ECLI:CZ:US:2023:1.US.1567.23.1
sp. zn. I. ÚS 1567/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Jiřího Hnidáka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Korunní 2206/127, Praha 3, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 27/2023-125 ze dne 21. 3. 2023, Vrchního soudu v Praze č. j. 102 VSPH 762/2022-93 ze dne 1. 11. 2022 a Krajského soudu v Praze č. j. 74 ICm 1586/2022-67 ze dne 12. 8. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením odmítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal vůči žalovaným [Ministerstvu spravedlnosti a Ing. Jiřímu Krejčiříkovi (bývalému insolvenčnímu správci dlužnice Ing. Věry Hnidákové)] určení, že doplnění původního soupisu majetkové podstaty (dlužnice) z 10. 11. 2015, provedená insolvenčním správcem a specifikovaná ve výroku usnesení, jsou vůči stěžovateli neúčinná. Vrchní soud v Praze v návětí označeným usnesením potvrdil rozsudek krajského soudu. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost. Podle Nejvyššího soudu co do vymezení přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř), stěžovatel v dovolání v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pouze citoval text §237 o. s. ř. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž je odkazováno v dalším obsahu dovolání (patrně jako na ta, s nimiž má být rozhodnutí vrchního soudu v rozporu), se pak netýkají otázky vrchním soudem řešené.
2. Proti výše uvedeným rozhodnutím brojí včasnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. l a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel zejména namítá, že Nejvyššímu soudu předložil v jeho rozhodovací praxi dosud "neřešenou právní otázku, která spočívá v posouzení závaznosti (účinnosti) soudních rozhodnutí a listin vydaných v rámci insolvenčního řízení, které jsou ze zákona povinně zveřejňovány ve veřejně dostupném elektronickém insolvenčním rejstříku při povinnosti zachovávat zákonem stanovená pravidla pro zveřejňování elektronických stejnopisů soudních rozhodnutí [...]". Nejvyšší soud měl ponechat stranou skutečnosti a důkazy, kterými stěžovatel dokládal, že nebyly splněny podmínky pro vedení insolvenčního řízení. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že nerespektoval zákonná pravidla vedení insolvenčního řízení, zejména nesprávně vyznačil doložky právní moci rozhodnutí uveřejněných v insolvenčním rejstříku. K tomu údajně poukazoval na skutečnosti a zákonná ustanovení, ze kterých svůj závěr dovozuje. Stěžovatel také považuje napadená rozhodnutí za nedostatečně odůvodněná.
4. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud je vždy nejprve povinen zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k meritornímu přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.
5. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Proti usnesením vrchního a krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
6. Stěžovatel napadl dovoláním usnesení vrchního soudu tak, že co do vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle Nejvyššího soudu toliko citoval §237 o. s. ř. (viz výše bod 1). Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem k ústavní stížnosti přiloženého dovolání a zjistil, že stěžovatel skutečně obecně poukázal na všechny předpoklady přípustnosti dovolání podle uvedeného zákonného ustanovení, aniž by kterýkoli z nich vytkl a spojil s ním otázku hmotného nebo procesního práva. Ačkoli stěžovatel obšírně zpochybňoval účinnost rozhodnutí uveřejněných v insolvenčním rejstříku a poukázal na řadu zákonných ustanovení, neformuloval otázku hmotného nebo procesního práva, a to ani ve smyslu tvrzení citovaného výše v bodu 3. Nejvyššímu soud nelze vytýkat, že se z obsahu dovolání nesnažil abstrahovat otázku hmotného nebo procesního práva, neboť stěžovatel se svou polemikou ani nespojil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, natož aby ke konkrétnímu předpokladu vztáhl relevantní právní argumentaci s odkazy na přiléhavou judikaturu. Samotná citace §237 o. s. ř. nemůže zákonným požadavkům na dovolání dostát. Jak bylo řečeno, stěžovatel jednak předpoklad přípustnosti dovolání nekonkretizoval, jednak se tyto zákonné předpoklady přípustnosti navzájem vylučují, pročež předpoklad (snad) míněný stěžovatelem nelze z obsahu dovolání dovodit ani výkladem. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) tak stěžovatel proti usnesením vrchního a krajského soudu nevyčerpal řádně všechny procesní prostředky k ochraně práva.
7. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) či nikoliv. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě je ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením vrchního a krajského soudu - nepřípustná.
8. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ze dne 8. 3. 2016), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem). Nutno připustit, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; tak tomu ovšem není bezdůvodně (blíže např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. 6. 2014). K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence je veřejně dostupná bohatá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel zjevně nezohlednil (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 346/17 ze dne 4. 4. 2017). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci, s ohledem na srozumitelné a obsahu dovolání odpovídající odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, považovat za jakkoli excesivní.
9. Pro výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl z části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a z části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu