ECLI:CZ:US:2023:1.US.1890.22.1
sp. zn. I. ÚS 1890/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti REAL ESTATE MORAVIA s.r.o., se sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se sídlem Novosadský dvůr 765/6, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2022 č. j. 26 Cdo 1032/2022-1050, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. 10. 2021 č. j. 75 Co 415/2020-959 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 8. 2020 č. j. 25 C 141/2018-523, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny spočívající zejména v nesprávné interpretaci námitky promlčení nároku, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jež v konečném důsledku zakládá porušení jejich základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Napadená rozhodnutí civilních soudů byla vydána v řízení ve věci žalobkyně PAVLÍK group, s.r.o. (dále jen "žalobkyně", dále rovněž "nájemkyně") proti stěžovatelce jako žalované (dále rovněž "dřívější pronajímatelka") o zaplacení částky 5 012 833,- Kč s příslušenstvím z titulu závazku pronajímatelky vypořádat po skončení nájmu investice, které nájemkyně vložila do pronajaté věci a které byly specifikovány v čl. VIII. nájemní smlouvy, kterou uzavřeli právní předchůdci účastnic v roce 1997.
Nejdříve Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") žalobu zamítl a následně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") tento zamítavý výrok potvrdil. Nejvyšší soud oba zmíněné rozsudky k dovolání žalobkyně zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud v pořadí druhým (napadeným) rozsudkem žalobě ohledně žalované částky s tam specifikovaným úrokem z prodlení vyhověl (výrok I.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Ve skutkově složité věci, kterou shrnul v odůvodnění svého usnesení mimo jiné i dovolací soud, bylo zjištěno, že v roce 1994 pronajalo Statutární město Olomouc, jako vlastník, dům na ul. Michalská 2 v Olomouci (dále jen "předmětný dům") společnosti Gastroprofit, s.r.o., a to dvěma nájemními smlouvami na dobu určitou (v trvání od roku 1994 do dubna 1999), jedna z nich byla později doplněna dodatkem. Předmětem nájmu se staly nebytové prostory v předmětném domě o rozloze 381 m2. V roce 1996 po souhlasu pronajímatele provedla nájemkyně rekonstrukci, jejímž výsledkem byla změna dispozice nebytových prostor předmětného domu tak, že došlo ke zvětšení jejich rozlohy na 619 m2. Tato skutečnost vedla k uzavření další smlouvy mezi účastníky nájemního vztahu na novou rozlohu nebytových prostor v roce 1997. Výše uvedená smlouva obsahovala rovněž ujednání smluvních stran ohledně vypořádání vložených investic do předmětného domu po skončení nájmu s tím, že zhodnocení předmětného domu bude stanoveno na základě znaleckého posudku. V roce 1999 prodala nájemkyně provozovnu v předmětném domě žalobkyni, která se stala nájemkyní nebytových prostor v předmětném domě, a v tomto smyslu uzavřeli účastníci dodatek k již existující nájemní smlouvě. V roce 2002 uzavřeli pronajímatelka s nájemkyní nájemní smlouvu na dobu určitou (do 31. 12. 2014) na předmětné nebytové prostory. Součástí nájemní smlouvy bylo i prohlášení smluvních stran o trvajícím závazku na vypořádání vložených investic do předmětného domu mezi pronajímatelem a nájemkyní, který aktuálně činil 5 336 962,- Kč. K postupnému umořování tohoto závazku mělo dojít odečtem z nájemného. V roce 2010 prodalo Statutární město Olomouc předmětnou nemovitost stěžovatelce (tehdy podnikající pod obchodní firmou TOBA IBEX, s.r.o.). Součástí kupní ceny byl i výše uvedený finanční závazek. Žalobkyně ukončila nájem nebytových prostor předmětného domu výpovědí doručenou stěžovatelce dne 24. 1. 2014 a předala je stěžovatelce vyklizené dne 5. 5. 2014.
Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné, když je neshledal přípustným podle ust. §237 o. s. ř.
III
V ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje poukazem na nesprávnou interpretaci počátku běhu promlčení doby uplatněného nároku ze strany všech soudů, včetně soudu dovolacího. Namítá, že tento počátek je nutné vztáhnout k datu 1. 5. 2014, neboť žalobkyně vypověděla nájem dne 16. 1. 2014 a výpovědní doba uplynula ke dni 30. 4. 2014. Podle názoru stěžovatelky není podstatné, na základě které nájemní smlouvy nájem předmětných nebytových prostor skončil, jestliže vypořádání investic do předmětného domu bylo v obou smlouvách (z roku 1997 i z roku 2002) shodně vázáno na dobu ukončení nájmu, tedy ke dni 1. 5. 2014, přičemž současně je nutné vzít v úvahu skutečnost, že ke vzniku závazku došlo před uzavřením obou nájemních smluv. Nelze proto takové pohledávky včlenit do nově (později) uzavřených nájemních smluv s účinky uvedenými v ust. §680 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák."). Možnost domáhat se poprvé svého práva na úhradu výše uvedené částky měla proto žalobkyně již od 1. 5. 2014, neboť jí byly známy všechny relevantní skutečnosti k uplatnění jejího nároku v tříleté promlčecí době. Jestliže tak žalobkyně neučinila, je zřejmé, že vycházela z nesprávného právního názoru, že promlčecí doba, ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění, je čtyřletá. Stěžovatelka považuje za nelogický závěr krajského soudu o počátku běhu promlčecí doby, pokud je její počátek vázán až k datu doručení rozsudku Nejvyššího soudu dne 17. 12. 2019, kdy se žalobkyně nepochybně dozvěděla o všech okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby ve smyslu ust. §619 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Logický rozpor takového závěru spočívá také v jednání žalobkyně, která uplatnila svůj nárok vzájemným návrhem v řízení před okresním soudem vedeném pod sp. zn. 19 C 462/2013, námitkou započtení ze dne 8. 11. 2016 v řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 332/2016 a předmětnou žalobou podanou dne 28. 4. 2018. V extrémně nesprávné (nespravedlivé) interpretaci ve věci aplikovaných předpisů podústavního práva spatřuje stěžovatelka porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dále rozporuje závěr okresního soudu o právním důvodu vzniku pohledávky ve smyslu ust. §135b odst. 2 obč. zák. a její vtělení do nájemní smlouvy z roku 1997 s účinky podle ust. §680 odst. 2 obč. zák. nepříznivými pro stěžovatelku, a to s odkazem na ust. §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., kdy za splnění předchozích podmínek není součástí nového nájmu přebírání závazků z předchozích nájemních smluv, které mají být vypořádány po skončení předchozích nájmů. Z ust. §680 odst. 2 obč. zák. stěžovatelka dovozuje, že jeho smyslem není (resp. nebylo) inkorporování samostatně vzniklých pohledávek před vznikem nájemního poměru do později uzavřených nájemních smluv s právními účinky podle citovaného ustanovení, neboť takový postup by nedůvodně zavazoval dalšího vlastníka jako pronajímatele, což je jednání, které nemůže požívat právní ochrany.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 22. 9. 2022 poukazuje stěžovatelka na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, v němž shledává možnost odlišného posouzení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty od závěrů uvedených v napadených rozhodnutích s tím, že žalobkyni počala běžet lhůta od okamžiku znalosti skutkových okolností v takovém rozsahu, na jejichž základě se bude jevit jejich uplatnění žalobou jako rozumné, nikoli jako jisté. Za takové okolnosti označuje stěžovatelka již znalost o skončení nájmu, jeho data skončení a předání předmětu nájmu.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Stěžovatelka nesouhlasí s interpretací v napadených rozhodnutích aplikovaných ustanovení předpisů podústavního práva, které shledává jak nepřípustně rozšiřující, tak v konečném důsledku porušující její základní práva, aniž bere v úvahu, že jí uvedené skutkové i právní závěry zčásti spočívají na dovolacím soudem zrušených rozhodnutích a taková pokračující polemika stěžovatelky je tak zjevně neúčelná.
S námitkami stěžovatelky, týkajícími se jí tvrzeného promlčení žalobkyní uplatněného nároku, vzniku pohledávky podle §135b obč. zák. v souvislosti s vypořádáním pronajímatelem odsouhlasených investic nájemkyně, se podrobně v napadeném usnesení vypořádal dovolací soud. V této souvislosti Ústavní soud neshledává žádný důvod považovat výklad příslušných ustanovení podústavního práva aplikovaných v předmětné právní věci za porušující základní práva stěžovatelky. Otázce počátku běhu subjektivní promlčení lhůty věnovaly velkou pozornost v odůvodnění napadených rozhodnutí všechny soudy. I když krajský soud neshledal důvody vyložené okresním soudem za správné, vrátil se k výkladu aplikovaného ust. §619 odst. 2 o. z. jak krajský soud, tak později i soud dovolací, přičemž za zásadní považovaly soudy skutečnost, kdy se žalobkyně dozvěděla, resp. dozvědět mohla o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Jestliže obě nájemní smlouvy (z roku 1997 a z roku 2002) upravovaly otázku vypořádání vložených investic různě, bylo pro žalobkyni nepochybně zásadní v otázce včasnosti uplatněného nároku, že objektivně nejdříve se tyto skutečnosti, tj. o neplatnosti nájemní smlouvy z roku 2002, kterou dosud účastníci považovali za platnou a nahrazující ve všech směrech dříve uzavřenou nájemní smlouvu z roku 1997, mohla dozvědět z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. 10. 2016 č. j. 19 C 462/2013-644, potvrzeného odvolacím soudem a definitivně vyplývajícím z rozsudku dovolacího soudu z dne 17. 12. 2019 č. j. 26 Cdo 3089/2019-928.
Stěžovatelka zcela pomíjí skutečnost, že soudy při svém rozhodování vycházely z podrobně zjištěného skutkového stavu předmětné věci, který byl rekapitulován ve všech ústavní stížností napadených rozhodnutích, přičemž právní závěry soudů vzaly v úvahu smluvní ujednání účastníků nájemního vztahu k předmětné nemovitosti, explicitně vymezené v nájemní smlouvě z roku 1997.
Pokud stěžovatelka i nyní v ústavní stížnosti napadá platnost nájemní smlouvy z roku 1997 (a tím v zásadě zpochybňuje jak učiněné skutkové, tak i právní závěry soudů), lze připomenout, že touto otázkou se již civilní soudy (včetně soudu dovolacího) nezabývaly, neboť, jak připomněl dovolací soud, otázku absolutní neplatnosti nájemní smlouvy z roku 1997 vznesla stěžovatelka až v dovolání, což je ve vztahu k pravomocně skončenému řízení nepřípustnou novotou. Podstatu polemiky stěžovatelky tak představují skutková tvrzení, která nemají oporu v provedených důkazech, ani z nich při jejich hodnocení, ať již jednotlivě či v souhrnu, nevyplývají, takže právní závěry z nich stěžovatelkou vyvozené v ústavní stížnosti jsou zcela mylné.
Stěžovatelka si musela být při koupi předmětné nemovitosti velmi dobře vědoma, že součástí kupní ceny je i pohledávka nájemkyně za investici vloženou do nebytových prostor předmětného domu a odsouhlasenou pronajímatelem, která v době prodeje předmětné nemovitosti nebyla (v plné výši) vypořádána. Stěžovatelka tedy s tímto vědomím vstoupila do práv a povinností pronajímatele předmětné nemovitosti (a stala se současně věřitelkou nájemkyně) za situace, kdy o vypořádání investice nájemkyně (její výše, způsobu a době) existovala písemná dohoda obou smluvních stran - nájemní smlouva z roku 1997.
Poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 2127/21 není přiléhavý, neboť se týká odlišné situace. Je v něm řešena otázka okolností spojených s počátkem běhu promlčecí lhůty a práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že otázka, zda žalobkyně podala předmětnou žalobu z důvodu svého mylného názoru o čtyřleté promlčecí lhůtě, jak dovozuje stěžovatelka, či nikoliv, není pro závěr o včasnosti uplatněného nároku z důvodů výše vyložených podstatná.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu