ECLI:CZ:US:2023:1.US.1217.23.1
sp. zn. I. ÚS 1217/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Radkem Dřevěným, advokátem, sídlem Kovářská 307/6, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 5 Tdo 1205/2022-870, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2022 sp. zn. 8 To 234/2022 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. května 2022 sp. zn. 1 T 94/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 333/2020 Sb. (dále jen "trestní zákoník"), kterého se (ve zkratce) dopustil tím, že jako předseda představenstva obchodní společnosti X (dále jen "poškozená"), uzavřel nejprve kupní smlouvu se společností Y (dále jen "opatrovatelka"), na základě které měla tato společnost jakožto prodávající dodat konstrukce a další materiál určený pro zbudování fotovoltaické elektrárny v Bulharsku, přičemž došlo k dodání pouze části materiálu, stěžovatel dne 30. 11. 2011 vyzvedl od opatrovatelky zbývající vyrobené zboží (komponenty), přičemž nechal tyto komponenty na základě Smlouvy o uložení věcí, kterou s opatrovatelkou uzavřel, dočasně uložené v areálu provozovny této společnosti, kde měly být podle smlouvy uskladněny do 31. 12. 2011, přičemž přestože jako osoba, která tuto smlouvu osobně podepisovala, bezpečně věděl o datu konce úložní doby, tak po uplynutí této doby přes opakované výzvy opatrovatelky komponenty nevyzvedl, přestal se o tento majetek poškozené jakkoli zajímat a neučinil nic k jeho zajištění, přičemž komponenty se v současné době nacházejí neznámo kde, čímž poškozené způsobil pro účely právní kvalifikace škodu ve výši nejméně 4 076 030 Kč, kdy způsobení škody bylo výsledkem porušení povinnosti stěžovatele vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře podle §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník").
3. Za popsané jednání byl stěžovateli podle §220 odst. 2 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně mu byla podle §82 odst. 3 a §48 odst. 4 trestního zákoníku uložena přiměřená povinnost spočívající v tom, aby podle svých sil ve zkušební době zaplatil poškozené škodu, kterou jí přečinem způsobil. Dále okresní soud rozhodl v adhezním řízení podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o povinnosti stěžovatele zaplatit poškozené na náhradě škody částku ve výši 4 076 030 Kč a podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Nutno dodat, že šlo již o druhé rozhodnutí okresního soudu v dané věci. Prvním rozsudkem ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. 1 T 94/2019 okresní soud uznal stěžovatele vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a odsoudil ho k souhrnnému trestu odnětí svobody, jehož výkon mu byl podmíněně odložen. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. 8 To 45/2021 zamítl. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 12. 2021 sp. zn. 5 Tdo 1224/2021 rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu zrušil včetně všech obsahově navazujících rozhodnutí a vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Důvod ke kasačnímu výroku spatřoval Nejvyšší soud v nesouladu mezi tzv. skutkovou větou a právní větou výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu. V popisu skutku chybělo přesné označení zákonné či smluvní povinnosti (konkrétní právní normy, resp. jejího ustanovení), z něhož stěžovateli vyplývala povinnost opatrovat a spravovat majetek poškozené, u které vykonával funkci předsedy představenstva a za niž mohl samostatně jednat. Podle Nejvyššího soudu šlo podle dlouhodobé rozhodovací praxe o závažnou právní vadu, která byla stěžovatelem namítnuta, a na jejímž podkladě musela být napadená rozhodnutí zrušena. Za účelem napravení předmětné vady nebylo třeba provádět jakékoliv další doplnění dokazování. Nejvyšší soud rovněž podotkl, že ostatní dovolací výhrady stěžovatele neshledal opodstatněnými.
5. Odvolání stěžovatele proti v pořadí druhému rozsudku okresního soudu krajský soud shora označeným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
6. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že z nové formulace výroku o vině je zřejmé, že okresní soud se řídil jeho pokyny a v souladu s platnou judikaturou doplnil tzv. skutkovou větu o příslušná ustanovení obchodního zákoníku (konkrétně §194 odst. 5 ve spojení s §192 odst. 1 obchodního zákoníku), z nichž v rozhodné době stěžovateli vyplývala povinnost pečovat o majetek svěřený statutárnímu orgánu. Tato jediná vada byla tak podle Nejvyššího soudu po jeho kasačním zásahu náležitě zhojena.
7. Co se týká obsahu dovolacích námitek stěžovatele, Nejvyšší soud uvedl, že se převážně shodují s obsahem výtek uplatněných stěžovatelem v jeho prvním dovolání v posuzované věci, proto plně odkázal na své předchozí rozhodnutí ve věci. Dále zdůraznil, že v průběhu trestního řízení neměnné tvrzení stěžovatele, že opatrovatelka měla s uloženými věcmi naložit způsobem, který předpokládá §525 obchodního zákoníku, nemohlo obstát. Stěžovatel nemohl důvodně předpokládat, že na věcech nemůže vzniknout jakákoli škoda bez toho, že by se zajímal, co se s nimi bude dít po marném vypršení úložní doby (resp. po zániku právních vztahů založených Smlouvou o uložení věcí, jejíž trvání bylo omezeno na dobu určitou odvislou od úložní doby), jak mu v postavení statutárního orgánu vlastníka uložených komponentů ukládal zákon formou jeho povinnosti o spravovaný a opatrovaný majetek řádně pečovat mimo jiné i tak, aby na něm nedocházelo ke škodám.
8. Na své první rozhodnutí ve věci Nejvyšší soud odkázal i ohledně námitek zpochybňujících skutkové zjištění, podle něhož byl stěžovatel řádně vyzván opatrovatelkou věcí k jejich vyzvednutí po uplynutí úložní doby. K otázce příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatele, který se od konce úložní doby (31. 12. 2011) ani přes opakované výzvy opatrovatelky vůbec nezajímal o osud uložených komponentů pro stavbu fotovoltaické elektrárny, a škodou vzniklou na majetku poškozené, v níž stěžovatel působil ve funkci předsedy představenstva, ale i k otázce zavinění zaujal Nejvyšší soud shodný přístup opírající se o stejné argumenty jako v prvním dovolacím řízení. Závěrem shrnul, že oproti prvnímu dovolání stěžovatel ve valné většině své dovolací argumentace nevznesl žádné zásadní nové výhrady, na něž by bylo třeba reagovat jiným způsobem, než způsobem vysloveným v jeho předchozím rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení uvádí, že svou novou obhajobu ve věci si připravil velice pečlivě a měl připravenou celou řadu důkazů, které vyjmenovává. Je přesvědčen, že obecné soudy se s jeho důkazními návrhy řádně nevypořádaly (aniž by však specifikoval, který konkrétní důkaz má na mysli), že rezignovaly na svou roli v trestním řízení a daly přednost jednoduchosti, domněnkám a nepřímým důkazům. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů.
10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nesprávné právní posouzení věci z hlediska aplikace §220 trestního zákoníku. Překládá obecný výklad podmínek trestní odpovědnosti zmíněného ustanovení včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu související s uvedenou skutkovou podstatou, jak učinil již v podaném dovolání proti usnesení krajského soudu. Má za to, že se vytýkaným jednáním nemohl dopustit přečinu podle §220 trestního zákoníku ve formě úmyslného zavinění. Znovu poukazuje na to, že na základě učiněných skutkových zjištění nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody. Závěry soudů, že bezpečně věděl o konci úložní doby a ani přes opakované výzvy komponenty nevyzvedl, že se přestal o majetek poškozené zajímat a neučinil nic k jeho zajištění, považuje za nesprávné. Podle jeho mínění ze zákonné úpravy úložní smlouvy v obchodním zákoníku přímo vyplývá, že jako předseda představenstva poškozené naopak mohl a musel předpokládat, že samotným uplynutím úložní doby nemůže dojít ke vzniku škody tím, že snad někdo předmětné komponenty vyveze z areálu. Opatrovatelka měla podle něho zákonnou povinnost opatrovat uloženou věc tak, aby na ní nevznikla škoda, a v případě, kdy marně uplynula úložní doba, mohla od smlouvy odstoupit a při včasném upozornění a stanovení dodatečné lhůty mohla věc prodat nebo uskladnit u třetí osoby. V žádném případě nebylo možné, aby uloženou věc samovolně vyvezla mimo areál a dále se o ni nestarala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
14. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
15. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele, na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině a proč posoudily stěžovatelem navrhované důkazy za nadbytečné. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z jejich rozhodnutí vyplývá, že věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
16. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud již ve svém prvním rozhodnutí ve věci, na které odkázal i v napadeném usnesení, konstatoval, že stěžovatel z §525 obchodního zákoníku nesprávně dovozuje, že úmyslné způsobení škody na uloženém majetku nemůže být kladeno za vinu jemu, neboť bylo povinností opatrovatelky s ním nakládat tak, aby ke vzniku škody nedošlo. Takový způsob obrany stěžovatele nejen vůči (ne)naplnění znaku úmyslného zavinění, ale směřující též k přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody na majetku poškozené, podle Nejvyššího soudu rozhodně nebylo možno akceptovat. Zdůraznil, že stěžovatelem předkládaný výklad §525 obchodního zákoníku neodpovídá smyslu a účelu daného ustanovení, neboť jde primárně o ochranu opatrovatele, kterému zákon poskytuje legální možnosti dispozice s cizím majetkem, který mu byl svěřen do opatrování v případech, kdy uložitel neplní smluvené podmínky. Poukázal na to, že podle §525 obchodního zákoníku opatrovatel může zvolit některý z alternativního způsobu nakládání s tímto majetkem, aby mu nevznikaly další náklady na jeho opatrování, případně aby se zbavil povinnosti pokračovat v jeho opatrování, ačkoli úložní doba uplynula a uložitel mu neposkytoval potřebnou součinnost. Nejvyšší soud správně podotkl, že nepostupovala-li opatrovatelka podle citovaného ustanovení, jež jí po odstoupení od smlouvy fakultativně nabízelo uložené komponenty po uplynutí dodatečné lhůty prodat nebo na náklady uložitele uskladnit u třetí osoby, nelze jí klást k tíži ztrátu svěřeného majetku a současně zbavit stěžovatele odpovědnosti za neplnění jemu zákonem uložené povinnosti opatrovat majetek obchodní společnosti, v níž zastával pozici statutárního orgánu. V souvislosti s tím Nejvyšší soud upozornil na to, že provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel, resp. poškozená, v níž zastával funkci statutárního orgánu, byli opakovaně vyzýváni k převzetí uložených věcí. Stejně tak bylo dokazováním vyvráceno tvrzení stěžovatele, že nelze zjistit, jaké konkrétní zboží a v jakém množství bylo ve skladových prostorách opatrovatelky uloženo, neboť příloha č. 1 předmětné Smlouvy o uložení věci obsahuje výčet komponentů uložených ve skladu opatrovatelky a je opatřena vlastnoručním podpisem stěžovatele, který kontrakt jménem poškozené uzavíral.
17. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání nenaplňovaly uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. V posuzovaném trestním řízení neshledal žádné porušení procesních ustanovení včetně rozsahu dokazování ani vadu při hodnocení opatřených a provedených důkazů a při právním posouzení soudy učiněných skutkových zjištění. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
18. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu