ECLI:CZ:US:2023:1.US.1588.23.1
sp. zn. I. ÚS 1588/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem Na Zbořenci 276/14, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 30 Co 48/2023-325 ze dne 29. 3. 2023 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 12 C 188/2018-300 ze dne 4. 1. 2023, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. U obecných soudů se stěžovatel domáhal obnovy řízení. Původní řízení se týkalo náhrady škody způsobené stěžovateli zákrokem zubní lékařky. Stěžovatel ve svém podání požadoval zrušení dříve vydaných rozhodnutí, a sice rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") č. j. 30 Co 151/2019-89 a rozsudku Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") č. j. 12 C 188/2018-46, a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení s odkazem na stěžovatelem tvrzené uznání dluhu učiněné zubní lékařkou.
2. Okresní soud odmítl stěžovatelovo podání, neboť obsahovalo vady a stěžovatel vytknuté nedostatky neodstranil, zejména neuvedl přípustný důvod obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V podání rovněž opomenul označit rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu jej napadá, vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas či označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána. Závěry okresního soudu potvrdil usnesením krajský soud jako věcně správné a ve shodě s ním konstatoval, že podání stěžovatele trpí vadami bránícími pokračování v řízení.
3. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti závěru krajského soudu, že tvrzené uznání dluhu učiněné zubní lékařkou nelze považovat za novou skutečnost ve smyslu důvodů obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dle jeho argumentace soudy postupovaly při vyhodnocení jím tvrzeného důvodu obnovy řízení nesprávně a žaloba měla být projednána.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko namítal odepření přístupu k soudu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Domnělé odepření dle stěžovatele spočívalo v nesprávném právním posouzení jím předložených novot jakožto tvrzeného důvodu obnovy řízení. Podle stěžovatelova mínění je totiž uznání dluhu nutné chápat jako novou skutečnost ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy způsobilý důvod obnovy řízení, třebaže k jeho sepsání došlo v době po skončení původního nalézacího řízení. Jiný závěr podle stěžovatele vede k absurdním důsledkům.
7. V konkrétní věci k meritornímu přezkumu žaloby na obnovu řízení ovšem vůbec nedošlo, neboť podání stěžovatele nenaplňovalo požadavky ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §232 odst. 1 o. s. ř., mj. neobsahovalo právě vymezení důvodu obnovy řízení. Proto bylo soudem prvního stupně shledáno jako vadné a soud stěžovatele vyzval k odstranění zjištěných nedostatků. Nicméně ten nejenže doplnění podání neučinil řádně v souladu s pokyny soudu, ale ani jej nedodal ve stanovené lhůtě.
8. Za této situace soud prvního stupně neměl jinou možnost než stěžovatelovo podání dle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. po předchozím poučení odmítnout. Stěžovatel se proto nemůže domáhat porušení práva na spravedlivý proces nesprávným posouzením novot jakožto skutečností zakládajících důvod obnovy řízení, jestliže soud takový přezkum vůbec neprovedl. Příčinou odmítnutí žaloby na obnovu řízení je totiž toliko skutečnost, že stěžovatel řádně nedoplnil a neodstranil nedostatky vadného podání.
9. Ve vztahu ke zmiňovanému nesprávnému posouzení nových skutečností krajský soud pouze nad rámec svých povinností zdůraznil, že i případné řádně doplněné podání by nemohlo uspět jakožto žaloba na obnovu řízení. Krajský soud uvedl - a Ústavní soud se ztotožňuje s jeho argumentací - že mezi důvody ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepatří ty nové skutečnosti, které nastaly či vznikly až po skončení původního řízení. Ustanovení totiž vyžaduje, aby ony skutečnosti již existovaly, ale v řízení dosud nebyly, a to bez viny účastníka, uplatněny. Pakliže stěžovatel nesouhlasí s tímto závěrem a jeho důsledky se mu jeví jako absurdní, je nutné zmínit, že záleží především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, tedy i jak vymezí zákonné důvody obnovy řízení.
10. Za dané situace proto Ústavní soud nemá, co by na napadených rozhodnutích věcně přezkoumával. Soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a v jejich postupu nelze shledat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Žádný výkladový exces, nepředvídatelnost rozhodnutí či případnou absenci jejich logického a nesrozumitelného odůvodnění nezjistil. Naopak krajský soud vhodně stěžovatele poučil, že by ani doplněná žaloba nebyla přípustná s odkazem na nezákonný důvod obnovy řízení.
11. Krajský soud sice pochybil v tom, že stěžovatele poučil o přípustnosti dovolání, ačkoli projednávaný spor nepřesahuje částku 50 000 Kč, a tedy proti napadenému usnesení není dovolání přípustné přímo ex lege, jak plyne z ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud však ve vztahu k chybnému poučení připomíná, že nesprávné poučení nemůže založit v rozporu se zákonem přípustnost opravného prostředku [srov. nález sp. zn. II. ÚS 343/02 ze dne 5. 11. 2002 (N 140/28 SbNU 223), usnesení sp. zn. II. ÚS 328/06 ze dne 3. 4. 2008 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1791/11 ze dne 8. 8. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1027/23 ze dne 30. 5. 2023] a ani nemůže být porušením ústavně zaručených práv stěžovatele tam, kde opravný prostředek není objektivně přípustný (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1027/23 ze dne 30. 5. 2023). Stěžovatel však v důsledku nesprávného poučení krajského soudu neutrpěl žádnou újmu, neboť postupoval procesně správně a obrátil se přímo na Ústavní soud, aniž by ve věci podával nepřípustné dovolání.
12. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí neshledal nic, co by svědčilo o porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody. Přijatým závěrům soudů nelze s výhradou chybného poučení nic vytknout, soudy postupovaly v souladu se zákonem a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Ústavní soud tak konstatuje, že v posuzované věci nedošlo k porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
13. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu