ECLI:CZ:US:2022:4.US.926.22.1
sp. zn. IV. ÚS 926/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Janovského, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem, sídlem Ohradské náměstí 1621/5, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2022 č. j. 28 Cdo 3210/2021-261, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2021 č. j. 26 Co 14/2021-201 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. června 2020 č. j. 36 C 210/2018-142, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obce Měšice, sídlem Hlavní 55, Měšice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") bylo uloženo žalované vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli jako žalobci náhradu škody ve výši 35 971 Kč s příslušenstvím (I. výrok); v části žaloby na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 481 360 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (II. výrok) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (III. výrok). K nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo dle stěžovatele vzniknout vedlejší účastnici užíváním předmětných pozemků v jeho vlastnictví jako veřejného prostranství, okresní soud uzavřel, že pozemky (souhrnně označované jako Malá bažantnice) nenaplňují pojmové znaky veřejného prostranství a stěžovateli z jeho užívání neomezeným okruhem osob žádné kvalifikovanější omezení nad rámec obecného užívání lesa neplyne. Les, který se nachází na pozemcích, je lesem hospodářským, a stěžovatel má příjmy z těžby dřeva; jakýkoliv jiný (nadto pozitivní) zásah do vzhledu lesního porostu soud neshledal. Zařazení pozemků v územním plánu mezi plochy lesní a parkové zeleně neodůvodnilo závěr o tom, že by Malá bažantnice byla veřejným prostranstvím, neboť územní plán nepředstavuje jediné měřítko naplnění znaků veřejného prostranství. Soud odmítl rovněž poukaz stěžovatele na existenci lesních cest jako místních komunikací, neboť jde o pouhé faktické lesní cesty historického původu, které nejsou ve vlastnictví vedlejší účastnice. Ke vzniku veřejného prostranství na pozemcích nebyl dán ani judikaturou požadovaný souhlas vlastníka - stěžovatele. Snahy vedlejší účastnice o dosažení vyšší zákonné ochrany pozemků byly rovněž doposud neúspěšné, právě z důvodu stěžovatelova nesouhlasu ve všech řízeních. Sám stěžovatel ostatně podle soudu svou činností na pozemcích způsobuje, že nejsou ani prakticky využitelné pro rekreační účely. Přiznal-li by okresní soud stěžovateli jakékoliv finanční plnění, byla by vedlejší účastnice nucena plnit za něco, čím se již z povahy skutečného stavu pozemků nemůže obohacovat. Co se týče nároku stěžovatele na náhradu škody, spočívající ve zbytečně vynaložených nákladech na neuskutečněnou těžbu, okresní soud shledal, že byly naplněny zákonné podmínky odpovědnosti za škodu, a žalobě stěžovatele proto v této části vyhověl.
3. K odvoláním stěžovatele i vedlejší účastnice řízení (ta se odvolala proti I. výroku rozsudku okresního soudu) rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu změnil v I. výroku tak, že žalobu zamítl, neboť na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu nebyly splněny, když příčinou vzniku škody nebylo jednání vedlejší účastnice, nýbrž podnikatelské rozhodnutí stěžovatele, v II. výroku rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V části směřující proti posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení bylo dovolání shledáno nepřípustným - k námitkám týkajícím se povahy předmětných pozemků, resp. posouzení, zda pozemky mají charakter veřejného prostranství či nikoliv, Nejvyšší soud uzavřel, že se soudy neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Zpochybňoval-li stěžovatel závěry soudů o povaze a charakteru pozemků, pouze polemizoval se skutkovými, nikoliv právními závěry. Námitkou, že se nižší soudy nevypořádaly s judikaturou, na kterou odkazoval, stěžovatel pouze upozorňoval na vady řízení, které by však Nejvyšší soud mohl přezkoumávat pouze tehdy, bylo-li by dovolání shledáno přípustným. V části, v níž stěžovatel napadl posouzení jeho nároku na náhradu škody krajským soudem, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jelikož šlo o samostatný nárok s odlišným skutkovým základem, který nepřevyšoval částku 50 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nevypořádaly s judikaturou, na kterou odkazoval ve svých podáních. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom vyplývá, že soud nemůže ignorovat odkaz účastníka řízení na předchozí pravomocné rozhodnutí o shodné právní otázce a míní-li rozhodnout jinak, musí přesvědčivě vysvětlit důvody, které jej k tomuto odchýlení se vedly. Stěžovatel připomíná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která odkazoval již v odvolání, a uvádí, že nevypořádal-li se s nimi krajský soud, přičemž tento postup nenapravil ani Nejvyšší soud, došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Dále poukazuje na jednotlivé pasáže odůvodnění napadených rozhodnutí, doprovázené vlastním komentářem, jenž má svědčit o tom, že soudy zjištěný skutkový stav a z něho vyvozené závěry jsou v extrémním rozporu. Porušení práva na soudní ochranu stěžovatel dále spatřuje v tom, že ho krajský soud nesprávně poučil o přípustnosti dovolání bez toho, aby rozlišil jednotlivé výroky či jejich části, proti kterým (ne)lze podat dovolání. Vzhledem k tomu, že se tento soud při posouzení stěžovatelova nároku na náhradu škody odchýlil od právního názoru přijatého okresním soudem a rozhodl odlišně, aniž by účastníkům řízení umožnil na to adekvátně reagovat, zatížil své rozhodnutí též vadou překvapivosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
8. Z práv na soudní ochranu a na rovnost účastníků v řízení plyne, že odkáže-li účastník řízení na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí o shodné právní otázce, je úkolem rozhodujícího soudu náležitě se s tímto zásadním argumentem vypořádat; chce-li soud ve věci rozhodnout odlišně, má účastník řízení právo na přesvědčivé vysvětlení jeho právního názoru. Právě řečené se nicméně týká situace, kdy účastník řízení odkazuje ve své argumentaci na dřívější judikaturu, která se s jeho případem skutečně shoduje v podstatných znacích, a která tak může být pro rozhodnutí ve věci relevantní; na jakýkoliv náhodný odkaz účastníka na soudní rozhodnutí, jež s jeho věcí blíže nesouvisí, naopak bez dalšího nedopadá. Soud není "automaticky" povinen reagovat na každou námitku účastníka řízení a porušením práva na soudní ochranu není, jestliže soud nebuduje vlastní závěry na podrobném vyvracení jednotlivě vznesených námitek, staví-li proti nim vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná [např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/09 (N 26/52 SbNU 247), usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 75/16 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. K rozhodnutím, na která stěžovatel znovu odkazuje v ústavní stížnosti a jejichž opomenutí soudům vytýká, nutno uvést, že s napadenými rozhodnutími nejsou v rozporu a předmětu řízení, resp. v něm sporných otázek se netýkají, popř. se jich týkají okrajově.
10. V rozsudku ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4208/2016 Nejvyšší soud posuzoval primárně to, zda užíváním veřejného prostranství vzniká bezdůvodné obohacení, tedy zda lze institut bezdůvodného obohacení na takovou situaci vůbec použít, o čemž v nynější věci zjevně nebylo sporu. Vyjadřoval-li se pak Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí k pojmovým znakům veřejného prostranství, odpovídají jeho závěry těm, z nichž vycházel i v nynější věci (srov. str. 2 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Další stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí se týkala určení konkrétního rozsahu bezdůvodného obohacení obce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1332/2012), určení subjektu pasivně legitimovaného k vydání bezdůvodného obohacení, tj. určení, zda je tímto subjektem obec či stát (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. II. ÚS 3033/14), a posouzení ústavnosti právní úpravy místních poplatků za zvláštní užívání veřejného prostranství [nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/02 (N 59/36 SbNU 631)].
11. Z uvedeného je zřejmé, že soudy se ve stěžovatelem odkazovaných věcech nezabývaly shodnou či obdobnou právní otázkou, jejíž případné zohlednění by v nynějším případě mohlo přivodit odlišný (pro stěžovatele příznivější) výsledek řízení. Nespatřoval-li proto Nejvyšší soud v samotné skutečnosti, že se nižší soudy nevěnovaly odkazům stěžovatele na dřívější judikaturu, jakékoliv pochybení, když odůvodnění jejich rozhodnutí byla jinak přesvědčivá a pečlivá, nemá tomuto závěru Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, co vytknout.
12. Poukazuje-li dále stěžovatel na konkrétní pasáže odůvodnění napadených rozsudků, jimiž se snaží dokládat tvrzená pochybení soudů, pouze tím pokračuje v dříve započaté polemice se skutkovými zjištěními, jež soudy učinily o charakteru předmětných pozemků. Stěžovatelovy argumenty vycházejí až takřka ze "slovíčkaření" založeného na vytržení částí vět z kontextu celých odůvodnění rozhodnutí, a Ústavní soud je proto neshledává opodstatněnými.
13. Souhlasit nelze ani s námitkou nesprávného poučení krajského soudu o možnosti podat dovolání. Byť lze připustit, že poučení mohlo být co do přípustnosti dovolání proti rozhodnutí krajského soudu o nárocích stěžovatele konkrétnější, nepředstavuje tato skutečnost dostatečný důvod k zásahu Ústavního soudu. Je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost se v této části omezuje pouze na zcela obecnou námitku o "zásahu do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces". Měl-li přitom stěžovatel skutečně za to, že zvolenou formulací poučení krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, bylo jeho úkolem toto tvrzení náležitě odůvodnit. Stěžovatel, nadto zastoupený právním profesionálem, však k tomu již neposkytuje žádnou (natožpak přesvědčivou) argumentaci, přičemž není úkolem zdejšího soudu tak činit za něj.
14. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud založil svůj rozsudek v části týkající se nároku na náhradu škody na zcela novém názoru, aniž o tom účastníky řízení poučil a umožnil jim přizpůsobit tomu svá tvrzení.
15. Poučovací povinnost soudu je zakotvena v §118a občanského soudního řádu. Účelem uvedeného ustanovení je předejít tomu, aby účastník řízení byl ve sporu neúspěšný pouze z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž věděl, že taková břemena ho stíhají [nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4495/12 (N 87/69 SbNU 385, bod 11 odůvodnění)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí ovšem neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese rozhodnutí; znamená však, že účastníci musejí mít možnost účinně argumentovat vůči všem otázkám, na jejichž zodpovězení bude rozhodnutí soudu spočívat [viz např. nález ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)].
16. Účelem §118a odst. 2 občanského soudního řádu je pak zajistit, aby ten z účastníků, jenž se mýlí v právní kvalifikaci posuzovaného právního vztahu (tedy v tom ohledu, jaké právní předpisy mají být v dané věci použity), nebyl v důsledku toho zkrácen na svém právu tvrdit relevantní skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy. Jinak řečeno, předmětem poučovací povinnosti podle uvedeného ustanovení není informace o tom, jak soud míní rozhodnout, ale na základě jakých právních předpisů tak učiní (usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3025/18).
17. S ohledem na okolnosti posuzované věci a na právě uvedené je zřejmé, že potřeba poučit stěžovatele v řízení před krajským soudem nevznikla a že rozhodnutí zmíněného soudu vadou překvapivosti zatíženo není. Stěžovatel si byl vědom toho, že jádrem sporu je jednak nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jednak nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stejně tak si musel být s ohledem na odvolání vedlejší účastnice vědom toho, že je zde přinejmenším možnost, že krajský soud námitky tohoto účastníka vyslyší a žalobu v části nároku na náhradu škody zamítne. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že stěžovatel měl v řízení dostatek prostoru účinně argumentovat ke všem soudy posuzovaným okolnostem věci, a o překvapivosti rozsudku krajského soudu tak nelze vůbec hovořit.
18. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu