ECLI:CZ:US:2023:1.US.1525.23.1
sp. zn. I. ÚS 1525/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jana Wintra (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti S. A. B., t. č. v předběžné vazbě ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, advokátem sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 68/2023 ze dne 25. 5. 2023 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 Nt 401/2023-25 ze dne 26. 4. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo na osobní svobodu v řízení o jeho vzetí do předběžné vazby. Stěžovatel je občanem Spojených států amerických a bydliště má v Německu. Okresní soud v Louisianě v USA na něj v lednu 2022 vydal mezinárodní zatýkací rozkaz za účelem vydání stěžovatele k trestnímu řízení pro trestné činy sexuálního ublížení na zdraví, neslušného chování k mladistvým, pohlavního zneužití a přispívání k trestné činnosti mladistvých. Stěžovatel v dubnu 2023 přicestoval do České republiky na krátký výlet a byl během něj zadržen.
2. Krajský soud následně napadeným usnesením rozhodl o vzetí stěžovatele do předběžné vazby podle §204 odst. 5 a §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "z. m. j. s."). Odůvodnil to obavou z útěku stěžovatele a snahy vyhnout se dokončení vydávacího řízení. Obavu založil na tom, že stěžovateli hrozí uložení vysokého trestu (nejpřísnější trestní sazba až 10 let odnětí svobody) a bydliště i zaměstnání má stěžovatel v Německu, přičemž s Českou republikou ho nepojí žádné vazby a nemá zde trvalejší důvod se zdržovat. Písemný slib stěžovatele a jeho návrh na nahrazení předběžné vazby dohledem probačního úředníka krajský soud nepovažoval za dostatečně silné a plně způsobilé předběžnou vazbu nahradit.
3. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost ihned po jeho vyhlášení ve vazebním zasedání dne 26. 4. 2023. Následně ji dle svých slov "z procesní opatrnosti" podal 16. 5. 2023 po doručení písemného vyhotovení napadeného usnesení vrchního soudu ještě písemně. Tato stížnost neobsahovala odůvodnění (blanketní stížnost), přičemž stěžovatel uvedl, že odůvodnění předloží "do 7 dnů po osobní poradě s klientem, která by měla proběhnout ještě tento týden." Odůvodnění stížnosti stěžovatel doručil 26. 5. 2023. Podle něj tak učinil ve lhůtě, kterou si stanovil, neboť sedmidenní lhůta začala běžet až od porady s klientem dne 19. 5. 2023.
4. Vrchní soud o stížnosti rozhodl napadeným usnesením dne 25. 5. 2023. Uvedl, že stěžovatel svou stížnost neodůvodnil. Rozhodnutí krajského soudu sice zrušil, avšak sám rozhodl co do důsledků totožně - změnil pouze zákonný důvod, na základě něhož vzal krajský soud stěžovatele do vazby. Jelikož se krajským soudem aplikovaný §204 odst. 5 z. m. j. s. v projednávané věci neuplatní (vztahuje se jen na předávací řízení podle evropského zatýkacího rozkazu, což není tento případ), vrchní soud rozhodl, že se stěžovatel bere do vazby podle §94 odst. 1 z. m. j. s. Nad rámec odůvodnění krajského soudu vrchní soud doplnil, že útěkem se ve smyslu §94 odst. 1 z. m. j. s. míní i odcestování do jakéhokoliv jiného státu, neboť to vždy představuje důvod pro ukončení předběžného šetření podle §92 odst. 7 písm. f) z. m. j. s. Účel vydávacího řízení by tak byl zmařen. Písemný slib v tomto případě nepřichází v úvahu kvůli specifičnosti vydávacího řízení, v němž nelze účast stěžovatele zajistit například vydáním příkazu k zatčení či evropského zatýkacího rozkazu. Stejně tak za dostatečnou záruku vrchní soud nepovažuje ani dohled probačního úředníka, neboť dle vrchního soudu není zřejmé, jak by takový dohled byl realizován v situaci, kdy stěžovatel nemá na území ČR žádné místo pobytu a probační a mediační služba nemá mimo území ČR žádné pravomoci.
5. Stěžovatel podal proti oběma usnesením ústavní stížnost. Namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
6. Právo na soudní ochranu měl porušit vrchní soud tak, že nevyčkal na odůvodnění blanketní stížnosti. Podle stěžovatele bylo "jednoznačně avizováno", že osobní porada s advokátem proběhne ještě v týdnu, kdy podal blanketní stížnost, a sedmidenní lhůta, jíž stanovil, začala běžet až od této osobní porady. Poslední den lhůty tak měl dopadnout na pátek 26. 5. 2023. Tím, že vrchní soud rozhodl o den dříve, odepřel stěžovateli právo uplatnit stížnostní námitky. Obecné soudy podle stěžovatele také neuvedly konkrétní skutečnosti zdůvodňující nezbytnost vazby. Stěžovatel dále tvrdí, že k vzetí do vazby došlo na základě nezákonných důvodů, neboť krajský soud aplikoval ustanovení, které na danou věc nedopadá. Tím, že vrchní soud výrok změnil a uvedl již jen správné ustanovení zákona, dle stěžovatele porušil zásadu zákazu horšího rozhodnutí při rozhodování o opravném prostředku (reformatio in peius).
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 Ústavy plyne, že Ústavní soud k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce. Konkrétně ve vztahu k přezkumu rozhodnutí o vazbě pak Ústavní soud setrvale opakuje, že jsou to především obecné soudy, které s povědomím o konkrétní trestní věci, stadiu, ve kterém se nachází, a na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují (či trvají) vazební důvody. Do rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zasáhne jen tehdy, (1) schází-li v rozhodnutí o vazbě zákonný důvod ve smyslu čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny buď zcela, anebo (2) jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby extrémně odporují principům plynoucím z ústavního pořádku [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 356/16 ze dne 17. 3. 2016 (N 46/80 SbNU 561), bod 11; sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) či sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
8. Ani jeden z těchto dvou důvodů zásahu ale Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Vrchní soud napadeným usnesením opravil krajským soudem nesprávně uvedený důvod vazby. Je jím tak "pouze" §94 odst. 1 z. m. j. s. upravující předběžnou vazbu, do které lze vzít osobu, o jejíž vydání jde, odůvodňují-li zjištěné skutečnosti obavu z jejího útěku. Tím vrchní soud neporušil zásadu reformatio in peius, neboť stížnost v neprospěch stěžovatele podal i státní zástupce a navíc nedošlo ke zhoršení postavení stěžovatele. Vzetí do vazby tak soudy založily na zákonném důvodu.
9. Skutečnosti zdůvodňující obavu z útěku přitom soudy také dostatečně zdůvodnily kombinací hrozby vysokého trestu a absencí vazeb stěžovatele na ČR. Stěžovatel ostatně při vazebním zasedání sám uvedl, že na ČR nemá žádné vazby a chce se vrátit zpět do Německa. To by však zmařilo účel vydávacího řízení, neboť, jak podotýká vrchní soud, odcestování do jakéhokoliv jiného státu je vždy důvodem pro ukončení předběžného šetření podle §92 odst. 7 písm. f) z. m. j. s. Obecné soudy rovněž vysvětlily, proč nepřijaly stěžovatelem navrhované záruky. Nutno dodat, že v otázce dostatečnosti odůvodnění Ústavní soud nahlíží na rozhodnutí obecných soudů v předcházejícím řízení ve svém souhrnu. Vrchní soud tak doplnil chybějící argumentaci krajského soudu, ve zbytku na ni odkázal. Vazba přitom představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení a rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že jej obecný soud vede vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
10. Ve vztahu k posouzení otázky lhůty pro dodání odůvodnění stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby je podstatné následující. Podle §94 odst. 1 z. m. j. s. ve spojení s §143 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, lze proti rozhodnutí o vzetí do vazby podat stížnost do 3 dnů od oznámení usnesení. Ústavní soud k posuzování této lhůty již dříve zdůraznil, že stížnost proti rozhodnutí o vazbě je vybudována na revizním principu a neuplatňuje se u ní zásada koncentrace. Vzhledem k tomu je možné podávat tzv. blanketní stížnosti bez věcné argumentace za účelem dodržení třídenní lhůty a následně doplnit odůvodnění stížnosti až po uplynutí lhůty. Je především úkolem toho, kdo stížnost podává, aby si vytvořil prostor pro doplnění stížnosti, a to zpravidla tak, že oznámí soudu přiměřenou lhůtu, do které tak učiní. Vyhradí-li si stěžovatel takovou lhůtu pro odůvodnění, má obecný soud buď vyčkat na doplnění stížnosti, nebo upozornit stěžovatele na nepřiměřenost navržené lhůty a stanovit mu namísto toho lhůtu přiměřenou. Pokud se ovšem soud nevypořádá s argumenty obsaženými v doplnění stížnosti, s nimiž se mohl ještě před rozhodnutím o stížnosti seznámit, a nejde-li o zcela výjimečnou procesní situaci odůvodňující urychlený postup, poruší tím právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny ve spojení s právem na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. 8. 2017 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), body 90-96; dále sp. zn. IV. ÚS 487/23 ze dne 11. 4. 2023, bod 16; sp. zn. II. ÚS 3491/18 ze dne 4. 12. 2018 (N 197/91 SbNU 449), bod 18; sp. zn. II. ÚS 1820/16 ze dne 20. 9. 2016 (N 180/82 SbNU 749); či sp. zn. I. ÚS 2346/14 ze dne 25. 9. 2014 (N 177/74 SbNU 543)].
11. V projednávané věci obhájce stěžovatele podal dne 16. 5. 2023 blanketní stížnost, v níž uvedl, že odůvodnění dodá "do 7 dnů po osobní poradě s klientem, která by měla proběhnout ještě tento týden." Tuto větu lze vyložit dvěma různými způsoby. Za prvé, že odůvodnění bude předloženo do 7 dnů od podání blanketní stížnosti a během těchto 7 dnů proběhne porada obhájcem s klientem. Druhý výklad je takový, že sedmidenní lhůta začne běžet až od osobní porady. Zatímco vrchní soud si věc zjevně vyložil prvním způsobem a po uplynutí sedmi dnů od podání blanketní stížnosti ve věci dne 25. 5. 2023 rozhodl s tím, že stěžovatel odůvodnění nedodal, stěžovatel zastává druhý výklad. Sedmidenní lhůta tak měla dle stěžovatele začít běžet až od dne 19. 5. 2023, kdy k osobní poradě mezi stěžovatelem a jeho obhájcem došlo.
12. Vzhledem k tomu, že stanovení lhůty stěžovatelem umožňovalo dva různé výklady a samotná zákonná lhůta na podání stížnosti činí 3 dny, přičemž i při výkladu zvoleném vrchním soudem měl stěžovatel přiměřený čas na doplnění odůvodnění, Ústavní soud neshledává v postupu vrchního soudu porušení práva na spravedlivý proces. Druhý výklad spojuje začátek lhůty s nejistou skutečností. Došlo by tak k nežádoucí až absurdní procesní situaci, při níž by se soud vůbec nemusel dozvědět, že skutečnost již nastala a lhůta tak začala běžet. Ačkoliv by v takovém případě vzhledem k ochraně základních práv stěžovatele bylo vhodnější, aby vrchní soud stěžovatele o nejasnosti vymezení takové lhůty poučil a postavil běh lhůty najisto, nepředstavuje postup vrchního soudu pochybení, které by mělo vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Jak již bylo zmíněno, ten je z Ústavy povolán k zásahu jen v případě závažných procesních vad porušujících právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, nikoliv k nápravě každého procesního nedostatku.
13. Stěžovatel měl možnost stanovit lhůtu k odůvodnění stížnosti jednoznačněji. Zvolil-li nejasnou jazykovou formulaci nabízející dvojí interpretaci a stěžovatelem prosazovaná varianta výkladu navíc vede k nežádoucí procesní nejistotě, není porušením práva na spravedlivý proces, jdou-li nepříznivé procesní následky ke stěžovatelově tíži.
14. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavkům plynoucím z ústavního pořádku. Při dalším rozhodování o trvání vazby však budou muset znovu pečlivě zvážit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody stěžovatele, a to včetně posouzení možných alternativ, které jsou k tomuto základnímu právu šetrnější. Obecné soudy přitom budou muset zohlednit i tzv. doktrínu zesílených důvodů pro trvání omezení osobní svobody [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2987/22 ze dne 8. 12. 2022; sp. zn. I. ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015 (N 85/77 SbNU 247), bod 24; sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517); či také rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janulis proti Polsku, stížnost č. 20251/04, ze dne 4. 11. 2008; či ve věci Neumeister v. Rakousko, stížnost č. 1936/63, ze dne 27. 6. 1968, §10].
15. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu