ECLI:CZ:US:2023:1.US.2420.23.1
sp. zn. I. ÚS 2420/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky L. J., zastoupené JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem, sídlem Krátká 143, Uherské Hradiště, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2023 č. j. 14 Co 16/2023-321 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. srpna 2022 č. j. 0 Nc 9293/2020-254, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a nezletilé N. S. a L. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") byla nezletilá vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") svěřena do péče vedlejšího účastníka - otce (dále též jen "otec") [výrok I.], stěžovatelce - matce nezletilé (dále též jen "matka") bylo stanoveno výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně s účinností od právní moci rozsudku [výrok II.], dále byl zamítnut návrh na vyslovení předběžné vykonatelnosti [výrok III.], bylo zastaveno řízení o úpravu styku [výrok IV.], každému z rodičů byla uloženo zaplatit částku 7 369 Kč [výroky V. a VI.] a také bylo rozhodnuto o nákladech řízení [výrok VII.].
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. vyjma výroku IV., ve výrocích I. - III., jakož i ve výroku VII., potvrdil [výrok I.]. Ve zbývající napadené části, tj. ve výrocích V. a VI., rozsudek okresního soudu změnil tak, že matce uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 7 369 Kč a rozhodl, že co do další částky ve výši 7 369 Kč stát nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení [výrok II.]. Výrokem III. krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepřesvědčivá, nepřezkoumatelná a nepředvídatelná. Podle stěžovatelky okresní soud překvapivě nezletilou svěřil do výlučné péče otce, a to v rozporu s provedenými důkazy, zejména se závěry znalkyně a se závěry opatrovníka. Okresní soud neprovedl žádný důkaz o chování otce. Bagatelizoval jednání otce spočívající v tom, že nezletilou proti matce popuzoval, ačkoli takové jednání potvrzují vyjádření stěžovatelky, výslech znalkyně a zejména videozáznamy předložené otcem, z nichž je zřejmé, že otec nezletilou na styk s matkou nejen nepřipravuje, ale situaci při předávání dítěte matce vyhrocuje, přičemž opatrovník se k chování otce při předávání nezletilé vyjádřil shodně jako soudní znalkyně tak, že jednání otce hodnotil "jako nevhodné a nepřijatelné". Rovněž pro závěr okresního soudu, že matka "nesmlouvavě" vyjadřuje pochybnosti o otcově výchovné způsobilosti, nemá v provedených důkazech oporu. Závěr okresního soudu, že způsob výchovy nezletilé matkou je přísně direktivní a autoritativní, je v příkrém rozporu se závěry znalkyně. Okresní soud bagatelizoval rozhodnutí správních orgánů o přestupku otce, který dne 19. 11. 2021 před domem, kde má trvalé bydliště, nejprve slovně a poté i fyzicky napadl otce stěžovatelky v souvislosti s realizací péče o nezletilou. Stěžovatelka namítá, že okresní soud v napadeném rozsudku zpochybňuje závěry znaleckého posudku, ačkoli tyto korespondují s ostatními důkazy. Namítá, že okresní soud nevyužil možnosti konfrontovat závěry znalkyně se závěry psycholožky Mgr. Nováčkové, ke které rodiče docházeli za účelem řešení partnerské krize, a jejíž zprávu stěžovatelka navrhovala k provedení důkazu.
5. Stěžovatelka poukazuje na to, že okresní soud hodnotil způsob výchovy otce jako "více empatický k potřebám nezletilého dítěte", ačkoliv takový závěr nevyplývá ze závěrů znaleckého posudku, ani z jiných důkazů, vyjma výpovědi samotného otce. Z provedených důkazů je přitom prokazatelné, že otec je agresivní vůči matce i jejímu otci (viz pravomocné rozhodnutí o přestupku otce), nezletilou si "kupuje" hračkami - a to i při vyšetření znalkyní, nevytváří potřebný hodnotový systém, nepřipravuje nezletilou na styk s matkou, matku nerespektuje, nepodává ji potřebné informace o nezletilé, a tudíž ve světle uvedených skutečností se výpověď otce jeví jako nevěrohodná. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na znalecký posudek, ze kterého vyplývá, že výchovné kompetence rodičů jsou dostatečné k tomu, aby nezletilá měla zachován styk s oběma rodiči. Stěžovatelka poukazuje na to, že její způsob výchovy hodnotí znalkyně jako zralejší a dospělejší, a jako způsobilejší pro výchovu nezletilé hodnotí právě matku. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle závěrů znaleckého posudku nezletilá aktuální rodinnou situaci vnímá negativně. Znalkyně hodnotí matčin postoj k nezletilé jako jednu z vhodných možností, jak nezletilou od negativních emočních reakcí chránit. Závěry znalkyně jsou podle stěžovatelky logicky zdůvodněné, obecně nevzbuzují pochybnosti. Soudy obou stupňů při rozhodování o péči o nezletilou nezohlednily její sourozenecký vztah k polorodému bratrovi, tento bagatelizovaly tím, že k jeho zachování stačí styk realizovaný s matkou. Stěžovatelka poukazuje na to, že soudy nerespektovaly návrh opatrovníka, který v řízení před okresním soudem navrhoval svěření nezletilé do péče matky a v řízení před krajským soudem navrhoval změnu rozsudku okresního soudu podle odvolacího požadavku matky. Konečně stěžovatelka namítá i neúměrnost délky řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
10. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21).
12. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je polemika s právními i skutkovými závěry obecných soudů, kdy se stěžovatelka domáhá přehodnocení důkazů a závěrů obecných soudů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru na péči o nezletilou. Svou argumentací se stěžovatelka snaží zpochybnit obecnými soudy zjištěný skutkový stav, který však Ústavnímu soudu, jak bylo uvedeno výše, zásadně nepřísluší hodnotit či přehodnocovat.
13. Krajský soud jako soud odvolací v předmětné věci znovu vyhodnotil všechny v řízení provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech a ztotožnil se se závěry okresního soudu o vyhodnocení výchovných prostředí u obou rodičů, hodnocení znaleckého posudku a jeho závěrů, včetně vyhodnocení subjektivního závěru znalkyně, která obecně hodnotí jako lepší výchovný přístup matky. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že obecné závěry o tom, že matka má vhodnější výchovný přístup, evidentně vyplývají z osobního postoje znalkyně. Za zásadní skutečnost považoval krajský soud v předmětné věci, že matka jednostranně změnila bydliště nezletilé bez souhlasu otce, aniž by domýšlela důsledky svého jednání, když vzdálenost bydlišť obou rodičů je značná. Krajský soud vzal v úvahu, že od ukončení společného soužití a od přestěhování matky rodiče realizují střídavou péči, avšak z obsahu spisu vyplývá opakovaný nesouhlas matky s realizací střídavé péče. Jde-li o hodnocení výchovných prostředí u každého z rodičů, krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, když oba rodiče jsou schopni nezletilou vychovávat. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že nezletilá po celou dobu řízení upřednostňovala prostředí u otce, když v tomto prostředí se cítí lépe. V této souvislosti výstižně podotkl, že tento její názor je nutno při rozhodování o péči rovněž zohlednit, a i když s ohledem na její věk nemůže být její názor pro rozhodnutí soudu o péči jediným rozhodujícím důkazem, je nutno k němu v souvislosti s ostatními důkazy přihlédnout, zejména je-li vyjádření nezletilé neměnné. Krajský soud poukázal na to, že nezletilé dosud stávající způsob péče obou rodičů vyhovuje, nezletilá však má nastoupit do první třídy základní školy a s ohledem na vzdálenost bydlišť obou rodičů a skutečnost, že ani jeden z nich nesouhlasí se svěřením nezletilé do střídavé péče, považoval za nutné svěřit nezletilou do výlučné péče jednoho z rodičů. I když oba rodiče jsou schopni zabezpečit potřeby nezletilé a její bezproblémovou výchovu, vzhledem k tomu, že nezletilá se cítí jako doma v prostředí u otce, otec je materiálně zajištěn, pro péči o nezletilou má vhodné prostředí, nezletilé se po všech stránkách náležitě věnuje, potvrdil krajský soud rozhodnutí okresního soudu o svěření nezletilé do péče otce.
14. Namítá-li stěžovatelka, že napadená rozhodnutí pro ni byla překvapivá, pak Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že krajský soud k této námitce výstižně konstatoval, že nejsou-li rodiče schopni se na péči o své nezletilé dítě dohodnout a každý z nich usiluje o svěření dítěte do své výlučné péče, pak je zřejmě rozhodnutí pro toho z rodičů, kterému není v jeho požadavku vyhověno, překvapivé vždy. V tomto případě nebylo od samého počátku řízení s ohledem na výše uvedené skutečnosti vůbec samozřejmé, že nezletilá bude svěřena do výlučné péče matky.
15. Z odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu i okresního soudu vyplývá, že oba soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, které tak nelze označit za zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
16. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z obecných soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilé. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu ohledně péče o nezletilou potvrdil. Stěžovatelka se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály.
17. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy hodnotily především nejlepší zájem nezletilé způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilé. V závěrech obecných soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
18. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, je především věcí obou rodičů, aby především měli na zřeteli nejlepší zájem nezletilé a po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů.
19. Jde-li o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), který považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [např. nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)]. Podle §174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle §164 cit. zákona. Z podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka v předmětné věci uvedeného procesního prostředku využila. Námitku průtahů v řízení proto Ústavní soud posoudil jako nepřípustnou.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu