ECLI:CZ:US:2023:1.US.2329.22.1
sp. zn. I. ÚS 2329/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Volfové, zastoupené JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 28 Co 116/2019-635 ze dne 3. 5. 2022, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obchodní společnost KAPITOL, a. s., se sídlem v Brně, Vlněna 526/3 (dále jen "žalobkyně"), se v řízení u Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 30 701,82 Kč s příslušenstvím, představující žalobkyní vyplacené provize stěžovatelce za zprostředkování pojistných smluv, které byly následně stornovány, čímž vznikla stěžovatelce povinnost tyto provize žalobkyni vrátit. Nalézací soud rozsudkem č. j. 2112 C 81/2015-314 ze dne 25. 3. 2019 žalobu žalobkyně zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek nalézacího soudu co do částky 402 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), co do částky 30 081,19 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 30 081,19 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť tvrdí, že jím byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že odvolací soud v rozporu s projednací zásadou umožnil bez dalšího žalobkyni, aby předkládala další důkazy, které nedoložila v řízení před nalézacím soudem, aniž by byly splněny podmínky podle §205a občanského soudního řádu. Právní závěry odvolacího soudu jsou přitom podle stěžovatelky ve zjevném rozporu se skutkovými zjištěními a nejsou náležitě odůvodněny. Odvolací soud prakticky neuvedl, v čem považuje zamítavý rozsudek nalézacího soudu za chybný a nezohlednil, že žalobkyně ani po poučení nalézacího soudu nedotvrdila potřebné skutečnosti, což bylo důvodem k zamítnutí žaloby. Stěžovatelka dále namítá, že nebyla do spisu doložena smlouva (manželů Kortusových), za kterou ji byla stržena provize, s čímž se odvolací soud řádně nevypořádal. Konečně se odvolací soud nevypořádal ani s argumentací stěžovatelky o nemožnosti kontroly stěžovatelky a přezkumu správnosti žalované částky, a to kvůli chybám ve vyúčtováních, resp. také kvůli chybám v žalobě, kvůli nimž brala žalobkyně žalobu částečně zpět.
4. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost odvolacímu soudu a žalobkyni k vyjádření. Žalobkyně se postavení vedlejšího účastníka v nyní posuzované věci vzdala. Odvolací soud ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Shrnuje, že obsáhlé soudní řízení včetně velmi podrobných závěrů znaleckého posudku prokázalo oprávněnost žalobkyní uplatněného nároku. Vyjádření odvolacího soudu Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k replice, neboť nepřesahuje rámec argumentace ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku vydanému ve věci, jejímž předmětem je zaplacení částky 30 701,82 Kč s příslušenstvím. Jde tudíž o tzv. bagatelní věc, a to z pohledu hodnoty předmětu sporu pro dovolací řízení podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 918/16 ze dne 3. 5. 2016 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2741/22 ze dne 21. 2. 2023; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014).
8. Stěžovatelka Ústavnímu soudu žádnou (kvalifikovanou) ústavněprávně relevantní újmu, která by jí přiznáním žalovaného nároku žalobkyni měla vzniknout, netvrdí. Ústavní soud se proto zabýval pouze tím, zda odvolací soud evidentním excesem neporušil samotnou podstatu některého z ústavně zaručených práv a svobod (např. úplná absence odůvodnění rozhodnutí, jeho nesrozumitelnost či zjevný formalismus), popř. jiné - extrémní - vybočení z obecných principů spravedlnosti [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1329/18 ze dne 23. 10. 2018 (N 176/91 SbNU 205) nebo nález sp. zn. III. ÚS 2440/19 ze dne 11. 2. 2020 (N 24/98 SbNU 306)]. Taková (extrémní) pochybení v nyní posuzované věci Ústavní soud nezjistil a k jednotlivým námitkám stěžovatelky uvádí ve stručnosti následující:
9. Odvolací soud sice výslovně nekonstatoval, že byl rozsudek nalézacího soudu chybný, nicméně z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že se s právními a skutkovými závěry nalézacího soudu neztotožnil, a proto jeho rozsudek částečně změnil. Své úvahy, jež ho k tomuto posouzení vedly, přitom srozumitelně odůvodnil; výslovně uvedl, že žalobní tvrzení žalobkyně, které v průběhu řízení postupně doplňovala dalšími rozsáhlými tvrzeními, považuje za dostatečná, a to z hlediska vymezení předmětu řízení a základu uplatněných nároků (viz body 27 až 31 napadeného rozsudku).
10. Namítá-li stěžovatelka, že žalobkyně předkládala v odvolacím řízení další důkazy, které v nalézacím řízení neuplatnila, v ústavní stížnosti ani nespecifikuje, o jaké konkrétní důkazy mělo jít. Obdobně je zjevně neopodstatněná námitka, že v řízení nemělo být dokazováno znaleckým posudkem, neboť nešlo o důkaz uplatněný žalobkyní, ale o znalecké posouzení vyžádané odvolacím soudem.
11. Otázkou vzniku nároků za storno smluv manželů Kortusových se napadený rozsudek vypořádává s odkazem na závěry znaleckého posudku, a to tak, že ačkoli znalec neměl k dispozici pozdější (navýšené) smlouvy, z vyjádření společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., se podává, že výpočet žalobkyně byl správný (viz např. body 220 a 221 napadeného rozsudku). Jde-li o namítanou nemožnost kontroly stěžovatelky a chyby ve vyúčtování, vypořádal se s tímto odvolací soud v bodech 234 a 235 napadeného rozsudku. Nelze proto přisvědčit stěžovatelce, že by své závěry odvolací soud (vůbec) neodůvodnil. Namítané chyby v žalobě jsou rovněž irelevantní, neboť tyto vyústily právě v částečné zpětvzetí žaloby (viz bod 227 napadeného rozsudku).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu