulo, že škoda měla vzniknout právě tím, že vedlejší účastník nepodal žalobu "na uplatnění vystavené směnky", k čemuž byl plnou mocí zmocněn, a daná tvrzení označil za tzv. nepřípustnou novotu, ke které nelze v odvolacím řízení přihlížet.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že námitky v něm obsažené jeho přípustnost podle §237 o. s. ř. nezakládají a že není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, směřuje-li proti rozhodnutí městského soudu o nákladech řízení, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17 666 Kč. Uvedený soud konstatoval, že městský soud nepochybil, když námitky obsažené v odvolání označil za tzv. nepřípustné novoty, a nepřihlédl-li k nim, postupoval v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel namítá, že v řízení před obvodním soudem tvrdil porušení právní povinnosti vedlejšího účastníka jen obecně, uvedený soud jej však nevyzval, aby svá tvrzení o porušení právní povinnosti, která měla být příčinou vzniku škody, upřesnil. "Vybral si" pouze jedno tvrzení a zbylá, včetně příslušných důkazů, ignoroval. A když tato tvrzení - v návaznosti na nesprávné zjištění obvodního soudu - v odvolacím řízení upřesnil, bylo mu vytknuto, že jde o tzv. nepřípustné novoty, k nimž nelze přihlížet. Tuto argumentaci stěžovatel označil za účelovou a namítl, že došlo k odepření spravedlnosti.
6. Stěžovatel v této souvislosti vytýká soudům tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem spisu a "vyvozenými skutkovými zjištěními", podle nichž škoda měla vzniknout tím, že vedlejší účastník nepodal včas "žalobu na uplatnění vystavené směnky", že právě k tomu byl i plnou mocí zmocněn, že neuvedl žádné skutečnosti týkající se údajné půjčky Petru Šebestovi, nenavrhl v tom smyslu žádné důkazy, a ani tyto skutečnosti nevyšly v soudním řízení najevo. Něco jiného má totiž podle stěžovatele plynout z tvrzení a důkazů, které byly předloženy již v řízení před obvodním soudem. Ty stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně specifikuje, přičemž má za to, že je z nich patrno, že udělil vedlejšímu účastníkovi generální plnou moc, která zastřešovala veškeré nároky vůči Petru Šebestovi. To vyplývá i z jediného úkonu, který vedlejší účastník jeho jménem učinil. Nikde nebylo uvedeno, že by tato plná moc byla omezena směnkou nebo dědickým řízením, naopak sám vedlejší účastník k pojmenování předmětného nároku používá pojem jako "pohledávky" či "půjčení peněz zajištěné směnkou", apod. V průběhu řízení před obvodním soudem neuvedl, jaký konkrétní zákonný prostředek měl vedlejší účastník uplatnit, a považovaly-li soudy specifikaci takového prostředku za nezbytnou součást žaloby či žalobních tvrzení, měly ho vyzvat k doplnění žaloby. Nepostupovaly-li tak, nemohly podle stěžovatele upřesnění v odvolacím řízení považovat za nepřípustnou novotu. Šlo přitom o jeho zásadní obranu, tedy že podání žaloby "ze směnky" nebylo jediným zákonným prostředkem, který měl vedlejší účastník v jeho zájmu uplatnit.
7. Stěžovatel shrnuje, že z řady tvrzení a provedených důkazů vyplynulo, že vedlejšímu účastníkovi udělil generální plnou moc, aby ho zastupoval ve všem, co bylo potřebné pro uplatnění a vymožení jeho pohledávek, tedy včetně pohledávky zajištěné směnkou, a že škoda vznikla nečinností vedlejšího účastníka. Výše zmíněný extrémní nesoulad má umocňovat konstatování městského soudu, že bylo na něm, aby prokázal, jaké konkrétní pokyny v souvislosti s touto plnou mocí vedlejšímu účastníkovi udělil, neboť podle stěžovatele, poukazujícího na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. 25 Cdo 121/2010, se předpokládá iniciativní a samostatný přístup advokáta, poskytnutí přesných informací klientovi a vysvětlení řešené problematiky, včetně předestření možných variant postupu a vyžádání si pokynů klienta. Dospěl-li městský soud k danému dílčímu závěru, nemohl současně dospět k tomu, že škoda měla vzniknout tím, že vedlejší účastník nepodal včas žalobu na "uplatnění vystavené směnky" a že právě k tomu byl plnou mocí zmocněn. Tyto závěry mají být v "extrémní rozporu se zásadami logiky".
8. Stěžovatel pak klade otázku, do jaké míry je nutné upřesnit porušení právní povinnosti podle §16 odst. 2 zákona o advokacii, a odpovídá na ni, že je na advokátovi, aby informoval klienta o všech možných postupech, jakými se může domoci svých práv, a proto udělení případných pokynů k jednotlivým úkonům advokátovi plyne až na základě řádného poučení. Stěžovatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2533/2007 dále uvádí, že v posuzované věci se vedlejší účastník dopustil více pochybení, nikoliv jen toho, že nepodal žalobu, ale že ho řádně nepoučil, když mu nenastínil varianty řešení, které mohly vést k úspěšnému uplatnění jeho nároků, resp. že se mu dostalo částečného poučení až v době, kdy již veškeré nároky byly promlčeny. Podle stěžovatele nebylo potřebné specifikovat ani konkrétní typ žaloby, která měla být podána, ale jen to, že v důsledku nečinnosti vedlejšího účastníka se stala pohledávka nevymahatelnou, a tudíž postačovalo, že tvrzeným porušením právní povinnosti byla nečinnost vedlejšího účastníka, resp. podání nesprávného a opožděného poučení.
9. Dále stěžovatel namítá, že nebylo-li z jeho tvrzení patrno, jaké konkrétní kroky měl vedlejší účastník podniknout, měl soud vyzvat vedlejšího účastníka, aby doplnil tvrzení a důkazy ohledně svého postupu vůči němu, jakož i ohledně toho, jaké pokyny mu byly uděleny, a současně jej (stěžovatele) měl vyzvat, aby doplnil svá tvrzení, jakým konkrétním (ne)konáním vedlejšího účastníka mu vznikla škoda, a to podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. V souvislosti s možností kolize poučovací povinnosti a zásady rovnosti účastníků řízení stěžovatel, který se odvolává na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 4004/14 (N 174/78 SbNU 593), ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 22/03 (N 51/33 SbNU 31) a ze dne 2. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 1617/10 (N 182/58 SbNU 597), uvádí, že bylo povinností soudu jej v uvedeném ohledu o doplnění tvrzení poučit tak, aby konečné rozhodnutí pro něj nebylo "překvapivé", přičemž je naopak v rozporu se zásadou rovnosti, kdy soud tuto povinnost nesplní a některá tvrzení účastníka řízení si "domyslí sám", jak se v této věci stalo, když soudy vyšly z toho, že vedlejší účastník měl porušit svou povinnost tím, že nepodal "žalobu na uplatnění směnky". Navíc v tomto případě nelze z povahy věci reprezentovat skutečnou rovnost účastníků, neboť zde proti sobě stojí právní laik a odborník, přičemž tuto skutečnost nelze ignorovat, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485).
10. K tzv. nepřípustným novotám v odvolacím řízení stěžovatel uvádí, že jimi není rozvedení konkrétních právních možností konání vedlejšího účastníka, a to jednak s ohledem na nedostatečné poučení obvodního soudu, jednak proto, že nešlo o uvádění nových skutečností, ale jen o upřesnění a rozvedení logických důsledků. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4419/2008 a tvrdí, že z tvrzení a důkazů založených v soudním spise vyplývá, že směnka byla jen zajišťovacím institutem primárního závazku, který jako celek přihlásil vedlejší účastník do dědického řízení po zemřelém Petru Šebestovi, a že vedlejší účastník byl pověřen vymožením pohledávek za jmenovaným, přičemž došlo-li v odvolacím řízení k upřesnění konkrétních kroků, které měl vedlejší účastník podniknout, a nebyl-li obvodním soudem vyzván k upřesnění těchto tvrzení, nemůže o nepřípustnou novotu jít.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že porušení povinností vedlejšího účastníka coby advokáta spočívalo v jeho nečinnosti, resp. v tom, že ho neinformoval o všech možnostech ochrany jeho práv (viz podrobně sub II). Soudům pak vytýká, že "si vybraly" jen jedno z více jeho skutkových tvrzení (měla být podána žaloba "na uplatnění vystavené směnky") a ostatní ignorovaly, přičemž má za to, že ho měly vyzvat k jejich případnému doplnění či upřesnění.
14. Po seznámení se s obsahem soudního spisu Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelově námitce, že by mezi obsahem spisu a výše uvedeným závěrem městského soudu existoval rozpor, natož pak rozpor extrémní. Stěžovatel svou věc po skutkové stránce vymezil v podstatě jednoznačně, tj. že pochybení vedlejšího účastníka mělo spočívat v tom, že stěžovatelův nárok ze směnky neuplatnil u soudu. Tato výtka se totiž v soudním spise (včetně žaloby) neustále opakuje, přičemž představuje východisko stěžovatelovy argumentace. Na tomto závěru nic nemůže změnit např. to, že stěžovatel na jednání u obvodního soudu dne 16. 9. 2011 hovořil o "nečinnosti advokáta", či že v podání ze dne 5. 4. 2012 uvedl, že ho vedlejší účastník nepoučil o právech a povinnostech, neboť obvodní soud mohl - vcelku důvodně - vycházet z toho, že stěžovatelem tvrzené pochybení, tj. že "nebyla podána žaloba na uplatnění vystavené směnky", bylo již jen konkrétním důsledkem tvrzeného liknavého postupu vedlejšího účastníka, resp. konkrétní příčinou vzniku škody.
15. Vytýká-li stěžovatel soudům, že ho nepoučily, aby svá skutková tvrzení doplnil či upřesnil, je třeba mít na zřeteli, že poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 1 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastník řízení mohl odstranit nedostatky či rozpory ve svých skutkových tvrzeních tak, aby tak bylo možné jeho žalobu meritorně projednat a rozhodnout o ní, a nikoli ho "navádět", co má v žalobě případně tvrdit, aby byl v soudním sporu úspěšný, jak ostatně již upozornil Nejvyšší soud. Požadované poučení by tudíž bylo namístě, měl-li by (obvodní) soud důvodné pochybnosti o skutkovém základu, bez jejichž odstranění by nemohl věc právně kvalifikovat. Tomu tak ale v posuzovaném případě nebylo, a domáhá-li se stěžovatel v podstatě toho, aby soud "pátral" (s ohledem na indicie v přednesech či podáních účastníků řízení, které označuje v ústavní stížnosti) po existenci dalšího možného tzv. skutku, který by (snad) mohl odůvodnit přiznání žalované částky, jde o požadavek, který přesahuje povinnosti soudu v civilním řízení, neboť to je ovládáno projednací zásadou.
16. K tomu dlužno dodat, že o tzv. překvapivosti soudního rozhodnutí, kterou stěžovatel zmiňuje v ústavní stížnosti, lze hovořit tehdy, kdy soud rozhodne v neprospěch účastníka řízení z důvodu neunesení jeho břemene tvrzení nebo důkazního břemene, aniž by ho předtím (s adekvátním poučením) vyzval k doplnění skutkových tvrzení či navržení důkazů, nebo kdy účastníka řízení neseznámí se svým odlišným právním názorem, v důsledku čehož ho zkrátí na jeho právu tvrdit právně relevantní skutečnosti (a k jejich prokázání navrhovat důkazy). Oproti tomu žádná povinnost soudu sdělovat účastníkovi řízení, jak hodlá ve věci rozhodnout, neexistuje, a nerozhodne-li soud tak, jak účastník předpokládal, o tzv. překvapivé rozhodnutí (ve smyslu rozhodnutí zatíženého ústavně relevantní vadou) nejde. V posuzované věci nebyla žaloba zamítnuta z důvodu neunesení některého z procesních břemen, nýbrž proto, že uplatněný nárok nebyl po právu.
17. V ní pak stěžovatel v zásadě jednoznačně specifikoval porušení povinnosti, kterého se měl vedlejší účastník dopustit, a s takto vymezeným předmětem bylo i soudní řízení vedeno. Stěžovatelova úvaha o tom, že by obvodní soud domýšlel něco, co v žalobě není, je nepřiléhavá. Uvedený soud naopak za dané situace mohl skutečně jen velmi obtížně předpokládat, že by porušení povinnosti vedlejšího účastníka jako advokáta mohlo (eventuálně) spočívat i v něčem jiném (konkrétně že nepodal žalobu o zaplacení půjčky). Naopak to byl stěžovatel, jako účastník celého tzv. skutkového děje, kdo znal všechny podstatné okolnosti, které by eventuálně mohly zakládat jeho nárok na náhradu škodu, a může tak jít jen k jeho tíži, jestliže si z nich "vybral" takové, které nárok na náhradu škody nezaložily.
18. Možno dodat, že specifikoval-li stěžovatel pochybení vedlejšího účastníka zřetelně tak, že neuplatnil nárok ze směnky žalobou u soudu, pak jej jistě mohl - při zachování dostatečné procesní obezřetnosti - specifikovat (i) tak, že vedlejší účastník neuplatnil (ani) nárok ze smlouvy o půjčce. S takovým tvrzením však přišel až ve stadiu řízení odvolacího, tedy až poté, co zjistil, že podle názoru obvodního soudu za promlčení pohledávky ze směnky nemůže být odpovědný vedlejší účastník (viz sub 2), přičemž městskému soudu nelze vytknout, považoval-li tento postup za účelový, resp. označil-li uvedené tvrzení za tzv. nepřípustnou novotu, ke které již nelze přihlížet.
19. Stěžovatel sice poukazuje na to, že bylo povinností soudů přihlédnout ke skutečnosti, že on je právním laikem a vedlejší účastník odborníkem, ze soudního spisu však vyplynulo, že sice žalobu podal samotný stěžovatel, ovšem již v průběhu řízení před obvodním soudem byl zastoupen advokátem, prostřednictvím kterého mohl na případné "nedostatky" podané žaloby procesně zareagovat.
20. Zbývá dodat, že za důvodnou nelze považovat ani stěžovatelovu námitku, podle které jsou závěry městského soudu v rozporu s pravidly logického myšlení. Uvedený soud v napadeném rozsudku odmítl jako chybný závěr obvodního soudu, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno k tvrzení, že "žalovanému udělil plnou moc k zastupování v soudním řízení o nároku ze směnky a že směnku žalovanému předložil, což žalovaný popíral" (viz bod 11), resp. že by je měl nést, nicméně se s ním ztotožnil v tom, že stěžovatel nemohl být v případném sporu úspěšný (bod 12). Úvaha městského soudu o důkazním břemenu (jeho rozložení) je jednak "nadbytečná", neboť pro jeho rozhodnutí žádný význam neměla, jednak z ní ani neplyne "dílčí závěr", že by v řízení nebylo prokázáno, jaké konkrétní právní kroky měl vedlejší účastník podniknout, naopak uvedený soud vyšel ze skutkového tvrzení samotného stěžovatele (které by - i kdyby bylo prokázáno - nárok na náhradu škody nezakládalo).
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu