ECLI:CZ:US:2023:1.US.1997.23.1
sp. zn. I. ÚS 1997/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Martina Slunečka, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2023 č. j. 24 Co 579/2023-479 a proti výroku II. usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2023 č. j. 48 EXE 1886/2017-453, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatele v řízení o zastavení exekuce nařízené na základě nicotného rozhodčího nálezu zastupoval advokát. Okresní soud v Českých Budějovicích mu přiznal náhradu nákladů, v rámci níž vycházel z poloviční sazby mimosmluvní odměny za každý úkon právní služby podle §11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Stěžovatel s odvoláním proti výroku o náhradě nákladů neuspěl u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ústavní stížností namítá zásah do svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, do práva získávat prostředky pro životní potřeby prací a podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny a porušení principu rovnosti podle čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatel se domáhal zastavení a odkladu exekuce pro neplatnost rozhodčí smlouvy, pro nezákonný průběh rozhodčího řízení a pro rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy. Současně požadoval náhradu nákladů řízení v plné výši, tedy 64 765 Kč za pět úkonů právní služby. Okresní soud dal stěžovateli za pravdu, že je na místě exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Požadavku na přiznání náhrady nákladů řízení v plné výši už nevyhověl, protože právní úpravu krácení odměny v exekučním řízení nepovažoval za protiústavní. Přiznal stěžovateli částku 34 091,50 Kč za pět úkonů právní služby (první poradu včetně převzetí věci, nahlížení do rozhodčího spisu, návrh na zastavení a odklad exekuce, repliku a účast na ústním jednání).
3. Krajský soud odvolání stěžovatele proti výroku o náhradě nákladů řízení usnesení okresního soudu zamítl a v příslušné části toto usnesení potvrdil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho zástupce měl v exekučním řízení stejné postavení jako by měl v nalézacím řízení, pokud by přezkum smlouvy proběhl v něm. Stěžovatel v tomto směru poukazuje na průběh řízení na zaplacení z úvěrové smlouvy, kterou podala druhá smluvní strana. V rozsahu hmotněprávního přezkumu a náročnosti provedených úkonů se toto srovnání ve stěžovatelově případě snese. Krácení odměny postrádá rozumný důvod, protože nešlo o jednodušší řízení. Stěžovatel srovnává činnost advokáta v jeho řízení a v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nebo v rozkazním řízení. Když soud přiznal v jeho řízení odměnu v poloviční výši pouze proto, že šlo o řízení vyvolané ve fázi výkonu rozhodnutí, zacházel s ním rozdílně bez rozumného důvodu. Na tuto nerovnost stěžovatel upozorňoval už před obecnými soudy, které se s touto ústavněprávní argumentací nevypořádaly.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 17/21 zrušil §9 odst. 5 advokátního tarifu kvůli tomu, že je rozporu s principem rovnosti, je-li advokát odměňován rozdílně v závislosti na tom, zda v řízení vystupuje jako advokát, nebo jako ustanovený opatrovník. Stejně tak poukázal na nedávno zrušený §12a advokátního tarifu, na základě něhož docházelo ke krácení odměny ustanoveného obhájce o 20 %, zatímco ve stěžovatelově případě jde o 50 %.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Mechanická aplikace §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu společně s nepřiměřeně nízkou odměnou za právní služby vytváří významnou překážku při uplatňování práv nejchudšími lidmi, kteří si nemohou dovolit advokátovi uhradit žádnou smluvní odměnu. To v konečném důsledku snižuje důvěru ve spravedlnost a právní stát. Výše mimosmluvní odměny dle advokátního tarifu se navíc od roku 2006 nezměnila, takže se její výše dostala do rozporu s ekonomickou realitou a nepokryje ani provozní náklady zastupujícího advokáta.
7. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněným stěžovatelem, který je řádně zastoupen advokátem, po vyčerpání zákonných procesních prostředků ochrany práv, které měl stěžovatel k dispozici.
8. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud dlouhodobě přistupuje k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zdrženlivě. Do této problematiky zasahuje pouze výjimečně, zejména zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo bylo-li současně zasaženo i jiné základní právo (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, usnesení sp. zn. II. ÚS 2135/12 nebo novější usnesení sp. zn. I. ÚS 1552/23). Vychází z toho, že spor o náhradu nákladů, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nepředstavuje porušení základních práv a svobod. K posouzení účelnosti nákladů spojených s úkony učiněnými v řízení před obecnými soudy jsou nejlépe vybaveny právě tyto soudy. Široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru obecným soudům poskytuje, se nutně musí odrazit v rezervovanosti Ústavního soudu ve vztahu k přezkumu jejich rozhodnutí. Zachován nicméně vždy zůstává požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, který je tak primárním kritériem ústavněprávního přezkumu rozhodnutí o nákladech (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3923/11).
10. Dosud řečené se plně uplatní i na rozhodnutí o krácení odměny advokáta v exekučním řízení podle §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu, k jehož obecné aplikaci nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3462/17).
11. Ani v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutích obecných soudů nic, co by odporovalo těmto východiskům nebo by vedlo k neústavní aplikaci §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu. Okresní soud rozhodnutí o náhradě nákladů správně opřel též o §11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu s tím, že aplikované ustanovení nepovažoval za protiústavní. Krajský soud se s okresním soudem ztotožnil a vypočetl náhradu nákladů řízení na základě aplikace téhož ustanovení stejně. Je pravda, že by odůvodnění obecných soudů mohlo být podrobnější v odpovědi na žalobcovy výhrady, nebylo nicméně jejich povinností podrobně reagovat na žalobcovu polemiku s právní úpravou náhrady nákladů exekučního řízení, kterou opakuje v ústavní stížnosti. Ta totiž stojí na všeobecném nesouhlasu s touto právní úpravou a jejími nevhodnými dopady ve věcech typově podobných stěžovatelově. Stěžovatel opomíjí, že v jeho moci je domáhat se ochrany svých individuálních práv, nikoliv v řízení před obecnými soudy argumentovat v zájmu jiných osob. Totéž platí o řízení o individuální ústavní stížnosti na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, která nemá povahu actio popularis (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2332/16). Podstatné zůstává, že interpretace podústavního, ba podzákonného práva obecnými soudy zcela zjevně nebyla svévolná, neopodstatněná ani nevybočila z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2789/18). Je zřejmé, že obecné soudy ve stěžovatelově věci nenašly důvody pro v zásadě výjimečný postup podle čl. 95 odst. 1 Ústavy.
12. Nelze odhlédnout ani od tzv. bagatelní povahy sporu, který stěžovatel Ústavnímu soudu předložil. Z částky 64 765 Kč, kterou po okresním soudu požadoval přiznat na náhradě nákladů řízení, mu nebylo vyhověno ohledně 30 673,50 Kč. Nijak přitom neuvádí důvody spojené s jeho osobními, majetkovými, výdělkovými či jinými poměry, pro které by výpočet dle §11a odst. 2 písm. e) advokátního tarifu užitý obecnými soudy v jeho vlastním případě vedl k nepřiměřenému zásahu do jeho práv.
13. S tím souvisí i stěžovatelův příměr k vystupování advokáta jakožto ustanoveného opatrovníka, který je podle Ústavního soudu nepřiléhavý. Stěžovatel v nynější věci si svého zástupce zvolil a mohl si s ním sjednat úhradu odměny vedle mimosmluvní odměny vypočtené na základě advokátního tarifu dle svých možností. Konečně stěžovatel kritizuje, že celý advokátní tarif podle něj nereflektuje vývoj v čase od jeho přijetí, takže Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem by jeho případný zásah napravil situaci, kterou stěžovatel subjektivně nepovažuje za dostačující.
14. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu