ECLI:CZ:US:2023:1.US.1227.23.1
sp. zn. I. ÚS 1227/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele B. K., zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, sídlem Míru 17, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. března 2023 č. j. 5 Ads 112/2022-26, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 30 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 9. 10. 2019 č. j. RN-660 628 0846-45091-VM (ve spojení se svým rozhodnutím ze dne 15. 7. 2019) zamítla žádost stěžovatele o navýšení invalidního důchodu. Podle lékařských posudků pracovní schopnost stěžovatele klesla pouze o 50 %.
2. Žalobu stěžovatele zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 1. 2022 č. j. 78 Ad 19/2019-242. Podle krajského soudu ze všech sedmi posudků vyplynulo, že míra pracovní schopnosti klesla z důvodu chronického vertebrogenního algického syndromu více úseků páteře, což odpovídá zdravotnímu stavu podle kapitoly XIII, oddílu E, položky 1c přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity), ve znění pozdějších předpisů. Podle §3 odst. 1 téhož předpisu pak míra poklesu pracovní schopnosti, určená v horní hranici procentního rozpětí, měla být zvýšena o 10 % na celkových 50 %, protože stěžovatel trpí dalšími zdravotními obtížemi. Podle krajského soudu vedlejší účastník v souladu s vyhláškou o posuzování invalidity určil dominantní zdravotní postižení a ostatní zohlednil právě dodatečným navýšením procentní míry. Posudkové komise vycházely ze všech relevantních okolností, zkoumaly veškerý obsah lékařských zpráv a závažnost jednotlivých onemocnění hodnotily ve smyslu jejich vlivu na pracovní schopnost stěžovatele. Posudky jsou úplné, objektivní a přesvědčivé, a to i přes některé nepřesnosti například o pracovní minulosti stěžovatele.
3. Následnou kasační stížnost stěžovatele odmítl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením pro nepřijatelnost. Podle Nejvyššího správního soudu lékařské posudky, z nichž vycházel krajský soud, obsahují veškeré předepsané náležitosti, včetně zhodnocení, jakým způsobem stěžovatel mohl využít zachované pracovní schopnosti. Rozsudek krajského soudu proto není nepřezkoumatelný pro chybějící vypořádání tohoto žalobního tvrzení. Ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu dále koresponduje závěr, že procentní body se při více postižení podobného charakteru nesčítají. Zákonu č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášce o posuzování invalidity (zde sčítání procentních bodů výslovně zakazuje §2 odst. 3) odpovídá, že se zdravotní postižení podřadí pod určitou položku uvedenou v příloze uvedené vyhlášky a další postižení se zohlední při zvýšení procentní sazby. Nejvyšší správní soud uzavřel, že rozsudek krajského soudu netrpí zásadním pochybením, odpovídá ustálené rozhodovací praxi a není důvod předkládat věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, protože z něj nevyplývá, proč Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost pro nepřijatelnost. Stěžovatel přitom v kasační stížnosti tvrdil, že dosud nebylo plně řešené judikaturou, zda se při více onemocněních, která mají souvislost s hlavním funkčním postižením, procentní body pro určení míry snížení pracovní neschopnosti sčítají. Podle stěžovatele znění §39 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění značí, že se má postupovat právě tak, protože zdravotním postižením se rozumí soubor funkčních poruch. Rovněž §2 odst. 3 vyhlášky o posuzování invalidity operuje s formulací "více zdravotních postižení". Stěžovatel zdůrazňuje, že trpí několika onemocněními pohybového aparátu, u nichž se procentní body měly sečíst, aby dosáhl vyššího stupně pracovní neschopnosti.
2. Dále stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení odporuje rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2012 č. j. 4 Ads 19/2012-18, podle kterého je nutné, aby posudek pro účely určení pracovní neschopnosti obsahoval "pracovní doporučení". Ani jeden z posudků ve věci stěžovatele přitom neobsahuje posouzení, zda postižení trvale ovlivňuje pracovní schopnost stěžovatele, zda jde o stabilizovaný zdravotní stav, či adaptaci na tento stav, či jaká je možnost rekvalifikace stěžovatele vzhledem ke zdravotnímu stavu a dosaženému vzdělání. Je zřejmé, že věc přesahuje zájmy stěžovatele a správní soudy měly rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné, protože z něj není zřejmé, z jakého důvodu Nejvyšší správní soud odmítl jeho kasační stížnost. Podle Ústavního soudu napadené usnesení není nepřezkoumatelné, protože se z něj srozumitelně a logicky podává, proč byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost. Nejvyšší správní soud náležitě osvětlil, co se podle jeho ustálené rozhodovací praxe rozumí chybějícím "přesahem vlastních zájmů stěžovatele" podle §104a s. ř. s., o nějž odmítnutí kasační stížnosti opřel, a proč je ve věci stěžovatele tato hypotéza naplněna. Tedy přestože stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil opak, rozsudek krajského soudu neodporuje ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu a krajský soud se nedopustil žádných významných pochybení. Nejvyšší správní soud rovněž adekvátně zhodnotil závěry kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu a věcně se vypořádal s námitkami stěžovatele, jak se mimo jiné podává z níže uvedeného. O přezkoumatelnosti závěrů napadeného usnesení rovněž značí, že stěžovatel s jeho závěry v ústavní stížnosti věcně polemizuje.
3. Jde-li dále o samotné věcné námitky v ústavní stížnosti, stěžovatel se v prvé řadě domáhá uplatnění takového výkladu, podle kterého se pro účely určení míry snížení pracovní schopnosti procentní body sčítají, namísto určení procentního bodu "dominantní zdravotní komplikace" a případné následné korekce podle stanovených kritérií. Ve smyslu závěrů Nejvyššího správního soudu s takovou konstrukcí právní předpisy nepočítají, což je zjevné z jejich systematiky. Nejvyšší správní soud k tomu odkázal na relevantní ustanovení těchto předpisů a judikaturu, ve které v minulosti vyslovil obdobné závěry. Takové odůvodnění Ústavní soud akceptuje jako srozumitelné, přesvědčivé a mající racionálně-logický základ.
4. Podle Ústavního soudu zde nelze eventuálně uvažovat ani o uplatnění interpretačního pravidla in dubio pro libertate, k jehož použití je prostor mimo jiné tehdy, nabízí-li se více srovnatelně přesvědčivých výkladových alternativ právního předpisu (viz bod 12 usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 563/20 či bod 23 usnesení ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2887/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je zřejmé, že ani pro Nejvyšší správní soud nebyl stěžovatelem zastávaný výklad rovnocenným relevantním výkladem, který by bylo nutné upřednostnit, protože doslovnému znění a úmyslu právní úpravy určování míry snížení pracovní schopnosti odporuje. Na uvedené úvahy však stěžovatel nijak nereaguje a jeho argumentaci proto nelze považovat za srovnatelně přesvědčivou (obdobně viz usnesení ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3168/21). V tomto směru lze uzavřít, že Nejvyšší správní soud se s podstatou argumentace stěžovatele vypořádal adekvátně a věcně.
5. Dále stěžovatel tvrdí, že závěr Nejvyššího správního soudu o nutných náležitostech lékařských posudků odporuje dříve vyslovenému právnímu závěru téhož soudu. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 4 Ads 19/2012 skutečně vyslovil, že "pracovní doporučení je povinnou náležitostí posudků o invaliditě jedině tehdy, pokud míra poklesu pracovní schopnosti (dříve schopnosti soustavné výdělečné činnosti) činí nejméně 35 % a nejvíce 69 %". Současně je pravdou, že míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatele byla určena v uvedeném rozmezí. Jak se však podává z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, náležitosti posudku o invaliditě určuje §7 vyhlášky o posuzování invalidity, ve kterém je zakotven v tomto směru požadavek na stanovení "schopnosti využití zachované pracovní schopnosti". Nejvyšší správní soud přitom v bodu 18 odůvodnění napadeného usnesení výslovně uvádí, že lékařské posudky splňují veškeré (§7 uvedené vyhlášky požadované) náležitosti, včetně posouzení, jakým způsobem stěžovatel mohl využít zachované pracovní schopnosti, tedy tzv. pracovní doporučení, jak o něm hovoří stěžovatelem citovaný rozsudek.
6. Obdobné se mimo jiné podává i z (veřejně dostupného) rozsudku krajského soudu napadeného kasační stížností stěžovatele, podle jehož bodů 38, 42 a 46 se v lékařských posudcích objevuje hodnocení, jaké práce je stěžovatel schopen přes svoji sníženou pracovní neschopnost vykonávat a za jakých podmínek. Stěžovatel přitom zřejmý obsah napadeného usnesení a předcházejícího rozsudku nereflektuje. Za takové situace Ústavní soud nemá důvod skutkové závěry správních soudů blíže přehodnocovat, nenabízí-li ostatně sám stěžovatel relevantní alternativní skutkovou verzi. Závěry napadeného usnesení tedy nejsou v kontrapozici se stěžovatelem citovaným rozsudkem, protože Nejvyšší správní soud zde vychází z téhož předpokladu, ze kterého vychází citované rozhodnutí, a napadené usnesení z téhož důvodu nemůže trpět tzv. kvalifikovanou vadou. Nejvyšší správní soud rovněž přesvědčivě zhodnotil, že lékařské posudky splňují i další náležitosti vyplývající z §7 vyhlášky o posuzování invalidity.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu