ECLI:CZ:US:2023:1.US.1726.23.2
sp. zn. I. ÚS 1726/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Kryštofem Jankem, advokátem, sídlem Voršilská 130/10, Praha 1 - Nové Město, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2023 č. j. 19 Co 58/2023-664, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a T. P., nezletilé A. P. a nezletilé B. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí o běžném výživném a dále o nedoplatku na výživném.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 1. 11. 2022 č. j. 63 Nc 2640/2019-560 Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") svěřil druhou vedlejší účastnici a třetí vedlejší účastnici (dále též jen "nezletilé") do střídavé péče obou rodičů v týdenních intervalech (výrok I.), stanovil navykací režim střídavé péče v omezeném rozsahu pro období prvních tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), upravil prázdninový režim střídavé péče (výrok III.), stanovil vyživovací povinnost stěžovateli, otci nezletilých (dále též jen "otec") ve výši 10 000 Kč (výrok IV.) a matce ve výši 7 000 Kč (výrok V.) měsíčně pro každou z nezletilých počínaje právní mocí rozsudku, nad výchovou nezletilých nařídil soudní dohled (výrok VI.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky VII. a VIII.).
4. Proti rozsudku obvodního soudu podala první vedlejší účastnice, matka nezletilých (dále jen "matka") odvolání. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. až V. změnil tak, že obě nezletilé svěřil pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství rodičů do péče matky s tím, že otec je oprávněn se s nezletilými stýkat vždy v sudém týdnu od středy od konce školního vyučování do neděle 18:30 hodin, a upravil rovněž prázdninový styk otce s nezletilými. Dále městský soud uložil stěžovateli povinnost přispívat na výživu nezletilých pro každou z nich částkou 13 000 Kč měsíčně a rozhodl, že nedoplatek na výživném za období od 1. 9. 2022 do 31. 3. 2023 pro první nezletilou ve výši 91 000 Kč a pro druhou nezletilou ve výši 91 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky ve dvou splátkách, a to v částkách po 45 000 Kč pro každou z nezletilých ve lhůtě do 30. 6. 2023 a po 46 000 Kč pro každou z nezletilých do 31. 12. 2023 pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Městský soud rozsudek obvodního soudu ve výroku VI. potvrdil (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje skutkové okolnosti předmětné věci, zejména vývoj jeho vztahu s nezletilými dcerami od jejich narození, postupně stále více poznamenaný ovlivňováním dcer jejich matkou, až po vznik podezření stěžovatele na syndrom zavrženého rodiče. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu o svěření nezletilých do péče matky. Brojí proti závěru městského soudu, že vzniklý konflikt otec řeší způsobem, který vede k další eskalaci, jež nemůže být v nejlepším zájmu nezletilých. Městský soud přitom vyšel především z předložených nahrávek pořízených samotnými nezletilými, přičemž předkládané situace byly do určité míry nezletilými vyprovokovány, resp. nezletilé si byly minimálně vědomy toho, že nahrávku pořizují (a podle toho se na ní chovají). Stěžovatel poukazuje na to, že z nahrávek je zřejmé, že děti (zejména první nezletilá) jsou zataženy do konfliktu a zmanipulovány proti otci. Přístup matky svědčí o tom, že pořizování nahrávek přinejmenším toleruje. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací obsaženou v napadeném rozsudku, že děti vystavuje neúměrnému tlaku, dehonestuje matku, dětem nenabízí žádný program, nerespektuje je ani matku a vyvolává konflikty. Podle stěžovatele z celého průběhu řízení je zřejmé, že je to matka, která staví děti proti otci, jejich prostřednictvím vyvolává konflikty, organizuje nahrávání otce dětmi, vede je k nerespektování soudních rozhodnutí. Soud však zcela přebírá matčinu argumentaci. O nerovném postoji městského soudu k účastníkům řízení podle stěžovatele vypovídá hodnocení důkazů provedené městským soudem, a to nahrávek pořízených oběma rodiči v průběhu řízení. Z nahrávek pořízených dětmi "ve zjevné kooperaci s matkou" soud vyvozuje závěry, které vedly až ke změně prvostupňového rozsudku. Nahrávky navržené otcem pak městský soud prohlašuje za bezvýznamné. Stěžovatel podotýká, že soud sice svěřil děti do péče matky, avšak vzhledem k rozsahu doby, po kterou o ně bude pečovat, se on sám podílí (při zahrnutí prázdninových úprav) na péči přinejmenším jednou třetinou. Za takových okolností považuje stěžovatel označení této doby jako "styk" za zavádějící a chybné.
6. Ve vztahu k rozhodnutí o výživném stěžovatel nesouhlasí s úvahou soudu o jeho možnostech dosahovat měsíčního příjmu 115 500 Kč čistého. Namítá, že zajistil-li by si zaměstnání, odpovídající jeho kvalifikaci, stěží by dosáhl lepšího příjmu, než cca 70 000 Kč hrubého. Soud při úvaze o výživném proto měl vycházet z částky výrazně nižší. Městský soud podle názoru stěžovatele dostatečně nezohlednil rozdělení péče mezi rodiče ani skutečnost, že zhruba po třetinu času o nezletilé pečuje právě otec, který tak musí v tomto rozsahu zajišťovat veškeré potřeby dětí včetně potřeb bytových. Podle stěžovatele by neměl být z ekonomického hlediska rozdíl v tom, zda jsou děti svěřeny do péče jednoho z rodičů s tzv. širokým stykem, či do asymetrické péče střídavé. Stěžovatel namítá, že soudem stanovená výše výživného je pro něj aktuálně ekonomicky likvidační a zasahuje tak do jeho ústavního práva vlastnit majetek.
7. Stěžovatel současně v ústavní stížnosti požádal o odložení vykonatelnosti rozhodnutí městského soudu o běžném výživném i o povinnosti uhradit nedoplatek na výživném, neboť jeho možnosti jsou velmi omezené, když proti matce bylo zahájeno exekuční řízení, v jehož rámci byly postiženy veškeré jeho účty a bylo mu tak znemožněno nakládání s prostředky na těchto účtech. Proti postupu soudního exekutora se stěžovatel před civilním soudem brání, zatím však nebylo pravomocně rozhodnuto. Otec je tak na základě jednání matky v situaci, kdy nemůže nakládat se svými finančními prostředky a nemá tak reálně možnost povinnosti uložené mu soudem plnit. Tuto okolnost stěžovatel namítal u městského soudu, ten ji však při stanovení lhůty k úhradě nedoplatku nevzal v úvahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
12. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].
13. K problematice střídavé péče se Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjádřil tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21). Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu [srov. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353) a další].
14. V předmětné věci městský soud na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že za stávající situace je neustále narůstající konflikt mezi nezletilými a otcem, živený v podstatné míře právě i přístupem samotného otce k nezletilým, jakož i jejich chováním, překážkou, která brání svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů. V takto konfliktním prostředí, kde se jednotliví aktéři vzájemně nahrávají, nelze očekávat zdárný vývoj nezletilých a trvat na pokračování či dokonce prohlubování tohoto stavu nemůže být v jejich nejlepším zájmu. Při svých úvahách pak městský soud zohlednil i to, že výchovné prostředí matky preferují rovněž obě nezletilé. Ústavní soud konstatuje, že uvedené rozhodnutí, kterým nebylo stěžovateli žádajícímu střídavou péči vyhověno, je dostatečně přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení konkrétních relevantních argumentů, které jsou střídavé péči na překážku. Závěrům městského soudu proto v tomto směru nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
15. Ústavní soud dále poukazuje na to, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18).
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále polemizuje se závěry městského soudu a domáhá se jejich přehodnocení způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru na výši výživného, které by měl na nezletilé dcery platit. Snaží se zpochybnit obecnými soudy zjištěný skutkový stav. Ústavnímu soudu, jak bylo uvedeno výše, však nepřísluší obecnými soudy zjištěný skutkový stav přehodnocovat.
17. Městský soud v posuzované věci stanovil výživné s ohledem na svěření nezletilých do výlučné péče matky pouze otci. Shodně s obvodním soudem se zabýval otázkou odůvodněných potřeb nezletilých, jakož i majetkovými poměry, schopnostmi a možnostmi otce, a to nejen z pohledu aktuálně dosahovaného výdělku, nýbrž i z pohledu jeho reálného potenciálu a zjištěné životní úrovně. Shodně s obvodním soudem městský soud dovodil, že aktuálně dosahovaný výdělek možnostem otce neodpovídá, a nastala tak situace předvídaná §913 odst. 2 občanského zákoníku, tedy že otec se bez zjevného důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání. Při rozhodování o výživném pro nezletilé proto vyšel ze zjištěného potenciálního příjmu, který shledal postačujícím k uspokojení potřeb nezletilých, na jejichž uspokojování se nadto podílí (je povinna podílet) také matka, která již svou vyživovací povinnost s ohledem na věk nezletilých a rozsah jejich styku s otcem neplní jen svou osobní péčí. Ústavní soud konstatuje, že městský soud při stanovení výživného pro nezletilé postupoval v souladu se zákonnými ustanoveními i s ustálenou judikaturou (srov. usnesení ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 972/18), relevantním skutkovým okolnostem věnoval odpovídající pozornost a hodnotil je z hlediska jejich závažnosti v celém kontextu posuzované věci.
18. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu o péči o nezletilé změnil a svěřil je do péče matky a otci stanovil výživné pro obě nezletilé. Stěžovatel se však se závěry městského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilých. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti městský soud v napadeném rozhodnutí dostál.
19. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí městského soudu je odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Městský soud hodnotil především nejlepší zájem nezletilých způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilých. V závěrech městského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
20. V této souvislosti Ústavní soud důrazně apeluje na oba rodiče, aby se - třeba i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit cestou vzájemné dohody. Žádný soud totiž nemůže jejich rodinnou situaci upravit ideálním způsobem ani napravit již narušené rodinné vztahy. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem nezletilých, se soud pouze může snažit do budoucna vyloučit další důsledky konfliktního vztahů rodičů a jejich negativní dopady na děti. Je totiž především věcí rodičů, aby upřednostnili zájmy svých dětí před osobními antipatiemi, děti netraumatizovali svými osobními konfliktními postoji a vytvořili jim nestresující prostředí, umožňující zdravý vztah k oběma rodičům.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
22. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (v části, ve které bylo rozhodnuto o výživném), a proto o něm Ústavní soud samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu