ECLI:CZ:US:2023:1.US.1718.23.1
sp. zn. I. ÚS 1718/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem, sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2023 č. j. 6 Tdo 50/2023-644, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 44 To 246/2022-596 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2022 sp. zn. 37 T 2/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 13. 6. 2019 řídil osobní motorové vozidlo, přičemž při předjíždění traktoru s přívěsem jako řidič jedoucí za jiným současně předjíždějícím vozidlem, motocyklem, neponechal za tímto motocyklem dostatečnou bezpečnou vzdálenost tak, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení před ním jedoucího vozidla, a poté, co motocykl snížil rychlost k ukončení předjížděcího manévru z důvodu signalizovaného odbočení předjížděným vozidlem, do něj zezadu narazil přední částí svého vozidla, v důsledku čehož řidič motocyklu poškozený V. H. havaroval a utrpěl při tom zhmoždění levého ramene a paže, pohmoždění hrudníku a četné odřeniny s obvyklou dobou léčení tří až pěti týdnů, a stěžovatel svým jednáním tak porušil povinnosti řidiče podle §4 písm. a) a §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §148 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla současně uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 8 339 Kč včetně úroků z prodlení. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený V. H. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Nutno dodat, že šlo v pořadí již o druhé rozhodnutí obvodního soudu v posuzované věci. Původně byl stěžovatel rozsudkem obvodního soudu ze dne 5. 3. 2020 č. j. 37 T 2/2020-187, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 23. 7. 2020 sp. zn. 44 To 183/2020, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku. Obě zmíněná rozhodnutí však byla k dovolání stěžovatele zrušena unesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021 sp. zn. 6 Tdo 1349/2020 a věc byla vrácena obvodnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby doplnil dokazování výslechem obhajobou navrhovaného svědka J. K. a jím pořízenou fotodokumentací z místa dopravní nehody, případně dalšími důkazy včetně znaleckého posudku.
4. Odvolání stěžovatele proti nyní napadenému rozsudku obvodního soudu městský soud napadeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl. Po posouzení věci shledal, že obvodní soud podle pokynu Nejvyššího soudu řádně doplnil dokazování, a to výslechem svědka J. K., znaleckým posudkem z oboru dopravy, opětovným výslechem stěžovatele a poškozeného V. H. i listinnými důkazy. Na základě výsledků provedeného dokazování oba rozhodující soudy dospěly ke shodnému zjištění, že výpověď svědka J. K. nelze považovat za věrohodnou, neboť dokazováním vyšlo najevo, že tento svědek se na místě nehody ani v blízkém okolí v rozhodné době nenacházel, a že viníkem dané dopravní nehody byl stěžovatel.
5. Dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že stěžovatel své dovolací námitky založil především na tvrzení o existenci zásadního rozporu, jenž měl být představován dvěma rovnocennými verzemi události, přičemž se dožadoval uplatnění pravidla in dubio pro reo. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že obvodní soud dospěl po posouzení věci k jednoznačnému závěru o nevěrohodnosti svědka J. K., zatímco uvěřil poškozenému podporovanému též svědkem P. D., který byl přímým svědkem nehody. V dané souvislosti poukázal na to, že soudy nižších stupňů řádně vysvětlily, že svědek J. K. se na místě nehody vyskytoval až po příjezdu sanitky, avšak v době bezprostředně po nehodě nikoliv. Nejvyšší soud proto uzavřel, že stěžovatel neosvědčil existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ani existenci žádných dalších rozporů, na které v dovolání poukazoval.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá porušení pravidla in dubio pro reo a principu presumpce neviny. Má za to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá nekonformní přístup k hodnocení výpovědi svědka J. K. Znovu poukazuje na to, že v dané trestní věci došlo ke konkurenci dvou protichůdných výsledků dokazování, přičemž obecné soudy si vybraly tu variantu, která ho více zatěžuje, což podle něj řádně neodůvodnily. K tomu poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se dokazování a odůvodnění soudních rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
11. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací, či že by nevěnovaly obhajobě stěžovatele náležitou pozornost, což vyplývá i z průběhu trestního řízení poté, co byla původní rozhodnutí obvodního a městského soudu Nejvyšším soudem zrušena (sub bod 3 shora). Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Podle výsledků provedeného dokazování shodně uzavřely, že námitky stěžovatele spočívající v tom, že to byl poškozený, kdo vytvořil překážku pro stěžovatele a stal se tak příčinou dopravní nehody, nemohou obstát. Z výpovědi řidiče traktoru P. D., která byla v souladu s výpovědí poškozeného V. H., vyplynulo, že motocykl začal předjíždět ještě předtím, než začal předjíždět i automobil, přičemž během jízdy již započatého manévru zaznamenal řidič motocyklu blinkr traktoru, proto plynule snížil rychlost. Naopak podle výpovědi svědka J. K., která je shodná s výpovědí stěžovatele, automobil již předjížděl v době, kdy motocykl začal manévrovat a prudce snížil rychlost v reakci na blinkr traktoru. Přestože přibraný znalec připustil obě varianty průběhu skutkového děje jako možné, zcela vyloučil prudké brzdění motocyklu poškozeného. Obecné soudy dospěly proto ke zjištění, že výpověď svědka J. K. nelze považovat za věrohodnou, neboť dokazováním vyšlo najevo, že tento svědek se na místě nehody ani v blízkém okolí v rozhodné době nenacházel, a že viníkem dané dopravní nehody, byť nešťastné, byl stěžovatel.
12. Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z jejich rozhodnutí vyplývá, že věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. K namítanému tvrzení stěžovatele, které zopakoval i v ústavní stížnosti, že v dané trestní věci došlo ke konkurenci dvou protichůdných výsledků dokazování, přičemž obecné soudy si vybraly tu variantu, která ho více zatěžuje, což podle něj řádně neodůvodnily, Nejvyšší soud zdůraznil, že ve věci sice byly dvě verze událostí, nikoli však rovnocenné, a že obvodní soud ve svém rozsudku podrobně odůvodnil, proč se k jedné z těchto verzí přiklonil. Za takových okolností není rozhodující, že jedna z uvedených dvou verzí je pro stěžovatele méně přívětivá. Takový závěr plyne i z judikatury Ústavního soudu, na kterou Nejvyšší soud adekvátně poukázal a podle níž stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi nebo skupiny důkazů, má soud povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Dospěje-li však po vyhodnocení takové důkazní situace k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je na rozdíl od druhé pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/02 (U 37/28 SbNU 447), usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 692/20 aj.].
14. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci nezjistil žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
15. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu