ECLI:CZ:US:2023:1.US.1154.23.1
sp. zn. I. ÚS 1154/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. února 2023 č. j. 27 Co 3/2023-669 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. října 2022 č. j. 0 P 2/2021-578, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a J. F. a nezletilých M. F., J. F. a V. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 10. 2020 č. j. 0 Nc 451/2020-62, který nabyl právní moci dne 20. 11. 2020, byla schválena dohoda stěžovatelky (dále též "matka") a prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec"), na jejímž základě byly nezletilí vedlejší účastníci (dále jen "nezletilí") svěřeni do péče matky a otec byl zavázán hradit výživné pro nezletilé. Při jednání před soudem matka uvedla, že otci nemíní bezdůvodně bránit ve styku s nezletilými. Otec uvedl, že je s nezletilými v pravidelném styku, když bydlí všichni ve stejném bytovém zázemí, a že se na styku s nimi s matkou mimosoudně dohodnou. Rozsudkem okresního soudu ze dne 2. 2. 2021 č. j. 0 P 2/2021-87, který nabyl právní moci dne 8. 2. 2021, byla schválena dohoda rodičů, na jejímž základě byl upraven styk otce s nezletilými. Rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 6. 2021 č. j. 0 P 2/2021-147 byl zamítnut návrh otce na změnu péče o nezletilé formou střídavé péče s týdenním intervalem střídání. Uvedený rozsudek byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 11.2021 č. j. 22 Co 242/2021-187 potvrzen.
3. Návrhem otce, který byl okresnímu soudu doručen dne 23. 2. 2022, bylo opětovně zahájeno řízení o změnu péče o nezletilé. Návrh otec odůvodnil tak, že od doby posledního rozhodování soudu došlo k podstatné změně poměrů spočívající ve změně jeho bydliště, kdy koupil nemovitost v blízkosti bydliště nezletilých tak, aby jim zůstala zachována možnost navštěvovat jejich školská zařízení, okruh kamarádů i zájmové a mimoškolní aktivity. Z uvedeného důvodu navrhl, aby byli nezletilí svěřeni do střídavé péče obou rodičů s týdenním režimem střídání a upraven prázdninový styk nezletilých s rodiči.
4. V záhlaví specifikovaným rozsudkem okresní soud svěřil nezletilé do střídavé péče rodičů tak, že nezletilí budou v péči matky od neděle v každém lichém kalendářním týdnu od 18:00 hodin do následující neděle v sudém kalendářním týdnu do 18:00 hodin a v péči otce od neděle v každém sudém kalendářním týdnu od 18:00 hodin do následující neděle v lichém kalendářním týdnu do 18:00 hodin, s tím, že místem předání bude vždy místo bydliště toho rodiče, v jehož péči se děti budou ve stanovené době předání nacházet (výrok I.). Dále byl upraven speciální režim střídavé péče rodičů o nezletilé děti o vánočních a letních prázdninách (výroky II. a III.) a otci i matce byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilých (výroky IV. a V.). Současně bylo rozhodnuto, že rozsudek je ve výrocích I., II., III., IV. a V. předběžně vykonatelný (výrok VI.) a že se jím mění rozsudky okresního soudu ze dne 27. 10. 2020 č. j. 0 Nc 451/2020-62 a ze dne 2. 2. 2021 č. j. 0 P 2/2021-87 (výrok VII.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.).
5. K odvolání stěžovatelky krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Po posouzení věci konstatoval, že všechna kritéria pro svěření nezletilých do rovnoměrné střídavé péče rodičů byla naplněna, neboť v řízení bylo prokázáno, že oba rodiče mají k nezletilým vytvořeno pevné citové pouto, mají je rádi a stejně tak nezletilí mají dobré vztahy s oběma svými rodiči. Navzdory zjištěným rozdílným pohledům a přetrvávající komunikační bariéře rodičů (které nepovažoval za natolik zásadní, aby vylučovaly střídavou péči, když výměna základních, podstatných informací o dětech mezi rodiči prokazatelně probíhá) krajský soud uzavřel, že v daném případě je střídavá péče správné řešení, které (při nemožnosti dosažení optimálního uspořádání poměrů v rodině - společného soužití nezletilých s rodiči) uspokojuje potřeby nezletilých dětí nejlepším možným způsobem, a proto je v jejich zájmu. K dovozené změně péče zmínil nové stabilní materiální podmínky (bydlení) otce, rovnocennost prostředí rodičů, přání nezletilých k rozšíření podílu otce na péči o ně, vycházející z nadále vzájemně dobrých vztahů mezi otcem a dětmi, i spokojenost zejména starších dětí s nastolenou střídavou péčí. Krajský soud ve věci neshledal žádná specifika ani žádné závažné důvody, které by střídavou péči vylučovaly.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy bez zásadního individuálního posouzení věci dospěly ke střídavé péči rodičů, aniž by přihlédly k jí navrhovaným důkazům a tvrzením. Opětovně uvádí, že střídavou péči považuje za nevhodnou, a to hned z několika důvodů. Podle jejího mínění je otec nezpůsobilý zajistit dostatečnou péči nezletilým a udržovat alespoň nějaký předem stanovený řád. Tvrdí, že jeho přístup je velmi svérázný, nerespektuje její názor ani doporučení lékařů, má obecně problém respektovat autority, jeho chování je velmi impulzivní a agresivní, je velmi benevolentní, a to jak ve výchově, tak i v plnění školních povinností. Poukazuje na to, že otec v oblasti dohledu nad vzděláváním dětí a výpomocí s domácími úkoly nemá fakticky zkušenost, neboť tyto věci plnila vždy ona. Podle stěžovatelky otec ani zdravě nepodporuje zájem dětí o mimoškolní aktivity a kroužky.
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že jediným a rozhodujícím aspektem pro obecné soudy byla skutečnost, že otec změnil bytové poměry. Soudy se podle ní nezabývaly dopadem střídavé péče na nezletilé s ohledem na chování otce a jeho charakterové rysy. Uvádí, že opakovaně navrhovala znalecké zkoumání otce v oblasti psychologie, psychiatrie a sexuologie. Soudy se však spokojily pouze se znaleckým posudkem znalce MUDr. Petra Ročka, který si nechal otec sám zpracovat, a další znalecké zkoumání odmítly provést. Výhrady má stěžovatelka i k průběhu výslechu nezletilé M. Má za to, že jmenovaná nezletilá byla nucena odpovídat na základě manipulativních a návodných otázek soudu. Poukazuje na nerovný až "nadržující" přístup soudů ve prospěch otce a rovněž na nedůvěryhodnost zástupce OSPOD, který podle jejího přesvědčení neobjektivizoval poměry v rodině, nesnažil se nalézt optimální model péče ani vhodnost výchovného prostředí. Podle stěžovatelky příslušné soudy rezignovaly na zjištění skutečného názoru a přání nezletilých, naopak si jejich názory modifikovaly podle požadavků na střídavou péči. Nezohlednily tak budoucí neblahý dopad střídavé péče na nezletilé, který stěžovatelka od počátku namítala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v rodinně právních věcech zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
12. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
13. Ústavní soud ve své judikatuře stanovil ústavněprávní kritéria svěření dítěte do péče, která jsou zapotřebí v každém individuálním případě zkoumat. Kromě subjektivního kritéria (upřímný a skutečný zájem rodičů, aby dítě bylo svěřeno do jejich péče), jde o čtyři objektivní kritéria, která musí být zkoumána, aby rozhodnutí bylo vedeno nejlepším zájmem dítěte. Jsou jimi (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče, (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, a (4) přání dítěte. Jestliže tato kritéria splňují oba rodiče stejnou měrou, vychází se z předpokladu, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) či nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)]. To však neznamená, že při splnění těchto kritérií oběma rodiči musí být nezletilé dítě automaticky svěřeno do střídavé péče. Každý případ je individuální a obecné soudy jsou při hledání nejlepšího zájmu dítěte povinny přihlédnout ke všem okolnostem každého případu, takže přirozeně mohou v některých případech dospět k závěru, že svěření dítěte do střídavé péče se nebude jevit nejvhodnějším řešením. Může jít např. o zdravotní či psychický stav dítěte, vzdálenost bydlišť obou rodičů, což by do jisté míry mohlo narušit školní docházku, či mimoškolní aktivity, anebo též absence odpovídající komunikace mezi rodiči. Tyto případy blíže vymezuje judikatura Ústavního soudu [srov. např. již shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14, nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 7. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 1448/22 aj.]. Přitom je třeba zdůraznit, že rozhodování ve věcech péče o nezletilé není rozhodnutím neměnným, zaručujícím soudem nastolený "režim" natrvalo. Účastníci těchto vztahů se mohou, změní-li se poměry rodičů či nezletilého, domáhat změny posledního rozhodnutí.
14. V intencích shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že obecné soudy odpovídajícím způsobem zohlednily shora uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry o svěření nezletilých do střídavé péče jsou jasné, logické, spravedlivé a jsou odrazem posouzení nejlepšího zájmu dětí, jakož i práva rodičů o děti pečovat a podílet se na jejich další výchově a všestranném rozvoji.
15. Pro Ústavní soud je podstatné, že okresní soud i krajský soud dostatečně rozvedly úvahy, na základě kterých dospěly v posuzované věci k závěru o vhodnosti svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů. Odpovídajícím způsobem se zabývaly otázkou změny poměrů od posledního rozhodnutí soudu o péči o nezletilé, jakož i jednotlivými Ústavním soudem vymezenými kritérii při úvahách o svěření dětí do střídavé péče. Shodně shledaly, že všechna kritéria pro svěření nezletilých do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů byla naplněna. V řízení bylo prokázáno, že oba rodiče mají k nezletilým dětem vytvořeno pevné citové pouto, mají je rádi a stejně tak nezletilé děti mají dobré vztahy s oběma rodiči. Rodiče se na konci roku 2019 rozešli, nadále nějakou dobu sdíleli společnou nemovitost v R., posléze se otec z důvodu vzájemných neshod a rozporů ze společného bydliště odstěhoval, když si pořídil nové bydlení v obci K. V mezidobí byly nezletilé děti na základě soudem schválené dohody svěřeny do výlučné péče matky, nicméně otec se s dětmi nadále stýkal, usiloval o rozšíření styku, což bylo také realizováno (viz rozsudek okresního soudu ze dne 2. 2. 2021 a jím schválená dohoda rodičů o styku). V současné době mají oba rodiče blízká bydliště, oba zajišťují volnočasové aktivity (kroužky) nezletilých, nezletilí mají zachováno školské zařízení i prostředí s kamarády, oba rodiče též disponují obdobně kvalitním zázemím, které jim umožní o nezletilé děti se plnohodnotně postarat a zajišťovat a uspokojovat veškeré jejich potřeby.
16. Stěžovatelka v řízení zásadně zpochybňovala způsobilost otce dlouhodobě zvládat péči o děti, avšak se všemi jejími námitkami se okresní soud náležitě vypořádal. Řádně také zdůvodnil, proč nepřipustil stěžovatelkou navrhované znalecké dokazování ani svědecké výpovědi jí označených osob. Hodnocení osobnosti otce ze strany stěžovatelky (z pohledu tvrzených poruch či úchylek) bylo podle okresního soudu vyvráceno nejen závěry otcem předloženého znaleckého posudku MUDr. Petra Ročka, ale zejména dlouhodobě praktikovaným funkčním modelem péče rodičů o nezletilé (výlučná péče stěžovatelky s rozšířeným stykem otce s dětmi), kdy objektivní skutečnosti týkající se bezproblémové péče otce o děti byly prokázány zejména zprávami opatrovníka a výslechy starších dětí (nezletilé M. a nezletilého J.), jejichž názor soud považoval se zřetelem na jejich věk (M. téměř 14 let, J. 12 let) a rozumovou a emoční vyspělost za relevantní. Proto okresní soud považoval za nadbytečné tyto skutečnosti objektivizovat dalším znaleckým zkoumáním otce či dalšími svědeckými výpověďmi. Otec se prokazatelně nedopustil žádného agresivního či sexuálně nevhodného chování vůči dětem a v řízení nevyšly najevo rovněž žádné poznatky k tomu, že by otec svým návrhem na změnu péče účelově nesledoval zájem dětí, ale poškození stěžovatelky.
17. Krajský soud se po doplnění dokazování s názorem okresního soudu ztotožnil. K výhradám stěžovatelky k průběhu výslechu nezletilé M. uvedl, že byť by bylo možno připustit, že některé jí položené otázky mohly vyznívat návodně, výsledky plynoucí z její výpovědi ve spojení s ostatními provedenými důkazy umožňovaly učinit zjištění a závěry, ke kterým dospěl okresní soud. Zdůraznil, že významné poznatky ve směru zachování střídavé péče přineslo šetření opatrovníka s pohovory s dětmi, podložené též zprávami školských zařízení. Z nich vyplynulo, že oběma starším dětem střídavá péče vyhovuje a jsou s ní spokojené. Za dané situace krajský soud neshledal nutným podrobovat nezletilé dalšímu pohovoru. Z dokazování vyplynulo, že oba rodiče měli a mají výchovnou způsobilost, mají materiální podmínky nezbytné k tomu, aby střídavá péče mohla být realizována, aniž by jí byly děti nepřiměřeně zatěžovány. Rodiče jsou také schopni v základních rysech spolu v zájmu nezletilých kooperovat a jejich potřeby zajišťovat. Nebyl tak shledán žádný rozumný důvod k tomu, proč by u nezletilých nemohla být realizována střídavá péče obou rodičů.
18. Ústavní soud konstatuje, že z rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu vyplývá, že oba uvedené soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem. Při svém rozhodování vycházely z judikatury Ústavního soudu a respektovaly závěry tohoto soudu. Přihlédly k nejlepšímu zájmu nezletilých, jakož i k jejich přání, a své závěry pečlivě vysvětlily. Jejich rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladná. Je třeba mít na paměti, že cílem opatrovnického řízení není nalézt takové řešení, které vyhovuje rodičům, nýbrž řešení, které bude v co nejlepším zájmu nezletilých dětí při současném respektování práv jejich rodičů.
19. Nutno dodat, že rozhodnutí soudu nemůže naplnit představy všech účastníků řízení, neboť bylo-li by tomu tak, nebylo by takového rozhodnutí třeba a byla by realizována vzájemná dohoda rodičů, přičemž takové řešení je rodičům k dispozici i v případě pravomocného rozhodnutí soudu. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že rozhodnutí o péči o nezletilé není do budoucna neměnné, resp. absolutně konečné. Jinými slovy, vyvstanou-li změny ve výchovných poměrech účastníků k nezletilým, je možné podat návrh na změnu ve výchově nezletilých.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu