ECLI:CZ:US:2014:1.US.2346.14.1
sp. zn. I. ÚS 2346/14
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka - ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14 ve věci ústavní stížnosti Alexandera Mnatsakanova, zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem, se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 67 To 132/2014 o zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 67 To 132/2014 bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto nálezu uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 39 T 126/2013 byl stěžovatel vzat do vazby útěkové dle ustanovení §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto usnesení po jeho vyhlášení podal stěžovatel ústně stížnost do protokolu. Písemné odůvodnění bylo stěžovateli doručeno 22. 4. 2014 v 10:56. Stěžovatel téhož dne v 15:30 soudu sdělil, že písemné odůvodnění stížnosti doručí do tří dnů, tedy do 25. 4. 2014, což také udělal.
3. V písemném odůvodnění stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby poukázal stěžovatel na to, že zjištění soudu prvního stupně jsou v rozporu se skutečností. Argumentoval, že není držitelem několika pasů, jak uvádí soud, nýbrž jediného. Druhý pas, o kterém soud uvedl, že nebyl po vypršení platnosti odevzdán, byl stěžovateli ve skutečnosti odcizen, což stěžovatel řádně nahlásil na policii. Rovněž tvrzení o dalším dokladu totožnosti, kterým se měl dle soudu stěžovatel prokazovat, je mylné, neboť soud odkázal nikoli na číslo dokladu, ale na číslo povolení k trvalému pobytu, které je vylepeno právě v cestovním pasu, který má stěžovatel k dispozici. Také není pravda, že stěžovatel nepodal po vypršení platnosti cestovního pasu žádost o vydání nového, stejně jako další informace vedoucí k závěru soudu, že stěžovatel disponuje několika doklady totožnosti. Skutečnost, že stěžovatel v plné moci udělené obhájci deklaroval adresu, na které se nezdržuje, byla způsobena chybou obhájce, který vycházel z dřívější plné moci, a nikoli tedy snahou stěžovatele skrývat se před orgány činnými v trestním řízení. Neoznámení změny pobytu a adresy pro doručování orgánům činným v trestním řízení pak bylo důsledkem neznalosti stěžovatele. Čestnými prohlášeními svých sousedů stěžovatel doložil, že na místě, kde se ve skutečnosti zdržuje, bydlí již delší dobu. Stěžovatel pak poukázal na další dílčí nedostatky odůvodnění soudu a uzavřel, že rozhodnutí o vzetí do vazby není náležitě odůvodněno.
4. Městský soud v Praze v neveřejném zasedání bez účasti stěžovatele projednal jeho stížnost proti usnesení obvodního soudu a napadeným usnesením ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. 67 To 132/2014 ji zamítnul. V odůvodnění Městský soud uvedl, že stěžovatel svou stížnost, podanou ihned po vyhlášení usnesení obvodního soudu do protokolu, blíže neodůvodnil.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zrekapituloval skutkový stav a uvedl, že i přes to, že Obvodnímu soudu pro Prahu 7 písemné odůvodnění zaslal ve lhůtě tří dnů, jak předem ve sdělení uvedl, soud zaslal spis s blanketní stížností Městskému soudu v Praze, aniž by vyčkal na odůvodnění stížnosti. Ten proto nemohl vzít v úvahu skutečnosti namítané a doložené v odůvodnění stížnosti a porušil tím jeho právo na spravedlivý proces.
III. Vyjádření účastníků řízení
6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření pouze odkázal na své rozhodnutí.
7. Obvodní soud pro Prahu 7 vysvětlil, že nezaslání písemného odůvodnění stěžovatelovy stížnosti Městskému soudu v Praze bylo způsobeno administrativní chybou. Administrativní pracovnice, v rozporu s pokynem předsedkyně senátu, aby písemné odůvodnění stížnosti neprodleně faxovala Městskému soudu v Praze, odůvodnění odeslala poštou, a proto bylo Městskému soudu v Praze k dispozici až dne 6. 5. 2014.
8. Poté, co se Obvodní soud pro Prahu 7 seznámil s odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze a zjistil výše uvedené pochybení, poučil dne 14. 5. 2014 právního zástupce stěžovatele o tom, že obsahově shodné podání, pokud by bylo soudu doručeno po dni 29. 4. 2014, bude posouzeno jako žádost o propuštění z vazby na svobodu. Tohoto postupu právní zástupce stěžovatele využil, dne 17. 5. 2014 doručil obsahově shodné podání jako žádost o propuštění z vazby na svobodu a o tom bylo rozhodnuto v rámci hlavního líčení v dané trestní věci, konaného ve dnech 19.-23. 5. 2014. Argumenty z původního, nedoručeného odůvodnění stížnosti, tak byly fakticky vzaty do úvahy v usnesení ze dne 23. 5. 2014 sp. zn. 39 T 126/2013.
IV. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119) k problematice blanketního opravného prostředku konstatoval, že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl. V praxi se jedná především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí.
11. Názor vytyčený ve výše zmíněném nálezu dále Ústavní soud rozvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267). Konstatoval, že v obdobných případech nelze opomenout námitku, že soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť nikdy není zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno. Avšak v případě, kdy obhájce doručil písemné odůvodnění stížnosti ještě v rámci třídenní lhůty k podání stížnosti dle ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu, neshledal Ústavní soud tuto námitku přijatelnou. Pokud stěžovatel učinil vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti k dispozici, a odůvodnil stížnost před skončením lhůty k jejímu podání, měl stížnostní soud povinnost se s námitkami, uvedenými v odůvodnění stížnosti, vypořádat.
12. V nálezech Ústavního soudu vedených pod sp. zn. I. ÚS 1895/08 ze dne 10. 11. 2008 (N 194/51 SbNU 345) a sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127) - dostupných též na http://nalus.usoud.cz - se pak jednalo o případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili výše zmíněnou situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodněních stížností, která zaslali v dodatečné, předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud konstatoval, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá protiústavnost daného rozhodnutí [srov. nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) a nález sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17)]. V případě, kdy stížnostní soud mohl a měl mít v době svého rozhodování k dispozici písemné odůvodnění stížnosti, a ve svém odůvodnění vycházel pouze z blanketní stížnosti, vytvořil situaci, kdy zamítl námitky stěžovatele, aniž by jejich obsah znal.
13. Dle čl. 5 odst. 4 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že pokud se soud nevypořádá dostatečně s argumentací stěžovatele, odepírá mu tím procesní ochranu práva na osobní svobodu garantovanou čl. 5 odst. 4 evropské Úmluvy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Šebalj proti Chorvatsku ze dne 28. 6. 2011 č. 4429/09, §224-231). Listina, byť ekvivalentní ustanovení zakotvující procesní ochranu odpovídající čl. 5 odst. 4 Úmluvy neobsahuje, zakotvuje, jak vyplývá z judikatury shrnuté v bodech 10-12, obdobné procesní záruky do rámce práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1.
14. V posuzovaném případě si právní zástupce stěžovatele náležitě vytvořil podmínky pro to, aby mohl dodat soudu do rozhodnutí o stížnosti písemné odůvodnění stížnosti a toto odůvodnění v avizované třídenní lhůtě řádně doručil. Odůvodnění stížnosti dle názoru Ústavního soudu přitom obsahovalo nikoli jen námitky obecné, ale konkrétní, s potenciálem ovlivnit rozhodnutí soudu. Ústavní soud s přihlédnutím k těmto okolnostem musí konstatovat, že byla naplněna kritéria nastíněná výše v odůvodnění. Pokud se soud náležitě nebo vůbec nevypořádal s konkrétními námitkami uvedenými v řádně doručeném dodatečném odůvodnění stížnosti, které jsou přitom způsobilé ovlivnit jeho rozhodnutí, a provedl pouze obecný přezkum stížností napadeného usnesení, porušil tím stěžovatelovo právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na osobní svobodu dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
15. Skutečnost, že se Obvodní soud pro Prahu 7 pokusil napravit administrativní pochybení tím, že poukázal na možnost podání žádosti o propuštění z vazby na svobodu, a tato možnost byla stěžovatelem využita a stížnost byla následně podána a projednána jako žádost o propuštění z vazby, v tomto případě nehraje roli a nemůže porušení zmíněných práv zhojit. I přes to, že o žádosti o propuštění z vazby na svobodu bylo rozhodnuto v rámci hlavního líčení, které se uskutečnilo relativně krátkou dobu po vydání napadeného rozhodnutí, je třeba brát na vědomí, že stěžovatel strávil ve vazbě 24 dnů, aniž by bylo na jeho námitky obsažené v odůvodnění stížnosti jakkoli konkrétně reagováno.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadené rozhodnutí zrušil.