ECLI:CZ:US:2023:1.US.108.23.1
sp. zn. I. ÚS 108/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti RAVAK a.s. se sídlem Obecnická 285, Příbram, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti výroku II. exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky soudní exekutorky JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3 ze dne 8. 12. 2022 č. j. 091 EX 06178/22-017, spojené s návrhem na zrušení §313 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "provedl na ni započtení", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného exekučního příkazu vydaného v exekučním řízení povinného Ing. Michala Urbánka (dále jen "povinný") a oprávněné společnosti CRUZ DEL SUR, a.s. (dále jen "oprávněná") a dlužníka povinného - stěžovatelky pro pohledávku povinného vůči dlužníku povinného.
Z obsahu ústavní stížnosti, jejího doplnění ze dne 7. 3. 2023 a napadeného exekučního příkazu se podává, že v záhlaví označeným exekučním příkazem soudní exekutorka JUDr. Ingrid Švecová (dále jen "soudní exekutorka") rozhodla o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, kterou má povinný vůči stěžovatelce z titulu náhrady nákladů řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 EXE 63/2016 ve spojení s řízením u Krajského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 52/2022 k vymožení nepřednostní pohledávky oprávněného (výrok I.). Pod bodem II. výroku soudní exekutorka rozhodla, že stěžovatelce se zakazuje, aby od okamžiku, kdy jí byl doručen exekuční příkaz, povinnému jeho pohledávku vyplatila, provedla na ni započtení nebo s ní jinak nakládala. Pod bodem III. výroku soudní exekutorka stěžovatelce přikázala, aby v den, který následuje po doručení vyrozumění o tom, že do rejstříku zahájených exekucí byla zapsána doložka provedení exekuce, a tento exekuční příkaz nabyl právní moci, vyplatila soudnímu exekutorovi pohledávku v rozsahu, v jakém byla postižena exekucí na konkrétní, zde uvedený účet. Není-li pohledávka v tento den dosud splatná, přikazuje se stěžovatelce, aby ji na uvedený účet vyplatila, jakmile se stane splatnou. V dalších bodech III. a IV. byly povinnému uloženy zde vymezené povinnosti a zákazy.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny procesní předpoklady řízení o předmětné ústavní stížnosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním, soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný prostředek, jenž orgán, který o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ve výše citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve poté, co náprava před ostatními orgány veřejné moci již (standardním postupem) není možná (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, IV. ÚS 204213, III. ÚS 3376/17, III. ÚS 814/16, I. ÚS 1953/14 aj.).
Ústavní soud uvedl, že si je vědom toho, že s ohledem na paralelnost procesu zahájeného v exekučním řízení mohou v praxi nastat takové faktické situace, kdy náprava eventuálních vad či excesů v postupu soudního exekutora, zasahujících citelně do práv účastníků řízení, není dostatečně rychlá a efektivní. Vzhledem k ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však především s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti i v takovém případě Ústavní soud musí trvat na vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv před podáním ústavní stížnosti poskytuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 316/05 a I. ÚS 2181/12).
Podle ust. §47 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), není proti exekučnímu příkazu přípustný opravný prostředek. Obranou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce je návrh na zastavení exekuce (ať již zcela nebo zčásti) podle §55 exekučního řádu, ve spojení s ust. §268 o. s. ř. a ust. §52 odst. 1 exekučního řádu.
Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvádí, že v obdobné věci Ústavní soud odmítl ústavní stížnost (sp. zn. I. ÚS 3489/22) s odůvodněním, že stěžovatelka nevyužila všechny právní prostředky, které měla ke své obraně k dispozici, zejm. návrh na částečné zastavení exekuce podle §55 exekučního řádu. Stěžovatelka tedy podala návrh na odklad a zastavení exekuce. Okresní soud v Mělníku (č. j. 16 EXE 1858/2022-191) návrh na odklad zamítl, a to s odůvodněním, že stěžovatelka jako dlužník povinného není podle exekučního řádu oprávněna podat návrh na odklad ani zastavení exekuce. Stěžovatelka tedy uvádí, že ani v tomto případě nemá žádné právní prostředky obrany proti napadenému exekučnímu příkazu.
K tomu je třeba uvést následující. Stěžovatelkou uváděným usnesením Okresního soudu v Mělníku bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na odklad exekuce, nikoli o návrhu na její zastavení, které Ústavní soud v rozhodnutí uváděném stěžovatelkou uváděl jako možný prostředek obrany. O nemožnosti podání návrhu na zastavení exekuce se soud zmiňuje pouze v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka neuvádí, že by již bylo o návrhu na zastavení pravomocně rozhodnuto.
Ústavní soud k tomu ještě dodává, že i v případě, že by soud dospěl k pravomocnému závěru, že stěžovatelka není legitimována k podání návrhu na zastavení exekuce, má dlužník povinného i jiné možnosti obrany. Nevyplatí-li dlužník povinného přikázanou pohledávku řádně a včas, je ze strany oprávněného na místě postup podle §315 o. s. ř., tj. oprávněný proti dlužníku povinného může vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Dlužník povinného pak svoje námitky může uplatnit v rámci těchto řízení.
V předmětné věci stěžovatelka dosud nevyužila všechny procesní prostředky, které měla ke své obraně k dispozici. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podle ust. §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu nepřípustná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení §313 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve slovech "provedl na ni započtení", jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu