ECLI:CZ:US:2023:1.US.1328.23.1
sp. zn. I. ÚS 1328/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Hrdiny, zastoupeného Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 128/2021-50 ze dne 10. 3. 2023, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 44 A 54/2019-50 ze dne 26. 2. 2021, rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. 169152/2018/KUSK-OSA/KLU, sp. zn. SZ_169152/2018/KUSK/2, ze dne 17. 6. 2019, a rozhodnutí Městského úřadu Nymburk č. j. MUNYM-070/88012/2018/Kre, sp. zn. MUNYM-070/39966/2018/Kre, ze dne 12. 11. 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Krajského úřadu Středočeského kraje a Městského úřadu Nymburk, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Stěžovatel spáchal dne 18. 4. 2018 jako řidič osobního vozidla Lexus tři přestupky podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu): překročil nejvyšší dovolenou rychlost na dálnici (jel rychlostí 166 km/h), nezastavil vozidlo na pokyn policisty "Stůj" a neměl u sebe osvědčení o registraci silničního vozidla; za to mu Městský úřad Nymburk ústavní stížností napadeným rozhodnutím uložil pokutu 3 000 Kč a zákaz řízení motorových vozidel na dva měsíce. Citované prvostupňové rozhodnutí Krajský úřad Středočeského kraje ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil. Stěžovatel následně proti rozhodnutím správních orgánů brojil správní žalobou, kterou Krajský soud v Praze ("krajský soud") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud ("NSS") ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá následující: Zaprvé, skutkový závěr správních orgánů a soudů, že to byl právě stěžovatel, kdo řídil auto v době, kdy jeho řidič překročil maximální povolenou rychlost, je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním; takovou skutečnost nelze podle stěžovatele dovodit bez porušení principu presumpce neviny. Na kamerovém záznamu je podle stěžovatele zachycena jen část skutkového děje a totožnost řidiče vozidla z něj nelze seznat. Veškeré závěry ohledně osoby stěžovatele jsou založeny pouze na tvrzeních policistů, kteří ale zároveň připouští, že řidiče viděli jen zdálky a v řádu jednotek vteřin. Stěžovatel je přesvědčen, že se v jeho věci uplatní nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853), podle kterého nelze bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím policistů oproti výpovědím civilních jednotlivců. Z videozáznamu a fotografií založených do spisu vyplývá, že výhledové možnosti znemožňovaly kontinuální vizuální kontakt svědků s vozidlem Lexus a jeho řidičem. Ze záznamu podle stěžovatele dále vyplývá, že vozidla projela záběrem kamery v časech 22:13:53:762 (Lexus) a 22:14:13:362 (policie); je tedy zřejmé, že časový rozdíl dvaceti sekund je natolik velký, že nemohlo být vidět, že někdo z vozu Lexus vystupuje. Stěžovatel v tomto smyslu předestřel svou verzi průběhu událostí, podle níž se na místě, kde zastavilo vozidlo stíhané policií, nacházel shodou okolností a ve chvíli, kdy byl konfrontován policistou v poli, zde právě vykonával potřebu, protože záchody na benzinové pumpě byly obsazené; dále též uvedl, že kolem něj v poli někdo proběhl. Správní orgány a soudy chybně jeho verzi událostí odmítly jako méně uvěřitelnou jenom proto, že je méně pravděpodobná a na první pohled komplikovanější než vysvětlení policistů. Zadruhé, stěžovatel namítá, že pokud byl potrestán za to, že řidič vozidla (ať už jím byl kdokoliv) nesplnil pokyn policisty "Stůj", přestože na tento pokyn řidič vozidla prokazatelně zastavil, ale následně pouze pokračoval v jízdě, jde o extenzivní výklad příslušného ustanovení zákona o silničním provozu, který je však nepřípustný, a tedy nesouladný s principem zákazu trestu bez zákona. Podle stěžovatele v zákoně není zakotvena povinnost řidiče na místě setrvat, vyčkat příchodu policisty a následně se podrobit dalším pokynům policisty; v každém případě nelze požadovat, aby řidič po pokynu "Stůj" zůstal na místě po neomezenou dobu.
4. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Správní soudy podle Ústavního soudu stěžovateli ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč jeho alternativní verzi průběhu událostí nepovažují za přesvědčivou. Vycházely zejména z celkového kontextu spáchání přestupků, kdy policejní hlídka řidiče ve vozidle Lexus nejprve začala stíhat, řidič sice zastavil, ale následně hlídce ujel, a dále zastavil až na čerpací stanici. Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti žádným způsobem blíže nerozporuje zásadní aspekty logicky uzavřeného řetězce událostí, který správní soudy předestřely.
7. Zaprvé, stěžovatel blíže nerozvádí, jak konkrétně se na čerpací stanici dostal. Zadruhé, nevyjadřuje se žádným způsobem ke skutečnosti, že provozovatelem sporného vozidla Lexus byla společnost, jejímž jediným společníkem je právě stěžovatel (bod 19 rozsudku NSS). Zatřetí, stěžovatel blíže nevysvětluje, proč před policisty nezmínil údajnou prchající osobu ani při první interakci přímo na poli, ani později na parkovišti (bod 20 napadeného rozsudku NSS). V tomto smyslu Ústavní soud považuje za přiléhavý závěr NSS, že chtěl-li stěžovatel zpochybnit logickou a plně uvěřitelnou verzi průběhu událostí vyplývající z provedeného dokazování, měl být ve svých tvrzeních důslednější.
8. Jak z právě uvedeného vyplývá, správní soudy neupřednostnily "bez dalšího" výpovědi policistů před verzí formulovanou stěžovatelem; naopak, jejich výpovědi hodnotily v kontextu celkového sledu událostí, ze kterého vyplývá, že nebyl dán časový prostor pro to, aby došlo k záměně v osobě řidiče (viz bod 36 napadeného rozsudku krajského soudu). Stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné okolnosti, které by měly prokazovat zaujatost či nestrannost policistů ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16. I v tomto ohledu odůvodnění správních soudů ústavněprávnímu standardu zjevně dostojí (viz body 39 rozsudku krajského soudu a body 9-12 rozsudku NSS).
9. Ke druhé námitce stěžovatele lze uvést, že správní soudy svým výkladem ustanovení zákona o silničním provozu týkajících se povinnosti zastavit vozidlo na pokyn "Stůj" podle Ústavního soudu zásadu nullum crimen sine lege neporušily. Naopak, správně za použití teologického výkladu dospěly k závěru, že by bylo v rozporu se základním smyslem zákonné úpravy, kdyby uvedený pokyn mohl řidič splnit pouhým zastavením vozidla na pár sekund. Teologický výklad v neprospěch obviněného není automaticky nepřípustně extenzivní, jak se snaží naznačit stěžovatel. Opačný výklad by naopak vedl k absurdním situacím popírajícím základní účel úpravy pokynů policistů jako takové.
10. Lze uzavřít, že závěry správních soudů byly podle Ústavního soudu řádně a srozumitelně odůvodněny; v každém případě ve věci stěžovatele nelze shledat extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, který by svoji intenzitou dosahoval porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces či porušení presumpce neviny. Závěry správních soudů není třeba blíže rozebírat, a to i s ohledem na zjevně bagatelní výši pokuty, kterou stěžovatel musel zaplatit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3460/22 ze dne 28. 3. 2023 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1969/22 ze dne 23. 8. 2022). Stěžovatel v ústavní stížnosti stran závažných důsledků dvouměsíčního zákazu řízení ani nic netvrdí.
11. Lze uzavřít, že jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu