ECLI:CZ:US:2022:4.US.945.22.1
sp. zn. IV. ÚS 945/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky N. P., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené PhDr. Mgr. Martinem Krahulíkem, advokátem, sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. ledna 2022 č. j. 5 To 9/2022-1477 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 3. prosince 2021 č. j. 2 T 93/2018-1462, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména osobní svobody podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením rozhodl podle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, který jí byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 5. 2019 sp. zn. 2 T 93/2018, jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku stěžovatelku pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Okresní soud shledal, že stěžovatelka se ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustila další trestné činnosti, za kterou byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, z čehož vyplývá, že si nevzala z předchozího odsouzení ponaučení, když s pácháním další trestné činnosti započala krátce po odsouzení k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody. Zdůraznil, že stěžovatelka se nedopustila bagatelní trestné činnosti, ale zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Z výpovědi stěžovatelky navíc vyplývá, že ani nedodržela uložené přiměřené omezení zdržet se užívání návykových látek, a na výzvu, aby se podrobila testu na přítomnost těchto látek v těle, uvedla, že minimálně tři měsíce návykové látky užívala. S ohledem na výši uloženého trestu, na osobnost stěžovatelky, její trestněprávní minulost, přístup k povinnostem, řádnému vedení života a k výkonu ukládaných dalších trestů dospěl okresní soud k závěru, že u ní nelze ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, neboť prodloužení zkušební doby by nevedlo k její nápravě a takové potrestání by nesplnilo svůj účel. Dostatečného potrestání by u stěžovatelky nemohlo být dosaženo ani uložením přiměřené povinnosti či omezení. Okresní soud stěžovatelku zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou, neboť neshledal žádné důvody pro její zařazení do jiného typu věznice.
3. Proti rozhodnutí okresního soudu podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. V odůvodnění se ztotožnil se závěry okresního soudu a konstatoval, že požadavek stěžovatelky, aby bylo podmíněné odsouzení ponecháno v platnosti či "alternativně prodlouženo o jeden rok", a to ve spojení s uložením ochranného léčení, neboť takový postup by měl být i podle znění trestního zákoníku opatřením výjimečným a přicházejícím v úvahu v případech méně závažného porušení pravidel řádného života, za kterou však recidivu ve zkušební době považovat nelze. Za jen formální pochybení bez vlivu na věcnou správnost rozhodnutí označil krajský soud skutečnost, že okresní soud poukazoval na §83 trestního zákoníku, namísto §86 téhož zákona (rozhodnutí o podmíněném odsouzení s dohledem).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že výkon trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti měsíců je za daného stavu věci (ve spojení s trestem odnětí svobody v trvání tří roků, jde tedy celkem o 66 měsíců) zjevně nepřiměřený závažnosti spáchané trestné činnosti, jakož i k její osobě. Podle stěžovatelky obecné soudy nedostály nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4022/18 (N 142/95 SbNU 230) a dovozuje, že v jejím případě nastala nepřiměřená kumulace trestů. Stěžovatelka má za to, že jí soudy měly nařídit léčbu, získání pracovní kvalifikace nebo stanovit podmínky pro vedení života po propuštění. V této souvislosti odkazuje na závěry vyslovené právní teorií. Obecné soudy podle ní ignorovaly, že měla snahu napomoci při objasnění své trestné činnosti, je matkou dvou dětí, ke kterým má vřelý vztah, rovněž má stabilní partnerský vztah, zajištěno trvalé bydlení v P. a trvalé zaměstnání, že doznala svou vinu, a je připravena nastoupit léčebný odvykací program na specializovaném pracovišti. Trestání v úměrné délce společné s léčebným programem pachatele drogové trestné činnosti by mělo být podstatné. Teprve léčba (a nikoli výkon trestu odnětí svobody) snižuje riziko recidivy.
5. Obecné soudy podle stěžovatelky postupovaly přepjatě formalisticky, když vycházely pouze z okolnosti, že se nové trestné činnosti dopustila ve zkušební době podmíněného odsouzení, a nepřihlédly ke skutečnostem hovořícím v její prospěch, které ospravedlňují ponechání podmíněného odsouzení v platnosti, že okresní soud dostatečně nereflektoval zprávu Probační a mediační služby, jež obsahovala její relativně kladné hodnocení. Probační a mediační služba přitom na stěžovatelku mohla působit pouze formou telefonického kontaktu vzhledem k pandemii SARS-CoV-2. Stěžovatelka soudům vytýká, že nedostatečně vyhodnotily její postavení jako osoby, která dosud nikdy neabsolvovala výkon trestu odnětí svobody, tj. je zřejmé, že nepodmíněný trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby je nepřiměřeně dlouhý, což může být vnímáno vzhledem k její osobnosti jako demotivující a vybočuje i z výše trestů ukládaných standardně za tento druh trestné činnosti.
6. Krajský soud podle stěžovatelky pochybil rovněž tím, že rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Pouze obecným soudům přísluší hodnocení důkazů podle volného uvážení stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektují-li při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, nemá Ústavní soud důvod toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, byly-li by právní závěry soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Trestní zákoník v §86 odst. 1 výslovně označuje ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti za výjimečné. Proto je pravidlem, že zavdá-li pachatel příčinu k výkonu trestu, tedy nevede-li ve zkušební době řádný život nebo nevyhoví-li uloženým podmínkám, soud tento výkon nařídí. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem. Výjimečný postup podle uvedeného ustanovení musí být odůvodněn okolnostmi případu a osobou pachatele, přičemž jejich posouzení je na úvaze soudu. Z předmětného normativního řešení se nedá dovodit žádná povinnost soudu tuto možnost využít a výkon nenařídit, zavdal-li odsouzený svým chováním k tomuto postupu příčinu.
11. K zodpovězení otázky, zda ji zavdal, či nikoliv, jsou rozhodující skutečnosti spadající do zkušební doby. Závěr o tom, že podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život, lze učinit tehdy, dodržoval-li právní předpisy, plnil-li své povinnosti vůči státu i vůči společnosti, nezneužíval-li svých práv proti spoluobčanům, nenarušoval-li občanské soužití v bydlišti ani v zaměstnání, nedopouštěl-li se trestných činů, přestupků ani jiných deliktů. Záleží na celkovém chování odsouzeného. Pro závěr, že účelu zkušební doby nebylo dosaženo, bude zpravidla rozhodujícím způsobem svědčit recidiva, ale nařízení výkonu trestu mohou odůvodnit i jiné nedostatky v životě odsouzeného ve zkušební době, a to i když se tyto nedostatky týkají povinností, které nebyly uloženy jako zvláštní podmínka osvědčení [srov. usnesení ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 2640/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
12. Obecné soudy zhodnotily stěžovatelčino chování v době podmíněného odsouzení s dohledem na základě provedených důkazů v mezích zákonného uvážení, přičemž názorům, jež uplatnily, nelze upřít nedostatek přiléhavosti. Proto se zde především prosadí meze ústavněprávního přezkumu, jež byly vyloženy shora, a jejichž důsledkem je, že o vybočení z judikaturních zásad (včetně dovozených v rozhodnutích Ústavního soudu, na která stěžovatelka poukazuje) zjevně nejde. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v usneseních obecných soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v nich obsažený založen.
13. Není pak pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že soudy nehodnotily předložené námitky a možnost ponechat ji bez omezení na osobní svobodě. Soudy stěžovatelkou předestřené argumenty zvažovaly. Dovodily-li, že již není možno dát prostor pro výše uvedenou výjimku, pak tak učinily v mezích, které mají pro své uvážení k dispozici. Názor stěžovatelky, že soudní výrok o nutnosti vykonání trestu je příliš přísný, má toliko povahu polemiky se závěry obecných soudů v rovině běžného zákona. Délka trestu, který má být vykonán, vyplývá z rozsahu a závažnosti trestné činnosti, pro kterou nad ní byl vynesen rozsudek okresního soudu. Odkazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18, nerespektuje, že toto rozhodnutí vychází z odlišné procesní situace, kdy soudy postupně ukládaly podmíněně odložené tresty odnětí svobody, jejichž výkon byl následně v krátkém časovém úseku uložen.
14. Porušení stěžovatelčiných práv nelze shledat ani ve skutečnosti, že krajský soud o podané stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. V trestním řízení zásadně platí, že potvrdí-li stížnostní soud rozhodnutí soudu prvního stupně a nepotřebuje pro to provádět další dokazování, může rozhodnout v neveřejném zasedání [srov. obdobně u návrhu na povolení obnovy řízení stanovisko Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633)]. Naopak, hodlal-li by se stížnostní soud významně odchýlit od závěrů okresního soudu (hodnotí-li podstatně jinak důkazy), je nezbytné, aby dal účastníkům možnost se k této změně vyjádřit, nikoliv nezbytně ve veřejném zasedání [nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) či usnesení ze dne 5. 1. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2253/14]. Taková situace však v posuzované věci nenastala.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu