ECLI:CZ:US:2023:1.US.1047.23.1
sp. zn. I. ÚS 1047/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Evy B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Davidem Oplatkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6 a 2) Mgr. Davida Oplatka, advokáta se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 21/2023-487 ze dne 19. ledna 2023 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 4 T 120/2022-476 ze dne 21. prosince 2022, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele - advokáta - na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů na zastupování stěžovatelky (poškozené) v trestním řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") následnou stížnost napadeným usnesením zamítl.
2. Stěžovatelé se ve včas podané ústavní stížnosti, splňující i další požadavky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení napadených usnesení, jimiž měla být porušena základní práva stěžovatelky zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny.
3. Stěžovatel vznesl nárok na přiznání odměny za zastupování stěžovatelky s tím, že jde o zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu §2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 45/2013 Sb.), které přísluší podle §51a odst. 2 a 7 trestního řádu nárok na bezplatnou právní pomoc od státu. Přestože stěžovatelka byla obětí trestného činu a v jeho důsledku jí vznikla nemajetková újma, obecné soudy návrhu nevyhověly a postavení zvlášť zranitelné oběti jí nepřiznaly. Podle stěžovatelů okolnosti případu svědčí pro přiznání postavení zvlášť zranitelné oběti a závěr obecných soudů není správný pro vadnou interpretaci §2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb. K podmínkám přiznání postavení zvlášť zranitelné oběti odkazují na nález sp. zn. III. ÚS 2842/20 ze dne 24. listopadu 2020 (N 218/103 SbNU 239), z něhož dále dovozují extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry, který označují za projev svévole obecných soudů. Podle stěžovatelů byla žádost o přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc podle §51a odst. 2 trestního řádu podána s tím, že orgány činné v trestním řízení již v průběhu řízení se stěžovatelkou jako se zvlášť zranitelnou obětí jednaly. Nebylo-li stěžovatelce toto postavení přiznáno, bylo porušeno též legitimní očekávání stěžovatele na odměnu za vykonanou práci. Nadto stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně a logicky odůvodněna; krajský soud pouze souhlasí se závěry okresního soudu, aniž by současně nastínil vlastní úvahy [viz nález sp. zn. II. ÚS 1842/12 ze dne 27. srpna 2013 (N 154/70 SbNU 425)] a vypořádal se se stížnostními námitkami [viz nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. září 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Z uvedených důvodů stěžovatelé Ústavnímu soudu navrhují, aby napadená usnesení zrušil.
4. Z usnesení okresního soudu se podává, že stěžovatel po pravomocném rozhodnutí ve věci samé zaslal vyúčtování své odměny (35 574 Kč) s tím, že stěžovatelka má právo na bezplatné poskytnutí právní pomoci. Okresní soud uvedl, že ač je ve výčtu úkonů i návrh na přiznání statusu zvlášť zranitelné oběti, podle obsahu spisu takový úkon učiněn nebyl a orgány činné v trestním řízení tak ani ke stěžovatelce nepřistupovaly. Za daného stavu okresní soud sám zjišťoval, splňuje-li stěžovatelka zákonné požadavky pro přiznání tohoto postavení; ve svém usnesení dospěl k závěru, že by stěžovatelka sice mohla být zvlášť zranitelnou obětí podle §2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., neboť byla obětí trestného činu, který zahrnoval výhružku násilí, splnila-li by však i kumulativní požadavek podle §2 odst. 5 zákona č. 45/2013 Sb.; vzhledem k tomu, že se tak nestalo, není možné stěžovatelce toto postavení přiznat. Okresní soud nepřiznal náhradu ve smyslu §51a odst. 7 trestního řádu, avšak připomenul možnost domáhat se náhrady po odsouzeném pachateli, s tím, že její výše by se neodvíjela od náhrady nemajetkové újmy, kterou stěžovatelka v řízení neuplatnila (uzavřela s pachatelem dohodu), ale pouze od tarifní hodnoty (10 000 Kč). Krajský soud ve svém usnesení předně osvětlil, že stěžovatelé nesprávně interpretovali usnesení okresního soudu, který nepřipustil splnění podmínek pro přiznání postavení zvlášť zranitelné oběti stěžovatelce podle §2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., neboť pouze uvedl, že by je splňovat mohla (při splnění všech podmínek); v odůvodnění krajský soud pak popsal, jaké překážky tomu zabránily.
5. Z napadených rozhodnutí se podává, že se obecné soudy všemi podstatnými námitkami v ústavní stížnosti již zabývaly a srozumitelně vysvětlily, proč požadavku stěžovatelů nevyhověly. Opakováním svých námitek stěžovatelé staví Ústavní soud toliko do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů, které mají zkoumat a posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud zasáhne jen při zjištění nejzávažnějších pochybení porušujících ústavně zaručená základní práva nebo svobody, především jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole či libovůle - takové pochybení však v projednávané věci nezjistil.
6. Ze stížnostní argumentace vyplývá, že stěžovatelé brojí jen proti výkladu zákona č. 45/2013 Sb., a vyjadřují svůj nesouhlas s aplikací podústavního práva na posuzovaný případ. Ústavní soud ale nezjistil žádný aspekt poukazující na zásah do základních práv a svobod, neboť pouhý nesouhlas s výkladem běžných zákonů a s posouzením konkrétních skutkových okolností obecnými soudy nezakládá pravomoc Ústavního soudu zabývat se určitou věcí.
7. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý již od počátku řízení před soudy právo na právní pomoc. Upravuje-li proto zákon podmínky pro přiznání právní pomoci či určitého postavení účastníků řízení, je nutné, aby orgán veřejné moci (soud) sledoval, jsou-li konkrétní zákonné podmínky naplněny, jinak má jeho rozhodování znaky svévole porušujícím pravidlo, že stát může činit jen to, co mu zákon umožňuje. V tomto případě soudy zákonné podmínky sledovaly a své závěry řádně odůvodnily. Namítá-li dále stěžovatelka porušení práva na ochranu lidské důstojnosti osobní cti a jména a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny), pak toto své tvrzení nijak neodůvodňuje a ani z kontextu věci není patrné, jak měla tato práva být napadenými usneseními porušena. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny) a právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) představují pro účastníky řízení záruku, že o jejich věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel; neposkytují však nárok na výsledek, tedy že rozhodnutí soudu bude odpovídat jejich očekávání. Stěžovatelka měla možnost obrátit se na soud a této možnosti využila, její nároky ale nebyly uznány jako oprávněné.
8. Ústavní soud uzavírá, že napadenými usneseními nebylo porušeno ani právo na vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), ani právo na svobodnou volbu povolání a získávat prostředky pro životní potřeby prací (čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny); stěžovatel jimi nebyl o odměnu za svou práci připraven, obecné soudy pouze dospěly k závěru, že nárok na odměnu nelze uplatnit vůči státu a okresní soud v odůvodnění svého usnesení popsal, jak se může stěžovatel své odměny domáhat.
9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili pouze nesouhlas s napadenými usneseními a prezentovali svůj právní názor na projednávanou věc, neuvedli však nic, z čeho by bylo možné dovodit, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva. Obecné soudy dostatečně srozumitelně a přesvědčivě vyložily, jaké úvahy je k vydání napadených usnesení vedly, a proto Ústavní soud na jejich usnesení dále pro stručnost odkazuje, jelikož k nim nemá žádné výhrady.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu