ECLI:CZ:US:2023:1.US.2344.22.1
sp. zn. I. ÚS 2344/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti DieselGate s.r.o., se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, zastoupené JUDr. Davidem Kuboněm, advokátem se sídlem Letenská 121/8, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2022 č. j. 3 Cmo 30/2022-429 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022 č. j. 73 Cm 129/2021-417, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Volkswagen Aktiengesellschaft a ŠKODA AUTO a.s., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka byla v řízení vedeném proti Volkswagen Aktiengesellschaft a ŠKODA AUTO a.s., vyzvána k zaplacení doplatku soudního poplatku za žalobu. Proti tomuto usnesení podala námitky a následně požádala o částečné osvobození od soudních poplatků. Krajský soud v Praze usnesení potvrdil a návrh stěžovatelky na přiznání osvobození od soudních poplatků zamítl. Rozhodnutí o zamítnutí odůvodnil tak, že podání žaloby představuje zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, protože stěžovatelka není aktivně věcně legitimovaná. Žalobkyní předložené komisionářské smlouvy nemohou založit aktivní věcnou legitimaci stěžovatelky v tomto řízení, když se smluvně nelze zavázat k vystupování v řízení jako účastník namísto toho, komu svědčí nárok plynoucí z hmotného práva. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3464/2008, které je aplikovatelné i na danou věc. Vrchní soud v Praze potvrdil napadené rozhodnutí o zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků. Doplnil, že v projednávané věci je nutné zohlednit i závěry Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 25/2020-328, vydané v obdobné věci. Soud i v tomto případě dovodil, že úprava komisionářské smlouvy se ohledně možnosti komisionáře vymáhat vlastním jménem práva komitenta nezměnila, dosavadní judikatura (zejm. rozsudek sp. zn. 32 Cdo 3464/2008), je stále aplikovatelná a nepřímé zastoupení je obecně v občanském soudním řízení nepřípustné.
III
Stěžovatelka uvádí, že je právnickou osobou založenou za účelem sdružení a zastupování zájmů všech osob, které byly poškozeny protiprávním jednáním vedlejších účastníků v souvislosti s tzv. emisním skandálem. V ústavní stížnosti podrobně popisuje skutkové souvislosti případu a procesní vývoj věci. Soudy odňaly možnost ochrany práv stěžovatelce, resp. subjektům, které stěžovatelka na základě komisionářské smlouvy zastupuje, rezignovaly na zabývání se otázkou splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a nekriticky přijaly závěry rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3464/2008. Ty ale nejsou na danou situaci přenositelné. Pak detailně argumentuje ve prospěch svých právních závěrů týkajících se procesní legitimace stěžovatelky založené komisionářskými smlouvami a shrnuje, že se obecné soudy jí uváděnými skutečnostmi vůbec nezabývaly. Soudy podle stěžovatelky také ignorovaly specifika daného případu. V České republice totiž absentuje úprava, která by poskytla dotčeným subjektům vhodný nástroj, jak se hromadně domoci svých nároků. Stěžovatelka proto zvolila jako nejvhodnější zastoupení na základě komisionářských smluv. V ústavní stížnosti dále namítá, že závěry rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3464/2008 nelze v daném případě použít. Stěžovatelka upozorňuje i na to, že byť se nedomnívá, že by bylo v daném případě vhodné, aby k uplatnění nároků dotčených subjektů stěžovatelkou u soudu došlo na základě postoupení jejich pohledávek, ve smlouvách přesto takové postoupení s odloženou účinností sjednala. Obecné soudy se však tímto ujednáním vůbec nezabývaly, byť na ně v odvolání stěžovatelka upozornila.
IV
Vedlejší účastník Volkswagen Aktiengesellschaft požádal prostřednictvím svého právního zástupce o zaslání kopie ústavní stížnosti a oznámil, že se k dané ústavní stížnosti hodlá vyjádřit. K vyjádření byl následně vyzván i druhý vedlejší účastník ŠKODA AUTO a.s., Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Praze. Ústavní soud si vyžádal i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, na jehož závěry vrchní soud v napadeném rozhodnutí odkazoval. K žádosti o zaslání spisu bylo sděleno, že nemůže být poskytnut, neboť řízení bylo z důvodu nezaplacení soudního poplatku zastaveno, proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání a spis se nachází u Vrchního soudu v Praze.
Vyjádření vedlejších účastníků jsou identická. Upozorňují na to, že stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů nemají ústavněprávní rozměr. Dále se podrobně vyslovují k jednotlivým bodům ústavní stížnosti i nad její rámec. Nejprve se vyjadřují k samotnému soudnímu poplatku a jeho doměření soudem. K osvobození od soudního poplatku uvádějí, že nebyl naplněn ani druhý a třetí předpoklad pro přiznání osvobození, a to poměry účastníka a zvlášť závažné důvody pro osvobození. (Poznámka Ústavního soudu: tento předpoklad je dán pouze v případě, že má dojít k osvobození od soudního poplatku zcela.) Další argumentace pak směřuje k tomu, proč se vedlejší účastníci domnívají, že šlo v případě stěžovatelky o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Postupně se vyjadřují k přípustnosti procesního zastoupení na základě komisionářské smlouvy, k procesní legitimaci, k obcházení zákona stěžovatelkou a v závěru reagují i na tvrzené postoupení s odloženou účinností.
Vrchní soud v Praze odkazuje ve svých závěrech na odůvodnění svého rozhodnutí. K zřejmě bezúspěšnému uplatnění práva odkazuje na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2674/2016 a doplňuje, že nemůže obstát argument záměny pojmů věcná a procesní legitimace. Krajský soud v Praze uvádí, že rozhodnutím nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, doplatek činil cca 5 % celkové poplatkové povinnosti vzniklé v řízení. Dále se stručně vyjadřuje k některým bodům ústavní stížnosti. Vyjádření soudů a vedlejších účastníků nezasílal Ústavní soud k replice, neboť neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti.
V
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud opakovaně uvedl, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud konstatuje, že konstrukce §138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy zásadně spadá do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Současně však v řadě rozhodnutí připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod. A to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (nelze např. účastníka řízení a priori vyloučit z osvobození od soudního poplatku jen proto, že je právnickou osobou - srov. nález sp. zn. I. ÚS 13/98), či v nich šlo o svévolný výklad, např. o nerespektování kogentní normy, anebo o výklad, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). K tomu srov. i usnesení sp. zn. III. ÚS 349/23, popř. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
Argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřuje zejména k výkladu a aplikaci podústavního práva. Ústavnímu soudu nepřísluší závěry soudů ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelkou v žalobě, přehodnocovat. Ústavní soud ověřil, že soudy dostatečně odůvodnily, proč nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Oba soudy dovodily zřejmě bezúspěšné uplatňování práva z toho, že stěžovatelka není nositelem práva, o které opírá uplatněný nárok. Podrobně odůvodnily, proč jsou závěry obsažené v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3464/2008 i nadále přenositelné na jimi řešenou otázku. Ke stejným závěrům ostatně došla (s odkazem na dané rozhodnutí) i komentářová literatura, podle níž komisní vztah sám o sobě není dostatečným právním důvodem pro přechod aktivní věcné legitimace pro účely procesního uplatnění nároků, aniž by došlo k jejich postoupení komitentem na komisionáře (NS 32 Cdo 3464/2008). Srov. BALARIN, Jan. In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, komentář k §2455. Není tak pravdou, že by soudy závěry v tomto rozhodnutí aplikovaly pouze mechanicky.
V odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků soudy dostatečným způsobem reagovaly na námitky stěžovatelky, které opakovaně uvádí i v ústavní stížnosti. Stěžovatelce lze dát za pravdu, že se soudy nevypořádaly s jejím argumentem týkajícím se ujednání o postoupení pohledávky s odloženou účinností obsaženým v komisionářské smlouvě. Sama však upozorňuje na problematičnost tohoto postupu. Krajský soud v Praze se pak k tomuto argumentu vyslovil ve vyjádření k ústavní stížnosti. Ústavní soud připomíná, že ne každé jednotlivé pochybení dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených práv a svobod.
Upozorňuje-li stěžovatelka na specifika daného případu, lze jí přisvědčit v tom, že současná právní úprava neobsahuje institut kolektivní soudní ochrany (s výjimkou některých prvků reprezentativních žalob). To však neznamená, že by soudy měly bez dalšího přisvědčit právním závěrům stěžovatelky týkajícím se její procesní legitimace v řízení. Dotčené subjekty mají i nadále otevřenou cestu k podání individuální žaloby, byť to může být pro některé z nich obtížnější. Polemizovat lze i s tvrzením stěžovatelky, že řízení bylo iniciováno především k ochraně poškozených spotřebitelů. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je společností s ručením omezeným založenou za účelem ochrany práv a oprávněných zájmů spotřebitelů a dalších zákazníků. Dále je třeba upozornit na to, že stěžovatelka není spotřebitelskou organizací.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při aplikaci §138 o. s. ř. řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
VI
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu