ECLI:CZ:US:2022:Pl.US.6.22.1
sp. zn. Pl. ÚS 6/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudkyně a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa (soudce zpravodaje), Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky právnické osoby Komory patentových zástupců České republiky, sídlem Gorkého 2/12, Brno, zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 20. prosince 2021 č. j. Konf 21/2021-8, v části výroku II, kterou bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2011 č. j. 31 A 68/2010-51, za účasti zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, jako účastníka řízení, a Ing. Jiřího Svobody, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Předmět řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát"), ze dne 20. 12. 2021 č. j. Konf 21/2021-8, a to v části výroku II, kterou bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 4. 2011 č. j. 31 A 68/2010-51 s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 91 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastník požádal stěžovatelku v roce 2007, po složení odborné zkoušky, o uznání splněné odborné praxe a dalších zákonných podmínek podle §8 odst. 1 zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o patentových zástupcích"). Stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi přípisem ze dne 8. 4. 2008 sdělila, že nedoložil doklad o výkonu odborné praxe, a proto jej nemůže pozvat ke složení slibu, resp. zapsat do seznamu patentových zástupců.
3. Vedlejší účastník se postupu stěžovatelky bránil žalobou ve správním soudnictví podanou u krajského soudu, když se domáhal ochrany proti nečinnosti stěžovatelky, kterou spatřoval v tom, že stěžovatelka nevydala rozhodnutí ve věci připuštění složení slibu a zápisu vedlejšího účastníka do seznamu patentových zástupců vedeného stěžovatelkou. Žalobu krajský soud usnesením ze dne 6. 4. 2011 č. j. 31 A 68/2010-51 odmítl pro opožděnost.
4. Ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2012 č. j. 4 Ans 5/2011-78 zrušil usnesení krajského soudu (výrok I) a žalobu odmítl (výrok II) s odkazem na §46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "soudní řád správní" nebo "s. ř. s."). Podle jeho názoru měla být věc rozhodnuta v občanském soudním řízení. Proto vedlejšího účastníka poučil, aby podal novou žalobu k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud").
5. Ten tak učinil, nicméně městský soud rozsudkem ze dne 10. 2. 2014 č. j. 45 C 30/2012-209 jeho žalobu zamítl. K jeho odvolání rozhodl krajský soud usnesením ze dne 28. 4. 2016 č. j. 18 Co 165/2015-231 tak, že rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně městský soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2017 č. j. 45 C 30/2012-256 dospěl k závěru, že předmětná činnost vedlejšího účastníka nesplnila podmínku odborné praxe podle §8 odst. 1 písm. d) zákona o patentových zástupcích a žalobu opět zamítl. K odvolání vedlejšího účastníka poté krajský soud rozsudkem ze dne 16. 11. 2017 č. j. 18 Co 114/2017-281 rozsudek městského soudu potvrdil. Dovolání vedlejšího účastníka proti tomuto rozsudku pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2019 č. j. 23 Cdo 1576/2018-306 odmítl.
6. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání bylo k ústavní stížnosti vedlejšího účastníka zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 2988/19 spolu s rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 11. 2017 č. j. 18 Co 114/2017-281 a rozsudkem městského soudu ze dne 14. 2. 2017 č. j. 45 C 30/2012-256, jelikož jimi byl porušen princip vázanosti výkonu státní moci zákonem zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i základní právo vedlejšího účastníka na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud konstatoval zejména, že "ve stěžovatelově případě tak v důsledcích nebyl vymezen prostor pro autonomii vůle způsobem, jenž by učinil stěžovatelovu pozici z hlediska podmínek členství v Komoře předvídatelnou. Neshledaly-li obecné soudy tento nedostatek, znamená to porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny o vázanosti výkonu státní moci zákonem."
7. Následně městský soud v pokračujícím řízení dospěl k závěru, že o nároku vedlejšího účastníka přísluší rozhodnout ve správním soudnictví, proto podal návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu ke zvláštnímu senátu.
8. Zvláštní senát rozhodl usnesením ze dne 20. 12. 2021 č. j. Konf 21/2021-8, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 45 C 30/2012, o splnění povinnosti, je soud ve správním soudnictví (výrok I), a že usnesení krajského soudu ze dne 6. 4. 2011 č. j. 31 A 68/2010-51 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2012 č. j. 4 Ans 5/2011-78 se zrušují (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka namítá, že zvláštní senát porušil sub 1 uvedená ustanovení Ústavy a zejména její ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Zdůvodňuje to tím, že zvláštní senát v 1. části výroku II napadeného usnesení zrušil rozhodnutí krajského soudu ze dne 6. 4. 2011 č. j. 31 A 68/2010-51, které nepopřelo pravomoc tohoto soudu danou věc rozhodnout ve správním soudnictví a které podanou žalobu odmítlo pro její opožděnost po jejím projednání podle soudního řádu správního. Z toho vyplývá, že krajský soud neměl o tom, že věc spadá do jeho působnosti jako správního soudu ve správním soudnictví pochybnost. Proto zvláštní senát překročil svoji pravomoc danou mu zákonem, resp. rozhodl o věci, která mu nepřísluší a je mimo zákonem vymezenou oblast jeho působnosti (přisvojil si pravomoc, která mu ze zákona nepřísluší). To mimo jiné znamená, že zvláštní senát uplatnil státní moc v případě a způsobem, který není stanoven zákonem. Zrušit rozhodnutí krajského soudu je v dané věci svěřena pouze a výlučně Nejvyššímu správnímu soudu, a to na podkladě podané kasační stížnosti podle příslušných ustanovení soudního řádu správního, nikoliv zvláštnímu senátu.
III.
Vyjádření účastníka, vedlejšího účastníka a replika stěžovatelky
10. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení.
11. Zvláštní senát ve svém vyjádření zejména uvedl, že jeho postupem nemohlo dojít k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, čemuž nasvědčuje i fakt, že stěžovatelka konkrétní dopad postupu zvláštního senátu do své právní sféry v ústavní stížnosti netvrdí a ani okrajově nezmiňuje. Stěžovatelka v řízení před správními soudy (tj. i v řízení o žalobě na ochranu proti jeho nečinnosti) vystupuje v postavení orgánu veřejné moci, nikoli tedy jako účastník soukromoprávních (nevrchnostenských) vztahů. V tomto smyslu není stěžovatelka nositelem žádných základních práv a svobod, do kterých by mohlo být jakýmkoli rozhodnutím zvláštního senátu jakkoli zasaženo. Zvláštní senát za to, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, navrhuje, aby byla odmítnuta. Proto i námitky stěžovatelky k zrušení usnesení krajského soudu v 1. části II. výroku jejího usnesení jsou bez významu pro rozhodnutí o důvodnosti ústavní stížnosti, neboť tím do jejích základních práv nemohlo být zasaženo.
12. Nejvyšší správní soud, krajský soud ani městský soud se k ústavní stížnosti nevyjádřily. Protože byly výslovně poučeny o tom, že v takovém případě bude Ústavní soud vycházet z toho, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdávají, nebylo s nimi již dále v posuzované věci jednáno.
13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření zejména uvedl, že stěžovatelčin výklad představuje tzv. circulus vitiosus v tom směru, že má-li být ponecháno v platnosti pouze usnesení krajského soudu, pak by se vedlejšímu účastníkovi nedostalo účinné právní ochrany, resp. by došlo k omezení přístupu vedlejšího účastníka k soudu. Vedlejší účastník totiž nemůže být zajatcem názorové právní turbulence soudů, nota bene za situace, kdy podal žalobu v souladu se stávající judikaturou vyprofilovaným právním názorem o příslušnosti soudů ve správním soudnictví. Vedlejší účastník má za to, že žádná stěžovatelčina práva porušena nebyla, ale naopak stěžovatelkou navrhovaným postupem by došlo k porušení ústavních práv vedlejšího účastníka, a to zejména vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
14. Stěžovatelce byla vyjádření zaslána na vědomí a k případné replice. Ta v ní setrvala na své stížnostní argumentaci a zejména uvedla, že každá osoba, a to i ona jako samosprávná profesní komora, má nepochybně právo, aby Česká republika prostřednictvím orgánů moci soudní uplatnila v řízení, ve kterém je ona osoba jedním z účastníků, státní moc v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Překročil-li zvláštní senát svoji pravomoc, resp. si přisvojil pravomoc, která mu ze zákona nepřísluší, a zrušil rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení, ve kterém byla stěžovatelka účastnicí řízení (žalovanou), přestože pravomoc zrušit toto rozhodnutí přísluší výlučně Nejvyššímu správnímu soudu, nepochybně se toto překročení pravomoci projevilo ve stěžovatelčině právní sféře. Rozhodl-li soudní orgán, který k rozhodnutí neměl žádnou pravomoc, nepochybně bylo porušeno základní právo stěžovatelky na zákonného soudce. Z hlediska oprávněnosti podat ústavní stížnost stěžovatelka uvedla, že předmětem ústavní stížnosti je rozhodnutí účastníka řízení, kterým si účastník řízení přisvojil pravomoc, která mu ze zákona nepřísluší, přičemž toto rozhodnutí účastníka řízení nebylo vydáno v řízení, které by se týkalo právního vztahu, ve kterém by stěžovatelka vystupovala v pozici subjektu veřejného práva jako nositel veřejné moci (podobně byla přiznána aktivní věcná legitimace k podání ústavní stížnosti např. státním orgánům v pracovněprávních vztazích). Nelze též souhlasit s tím, že mělo dojít k omezení práva vedlejšího účastníka k přístupu k soudu, popř. že by mu byl odepřen první stupeň výkonu soudní moci (ten mu prokazatelně upřen nebyl, jen jeho výsledek nebyl pro vedlejšího účastníka příznivý). Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že měla-li by se celá věc vrátit ke krajskému soudu, aniž by bylo rozhodnuto o kasační stížnosti proti jeho rozhodnutí o odmítnutí žaloby, tak by se celé řízení zcela zbytečně prodloužilo. Výsledkem řízení před krajským soudem by totiž nepochybně bylo opětovné odmítnutí žaloby pro její opožděnost, neboť krajský soud by neměl žádný důvod se odchýlit od svého původního rozhodnutí.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že v posuzované věci nejsou splněny.
16. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu může podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
17. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že podmínkou aktivní legitimace fyzické nebo právnické osoby k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí je její účastenství v řízení, v němž bylo vydáno. Buď musela být účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv [jde o tytéž podmínky, od nichž se odvíjí přípustnost ústavní stížnosti proti nemeritornímu rozhodnutí; srov. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou přístupná i na http://nalus.usoud.cz].
18. Nicméně uvedené neplatí bezezbytku. Ústavní soud již ve stanovisku pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372) dospěl k závěru, že definičním znakem pojmu ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
19. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická osoba a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Protože stěžovatelka je podle §3 odst. 1 zákona o patentových zástupcích právnickou osobou, může hájit svá základní práva a svobody tam, kde vystupuje jako subjekt soukromého práva Naopak orgán veřejné moci, nebo ten, komu je v daném vztahu výkon veřejné moci propůjčen, takto legitimován k podání ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu není. Vystupuje-li v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci (v nynější věci jde o subjekt profesní samosprávy), z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření povahy a funkcí základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské právní kultury. Z pohledu teoretického takovýto postup znamená popření zásadního rozdílu mezi pojmy oprávnění (subjektivního práva) a pravomoci (kompetence) v podmínkách moderního státu rozlišujícího pojmy veřejného práva a soukromého práva.
20. Z obsahu ústavní stížnosti i z vyžádaných soudních spisů je zřejmé, že stěžovatelka jako samosprávné profesní sdružení v posuzované věci svým postupem neuznala vedlejšímu účastníkovi splnění odborné praxe a dalších zákonných podmínek podle §8 odst. 1 zákona o patentových zástupcích, když mu přípisem ze dne 8. 4. 2008 sdělila, že nedoložil doklad o výkonu odborné praxe, a proto ho nemůže pozvat ke složení slibu, resp. zapsat do seznamu patentových zástupců. Proti tomuto postupu stěžovatelky se vedlejší účastník bránil žalobou ve správním soudnictví podanou u krajského soudu, tedy domáhal se ochrany proti nečinnosti stěžovatelky jako proti zásahu do svých práv, o kterých podle uvedeného zákona příslušelo rozhodovat stěžovatelce. Ta však nevydala rozhodnutí ve věci připuštění složení slibu a zápisu vedlejšího účastníka do seznamu patentových zástupců vedeného stěžovatelkou, ačkoli šlo o věc v kompetenci jí svěřené podle uvedeného zákona.
21. Z již uvedeného vyplývá, že ač je stěžovatelka podle §3 odst. 1 zákona o patentových zástupcích právnickou osobou, v řízení před správními soudy nevystupovala v pozici právnické osoby soukromého práva, ale v pozici nositele pravomoci vrchnostensky rozhodovat o tom, zda vedlejší účastník splnil podmínky k zapsání do seznamu patentových zástupců. Toto rozhodování je jí svěřeno zákonem o patentových zástupcích, což podle tzv. přiřazovací teorie veřejného práva značí, že vystupuje jako vrchnostenský orgán s vymezenou kompetencí. Proto není s vedlejším účastníkem v rovném postavení, naopak je v pozici právnické osoby ve smyslu §4 odst. 1 s. ř. s., tedy takové, které zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy. Toto své postavení ostatně stěžovatelka nezpochybňuje v řízení u Ústavního soudu, ani je nezpochybňovala v původním řízení u krajského soudu (srov. č. l. 36 - 38 a č. l. 66 - 69 spisu krajského soudu sp. zn. 31 A 68/2010). Blíže její argumentace spočívala pouze v námitkách porušení objektivního veřejného práva, což však její aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti nezakládá (srov. též usnesení ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. IV. ÚS 571/06 k obdobnému postavení České advokátní komory).
22. Ústavní soud proto z výše uvedeného důvodu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl návrh jako podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak za přiměřeného použití čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu