ECLI:CZ:US:2023:1.US.2380.23.1
sp. zn. I. ÚS 2380/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2023 č. j. 30 Cdo 1358/2023-722, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 2. 12. 2021 č. j. 18 C 275/2017-612 zastavil řízení o zaplacení částky 50 000 Kč (výrok I.), rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice jako žalované zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 602 102 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 16. 11. 2017 do zaplacení (výrok II.), jakož i s úrokem z prodlení v téže výši z částky 742 713,23 Kč za dobu od 16. 11. 2017 do 19. 3. 2019 a z částky 50 000 Kč za dobu od 16. 11. 2017 do 3. 10. 2018 (výrok III.), ve vztahu k částce 53 641 422,39 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok IV.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok V.). Obvodní soud tak kromě příslušenství z částek, které vedlejší účastnice stěžovateli sama zaplatila, žalobě vyhověl ve vztahu k částce 450 000 Kč s příslušenstvím připadající na další zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli jeho nezákonným trestním stíháním, dále ve vztahu k částce 72 000 Kč s příslušenstvím, na níž obvodní soud vyčíslil zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou stěžovatel utrpěl nepřiměřenou délkou předmětného trestního řízení, a konečně k částce 80 102 Kč s příslušenstvím, která stěžovateli přísluší k doplacení z titulu nákladů vynaložených na jeho obhajobu.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2022 č. j. 39 Co 254/2022-685 zastavil odvolací řízení o části odvolání vedlejší účastnice, která směřovala proti vyhovujícímu výroku II. rozsudku obvodního soudu v rozsahu týkajícím se částky 493 378,50 Kč s příslušenstvím zahrnující náhradu nemajetkové újmy způsobené stěžovateli jeho nezákonným trestním stíháním ve výši 450 000 Kč a část jeho nároku na náhradu nákladů obhajoby ve výši 43 378,50 Kč (výrok I.), a dále rozsudek obvodního soudu v tomto výroku co do částky 94 264 Kč s příslušenstvím potvrdil (celý přiznaný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené stěžovateli nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši 72 000 Kč a část nákladů obhajoby ve výši 22 264 Kč) a co do částky 14 459,50 Kč s příslušenstvím (zbývající část nákladů obhajoby) jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II.). Dále městský soud odmítl odvolání stěžovatele v části, v níž napadl výrok III. rozsudku obvodního soudu (výrok III.), v zamítavém výroku IV. rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).
4. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatel i vedlejší účastnice dovoláním. Nejvyšší soud obě dovolání podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud odmítl zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné. Dovolání stěžovatele podle Nejvyššího soudu nevyhovělo zákonem stanoveným požadavkům pro jeho podání, a proto je Nejvyšší soud odmítl pro jeho vady. Nejvyšší soud ve vztahu ke stěžovatelem podanému dovolání konstatoval, že stěžovatel v úvodu svého dovolání uvedl, že jím napadá výrok IV. rozsudku městského soudu, tedy výrok, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu. Ačkoli tento výrok dopadá na několik samostatných nároků, které byly předmětem řízení, stěžovatel v dovolání uvádí pouze ty jejich části, které se týkají nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Zbývající nároky, na které napadený výrok rozsudku městského soudu rovněž dopadá, oproti tomu stěžovatel vůbec nezmínil, natož aby ve vztahu k nim způsobem vyžadovaným v §241a odst. 3 o. s. ř., zformuloval právní otázku, na jejímž řešení (jež pokládá za nesprávné) napadené rozhodnutí spočívá, a aby k této otázce též přiřadil konkrétní důvod přípustnosti vzneseného mimořádného opravného prostředku ve smyslu §237 o. s. ř. Stěžovatelovo dovolání trpí vadami pro nesplnění požadavků obsažených v §241a odst. 2 o. s. ř., i ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, který je v něm jako jediný zmíněn. Ačkoliv stěžovatel v dovolání uvedl, že jeho přípustnost odvozuje od skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakou konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu měl v této souvislosti na mysli, již neuvedl a ani nespecifikoval, přičemž současně neozřejmil ani to, v čemž má odklon od této judikatury konkrétně spočívat. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání stěžovatele trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v §241b odst. 3 o. s. ř., odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že ve svém dovolání namítal "zcela bezprecedentní" přístup rozhodujících soudů v řízení o náhradě škody, kdy se tyto soudy odmítly zabývat zásadní částí jeho argumentace, že jeho trestní stíhání bylo nejen nezákonné, ale i účelové, a bylo vedeno zlým úmyslem. Právě se zřetelem k tomuto neobvyklému protiprávnímu důvodu vedení nezákonného trestního stíhání stěžovatele, vedeného po značně dlouhou dobu, měla být stěžovateli částka náhrady nemajetkové újmy přiznaná jak obvodním soudem, tak i městským soudem podstatným způsobem navýšena, neboť bylo-li trestní stíhání vedeno ve zlém úmyslu, zásah do osobnostních práv stěžovatele byl zjevně citelnější, než v jiných obdobných případech. Pokud se obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, s touto zásadní námitkou stěžovatele nevypořádaly a formálně ji odmítly, bylo zasaženo (opět) do práva stěžovatele na soudní ochranu. Dále stěžovatel uvádí, že opakovaně během celého řízení namítal, že v řízení došlo k více než 43 měsícům (téměř čtyř rokům) nečinnosti orgánů činných v trestním řízení. I tato prodleva, která je opět extrémně neobvyklá, byla podle stěžovatele součástí oné účelovosti a zlého úmyslu, dotčených orgánů činných v trestním řízení. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má stěžovatel za to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení nereagoval na skutečnosti, které stěžovatel namítal, a ani na jeho právní argumentaci, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
10. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
12. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.).
13. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně, anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
14. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat, jinak je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán. Nejvyšší soud se setrváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu, neboť jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., pak Nejvyšší soud může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
15. V posuzované věci Ústavní soud z přiloženého dovolání zjistil, že stěžovatel v něm nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a ani důvod dovolání. Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na jeho obsah (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Stěžovatel ve svém dovolání v podstatě vyjadřuje nesouhlas s postupem obecných soudů a usiluje tím o přezkum správnosti právního posouzení obsaženého v napadeném rozhodnutí. To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, případně nesouhlasí s jeho procesními postupy, však nepředstavuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, resp. vymezení jeho konkrétního důvodu. Stěžovatel tak v předmětné věci zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostál.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ve výše naznačeném směru vykazovalo nějaké nedostatky. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., když v něm stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ani důvod dovolání, což je jeho obligatorní náležitostí. Odmítl-li Nejvyšší soud za těchto okolností dovolání stěžovatele jako vadné, nelze jeho postupu z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění napadeného rozhodnutí naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
17. Ústavní soud uzavírá, že v postupu Nejvyššího soudu nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech Nejvyššího soudu, a to zejména, že žalobce v dovolání konkrétně nevymezil ani nespecifikoval otázku hmotného práva, při jejímž řešení se městský (odvolací) soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího (dovolacího) soudu, ani jakou konkrétní jeho judikaturu měl na mysli, a to přesto, že v úvodu dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení takové otázky, která bude níže vymezena, Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu