ECLI:CZ:US:2023:1.US.23.23.1
sp. zn. I. ÚS 23/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Sůrou, advokátem, sídlem Štěpánkova 84, Chrudim, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2022 č. j. 25 Co 170/2022-363 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2022 č. j. 0 Nc 2002/2020-252, sp. zn. 38 P, Nc 154/2020, 38 P a Nc 155/2020, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a P. S., nezletilého V. K. a nezletilé Š. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že nezletilý druhý vedlejší účastník a nezletilá třetí vedlejší účastnice (dále jen "nezletilí") se svěřují do péče první vedlejší účastnice, matky nezletilých (dále jen "matka") [výrok I.]. Stěžovateli, otci nezletilých (dále též jen "otec") byla uložena povinnost platit na výživu nezletilého pro období od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2021 částku 6 500 Kč měsíčně a od 1. 9. 2021 částku 7 500 Kč měsíčně [výrok II.] a na výživu nezletilé pro období od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2021 částku 5 500 Kč měsíčně a od 1. 9. 2021 částku 6 500 Kč měsíčně [výrok III.]. Výroky IV. a V. bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném pro oba nezletilé. Výrokem VI. byl upraven běžný styk otce s nezletilými dětmi tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v lichém týdnu v roce od čtvrtka od 18.00 hodin do neděle do 18.00 hodin a dále byl upraven styk otce s nezletilými dětmi během jarních, letních, podzimních a vánočních prázdnin. Výroky VII. až IX. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II., III. a VII. potvrdil [výrok I.]. Výroky II. a III. krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích IV. a V. o lhůtě k zaplacení nedoplatku na výživném pro oba nezletilé. Výrokem IV. byl rozsudek okresního soudu změněn ve výroku VI. jen v odvoláním dotčené části týkající se běžné úpravy styku tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými dětmi v sudém týdnu v roce od čtvrtka od 18.00 hodin do neděle do 18.00 hodin. Výrokem V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s kritérii, která vymezil Ústavní soud pro rozhodování o výchovných poměrech k nezletilým. Střídavou péči je přitom možné vyloučit pouze z důvodu, že jeden z rodičů není schopen o děti pečovat, a nikoli z důvodu, že jeden z rodičů o děti pečuje nesprávně. Soudy však nehodnotily péči otce a jeho výchovné schopnosti a ani nezdůvodnily, zda otec některé z kritérií nesplňuje. Z řízení vyplynulo, že u obou rodičů je dána schopnost o děti pečovat, obě děti mají oba své rodiče rády a obě děti si přejí se s oběma rodiči stýkat. Soudy nedostatečně hodnotily názor dětí na to, jakou péči si přejí. Soudy opřely svá rozhodnutí o hodnocení péče matky. Zjištění, že péče matky je bezvadná, nemůže být samo o sobě důvodem pro odmítnutí střídavé péče. Stěžovatel uvádí, že tvrzené skutečnosti nevyplývají z provedeného dokazování. Podle stěžovatele je pro zachování stávající péče nebo změnu na střídavou podstatné, zda oba rodiče splňují kritéria stanovená Ústavním soudem. Obecné soudy se však uvedenou otázkou nezabývaly a spokojily se s tvrzením, že péče matky je bezvadná.
5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by zachování stability výchovného prostředí mělo mít přednost před střídavou péčí. Tvrzení soudu, že děti by byly nadměrně zatěžovány cestami do školy a ze školy, nevyplývá z tvrzení stran a ani z provedených důkazů. Důvodem pro výlučnou péči matky není podle judikatury Ústavního soudu ani to, že rodiče nejsou schopni navzájem komunikovat. Závěr soudu, že nezletilá by bez matky strádala, nemá oporu v provedeném dokazování, a navíc je rozhodnutí soudu v tomto ohledu vnitřně rozporné. Stěžovatel připouští, že znalkyně uvedla, že nezletilá by bez matky strádala, uvedený závěr však nezdůvodnila. K závěru soudu, že v případě střídavé péče by byla narušena fixace sourozenců a děti by měly dvě školy, nebylo provedeno žádné dokazování. Uvedený závěr neodpovídá tvrzení stran ani samotnému režimu střídavé péče. Důvodem není ani tvrzení, že dětem by střídavá péče přinesla nemalé problémy, neboť uvedený závěr nemá oporu v provedeném dokazování, když soudy neuvádí, jaké problémy by to měly být a z jakých důkazů k tomu dospěly. Z výše uvedeného stěžovatel dovozuje, že žádný z důvodů uváděných soudy v napadených rozhodnutích není relevantním důvodem pro výlučnou péči matky.
6. Stěžovatel dále namítá, že soudy se nesnažily režim péče nastavit tak, aby byla zachována pokud možno co nejrovnoměrnější péče obou rodičů. Soudy rozhodly o péči matky, aniž by zkoumaly, zda jsou splněny podmínky pro střídavou péči nebo alespoň pro rozšířený styk otce, a to tak, aby měl děti i ve druhém týdnu. S ohledem na uvedené, stěžovatel tvrdí, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu s provedenými důkazy. Tím, že soudy se ve svých rozhodnutích nedostatečně vypořádaly s kritérii pro střídavou péči vymezenými Ústavním soudem, zasáhly do práva stěžovatele na péči o své děti, do práva dětí na péči obou rodičů a do práva na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje na to, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, či jiné závěry při neshodách rodičů o významných záležitostech nezletilého, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
11. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59), či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
12. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud s přihlédnutím k referenčních kritériím vztahujících se ke střídavé péči soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].
13. K problematice střídavé péče se Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjádřil tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21). Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu (srov. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ad.).
14. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě §907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a relevantních mezinárodních smluv vymezila obecná kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (o svěření dítěte do péče) a jejich naplnění vždy zkoumat. Jsou jimi: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj i fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; 4) přání dítěte [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 19 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 882/22, nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257), nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20 (N 62/99 SbNU 204)].
15. Uvedená kritéria jsou sice toliko referenční, obecný soud je však povinen je při svěřování dítěte do péče vzít v úvahu a jejich obsah zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti případu [usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, bod 25 (U 21/75 SbNU 685)]. Zároveň není předestřený výčet kritérií vyčerpávající. Obecné soudy jsou povinny zohlednit rovněž další relevantní skutečnosti, vyžadují-li to specifické okolnosti projednávaného případu, které s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče [srov. např. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 30 (N 236/75 SbNU 629), nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21].
16. V posuzované věci okresní soud ze závěrů znaleckého posudku dovodil, že nezletilý má vřelejší citový vztah k matce, které důvěřuje a přeje si nadále zůstat v její péči a s otcem se stýkat o víkendu, a to i rozšířeném. Nezletilá, ačkoliv to není schopna přímo vyjádřit, by ztrátu matky, byť dočasnou, těžce nesla. Nezletilá navíc trpí vývojovou dysfázií a podle soudní znalkyně je nezbytné zachovat jí co nejstabilnější výchovné prostředí. Za této situace dospěl okresní soud k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilých dětí je, aby zůstaly v péči matky, která o obě děti dosud pečovala, když podle závěrů soudní znalkyně není pro děti vhodná ani střídavá péče.
17. Krajský soud se ohledně péče o nezletilé děti ztotožnil se závěry okresního soudu. Krajský soud dovodil, že okresní soud při rozhodování o péči o nezletilé děti zohledňoval všechna rozhodná kritéria pro nejvhodnější výchovné prostředí pro nezletilé děti, provedl rozsáhlé dokazování, včetně znaleckého zkoumání, byť znalci byly nesprávně položeny i právní otázky, a dále zjišťoval názor nezletilého syna, když nezletilá nebyla schopna se k tomuto tématu pro ještě útlý věk a určitý diskomfort daný jejím vývojovým zatížením vyjádřit. Otcovu výlučnou péči ani péči střídavou neshledal přínosnou a tudíž akceptovatelnou z hlediska ochrany nejlepších zájmů nezletilých dětí. Okresní soud zohlednil výsledky provedeného dokazování včetně výsledků znaleckého zkoumání, když k péči a k prostředí u matky nebyly zjištěny žádné negativní poznatky (byť otec v průběhu řízení tvrdil opak, jeho tvrzení, částečně až dehonestující péči matky, nebyla nijak prokázána). Z podrobného šetření vyplynulo, že péče matky je řádná.
18. Krajský soud při svém rozhodování vyšel dále ze zprávy kolizního opatrovníka zpracované v průběhu odvolacího řízení, ze které vyplývá, že opatrovník provedl pohovor s nezletilým, který uvedl, že by si přál zachovat stávající stav, tedy že chce být ve výlučné péči matky a k otci jezdit na rozšířený styk jako je tomu doposud. Kolizní opatrovník vyhodnotil, že rozhovor s nezletilou nebyl na takové úrovni, která by byla potřebná ke zjištění jejího stanoviska k výchovnému prostředí. Při zjišťování názoru nezletilých postupoval krajský soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu [nálezem ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1945/08 (N 80/53 SbNU 11) a nálezem ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Schopnosti nezletilých vyjádřit se k jejich záležitostem hodnotil krajský soud s přihlédnutím k jejich věku, když u dětí mladšího věku judikatura připouští zjištění názoru prostřednictvím opatrovníka, orgánu sociálně-právní ochrany dětí či prostřednictvím znaleckého posudku. Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu o výlučné péči matky ve vztahu k oběma dětem, má oporu v provedeném dokazování a respektuje stabilitu dlouhodobě nastaveného výchovného prostředí, a proto je věcně správné, a nejlépe vyhovuje zájmům a též přáním nezletilých dětí. Zpochybňoval-li otec vhodnost výchovného prostředí u matky, jeho námitky byly spolehlivě vyvráceny v řízení před okresním i krajským soudem.
19. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci posuzovaly problematiku výchovných poměrů nezletilých dětí (včetně styku otce s nimi) s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Podrobně a korektním způsobem se zabývaly poměry obou z rodičů k nezletilým (a jejich vztahem k nim). Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že při hledání nejlepšího zájmu nezletilých obecné soudy vyhodnotily přání nezletilého, když postoj nezletilé dovodily z jiných skutečností, ale současně vzaly zřetel i na ochranu rodičovských práv otce. Ústavní soud po seznámení se s podklady dospěl k závěru, že do posouzení věci obecnými soudy z hledisek ústavněprávních není namístě zasahovat.
20. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako byla reflektována ústavně zaručená práva nezletilých dětí. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu o péči o nezletilé v převážné části potvrdil. Stěžovatel se však se závěry obecných soudů, neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soudy přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilých. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály.
21. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilých. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
22. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu