ECLI:CZ:US:2023:1.US.2437.23.1
sp. zn. I. ÚS 2437/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. F., zastoupeného JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Krajinská 281/44, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 456/2023-2845 ze dne 31. 5. 2023, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 3 To 301/2022-2766 ze dne 26. 10. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 T 105/2021-2715 ze dne 23. 3. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 a 3 trestního zákoníku. Dřívějšími rozsudky totožného soudu byl stěžovatel uznán vinným též ze spáchání přečinu porušování domovní svobody, omezování osobní svobody a zločinu vydírání. Stěžovateli byl za všechny tyto trestné činy uložen souhrnný trest právě napadeným rozhodnutím. Šlo o trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 měsíců za současného vyslovení dohledu. Stěžovateli byl také uložen peněžitý trest ve výši 600 000 Kč a trest zákazu činnosti.
2. Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění se měl stěžovatel dopustit (zjednodušeně řečeno) následujícím jednáním. Jako jednatel a společník dvou obchodních společností docílil na jejich valné hromadě rozhodnutí, kterým byl odvolán z funkce a zároveň na své místo dosadil třetí osobu, J. P. jako tzv. bílého koně. To stěžovatel učinil s úmyslem zatajení účetních knih, aby se tak vyhnul plnění daňových povinností a uspokojení věřitelů obou společností. J. P. jako novému jednateli stěžovatel podle rozsudku okresního soudu nepředal účetní doklady a naložil s nimi blíže nezjištěným způsobem, čímž znemožnil zjištění ekonomické situace společností a vymožení pohledávek věřitelů. Okresní soud také konstatoval, že stěžovatel dosadil třetí osobu do funkce jednatele přesto, že věděl, že ta nemá zájem o reálný výkon funkce. O tom měl svědčit i fakt, že stěžovateli byly vystaveny generální plné moci k jednání za společnosti; funkci jednatele tedy opustil pouze formálně.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích nato zamítl odvolání stěžovatele. K odvolání státního zástupce pouze částečně zrušil rozsudek okresního soudu v rozsahu výroků o trestech, které se týkaly obžalovaných společností. Závěry týkající se viny stěžovatele však krajský soud potvrdil. Stejně tak potvrdil právní kvalifikaci skutku, tedy, že se jednalo o přečin podle §254 odst. 1 alinea 1 a 3 trestního zákoníku. Nad rámec odůvodnění okresního soudu se krajský soud podrobněji věnoval naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty spočívajícího v "zatajení" účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů.
4. Stěžovatel poté podal dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. Z hlediska námitek ohledně skutkových zjištění uvedl Nejvyšší soud, že ty nepředstavují dovolací důvod. Zároveň shrnul, že se všemi námitkami stěžovatele se již odpovídajícím způsobem vypořádal okresní i krajský soud, a že v jejich postupu nelze shledat jakýkoli zjevný rozpor mezi skutkovými závěry a obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Nejvyšší soud zdůraznil, že většina námitek obsažených v dovolání vyplývá pouze z odlišného a izolovaného hodnocení provedených důkazů stěžovatelem.
5. Separátně a podrobněji se pak Nejvyšší soud vyjádřil k námitkám stěžovatele ohledně tvrzeného nesprávného právního posouzení skutku. Nejvyšší soud přisvědčil stěžovateli v tom, že jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nemělo být kvalifikováno podle §254 odst. 1 alinea 1 a 3 trestního zákoníku, ale pouze podle alinea 3 téhož ustanovení, respektive že současné naplnění obou alternativ pod alinea 1 i 3 zásadně nepřichází v úvahu. Z napadených rozhodnutí totiž plyne prokázání jednání spočívajícího v zatajení účetních knih (alinea 3), nikoli však jejich nevedení (alinea 1). Nejvyšší soud však shrnul, že podstatné je, že závěr o zatajení účetních knih podle alinea 3 byl nepochybně prokázán. Za takových okolností Nejvyšší soud uzavřel, že by zrušení napadených rozhodnutí a vrácení věci k novému rozhodnutí pro obviněného nemělo žádný praktický význam [§265i odst. 1 písm. f) trestního řádu]. Nejvyššímu soudu se nejevilo jako vhodné (ani nutné) zasáhnout kasačním rozhodnutím do výkonu podmíněného trestu odnětí svobody a dalších trestů za situace, kdy by tímto zásahem měla být z právní věty toliko vypuštěna alternativa obsažená v alinea 1.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých základních práv především podle čl. 11, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že byl uznán vinným za pouhé "naložení s účetnictvím blíže nezjištěným způsobem se záměrem zatajení", přestože toto jednání není podle zákona trestné. Dále stěžovatel uvádí, že mu nebyl prokázán záměr vyhnout se plnění daňových povinností a znemožnit uspokojení věřitelů. Nejobsáhleji se pak vyjadřuje k chybné právní kvalifikaci skutku, kterou podle jeho tvrzení potvrdil i Nejvyšší soud, čímž bylo porušeno jeho právo podle čl. 39 Listiny. Stěžovatel uvádí, že se v případě nesprávného zahrnutí alinea 1 do výroku rozsudku nejednalo o zanedbatelnou chybu. Pokud by mu odlišná právní kvalifikaci byla známá, volil by odlišný způsob obhajoby. Z toho tak stěžovatel dovozuje i porušení jeho práva na účinnou obhajobu podle čl. 38 Listiny (ačkoli jej tak explicitně neoznačuje). Konečně stěžovatel namítá také porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Stěžovatel uvádí, že závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Nebylo prý prokázáno, že by stěžovatel věděl, že se nový jednatel nebude starat o účetní záležitosti společností. Pokud obecné soudy dospěly k tomu, že stěžovatel přesvědčil nového jednatele k zatajení účetnictví, mohlo se jednat maximálně o návod k trestnému činu, což je však v rozporu s tím, že tento nový jednatel nebyl nikdy odsouzen. Stěžovatel také namítal, že okresní soud opomenul důkaz svědčící o tom, že účetnictví jedné ze společností bylo odcizeno, a nebylo tedy prý stěžovatelem zatajeno.
7. Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich správnosti, ba ani zákonnosti. Ústavní soud nepřehodnocuje, a ani zásadně přehodnocovat nesmí, důkazy provedené obecnými soudy. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§2 odst. 11 a 12 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád). Přezkum Ústavním soudem se vztahuje toliko k možnému vybočení rozhodnutí obecných soudů z ústavních mezí.
8. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud by byl taktéž oprávněn zasáhnout, pokud by zjistil, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny tím, že v pochybnostech učinily zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného [srov. nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)]. Obdobná je i situace, kdy z napadených rozhodnutí plyne, že zde existuje pouze jediný usvědčující důkaz, jehož prověření nebyla věnována dostatečná pozornost [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)]. Nejčastěji a nejtypičtěji však Ústavní soud přistupuje ke zrušení rozhodnutí, v nichž nebyl důkazní postup pečlivě popsán a logicky odůvodněn [např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Z uvedených východisek je proto nutno vycházet i v nyní posuzované věci. Ústavní soud dospěl k závěru, že k protiústavnímu zásahu do základních práv a svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími nedošlo, a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel předestřel řadu námitek, které se týkají výhradně skutkových zjištění a dokazování před obecnými soudy. Jedná se např. o posuzování záměru stěžovatele vyhnout se plnění svých závazků. Dále jde o prokazování odborné způsobilosti nově dosazeného jednatele k výkonu funkce a celkově o to, s jakým úmyslem stěžovatel tuto osobu do vedení společností dosadil. Tyto a další námitky týkající se dokazování u obecných soudů však Ústavnímu soudu, jak bylo výše uvedeno, nepřísluší přezkoumávat. Postačí shrnout, že Ústavní soud se se všemi těmito námitkami seznámil a v napadených rozhodnutích neshledal žádné vady, které by měly vést k závěru o jejich neústavnosti.
11. Naopak, námitky stěžovatele, které jsou potenciálně ústavněprávně relevantní, se týkají porušení jeho práva podle čl. 39 Listiny tím, že dle jeho tvrzení došlo ke změně právní kvalifikace skutku, resp. že byl stěžovatel odsouzen pro jiný trestný čin, než který byl prokázán.
12. Nad rámec výše uvedených obecných východisek při přezkoumávání trestních rozhodnutí je proto na místě uvést východiska přezkumu právě i z tohoto hlediska, tedy z pohledu souladnosti s čl. 39 Listiny při namítané změně právní kvalifikace. V čl. 39 Listiny je zakotven ústavní princip legality trestního práva znamenající, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Pod tento princip spadá určitost a jasnost podřazení trestného jednání pod konkrétní trestný čin. Takto je naplněn princip nullum crimen sine lege certa, který požaduje, aby trestné jednání bylo srozumitelně, dostatečně určitě a podrobně popsáno. K požadavku určitosti přitom náleží také zásada, aby jednotlivé kategorie soudně trestných deliktů byly náležitě vymezeny a přesně od sebe navzájem odlišeny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014 (N 230/75 SbNU 567), obdobně Jelínek J. a kol.: Trestní právo hmotné. Praha: Linde, 2008, s. 25-29].
13. S principem nullum crimen sine lege certa pak také úzce souvisí právo na (účinnou) obhajobu podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Cílem uplatnění procesní zásady obžalovací a zásady totožnosti stíhaného skutku je, mimo jiné, zajištění možnosti obviněného vyvracet, před tím než soud dospěje k závěru o jeho vině, tvrzení obžaloby, že stíhané jednání naplnilo znaky trestného činu. Pokud soud před vynesením pravomocného rozhodnutí dospěje k závěru, že je třeba změnit právní kvalifikaci stíhaného jednání, je nutno dát možnost obviněnému na takovou situaci reagovat. Odnětí reálné a efektivní možnosti účastníku řízení takto reagovat, tedy právně i skutkově argumentovat ve vztahu k tomu, co je účastníkovi skutečně kladeno za vinu, zakládá porušení práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005 (N 34/36 SbNU 379), sp. zn. III. ÚS 4/97 ze dne 9. 11. 2000 (N 164/20 SbNU 165), obdobně rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Pélissier a Sassi proti Francii ze dne 25. 3. 1999 č. 25444/94, §51-54 a 62; dále ve věci Block proti Maďarsku ze dne 25. 1. 2001 č. 56282/09, §20 a 24].
14. Ústavní soud po prostudování věci dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí ve světle těchto ústavněprávních kritérií obstojí. V případě stěžovatele totiž ke změně právní kvalifikace prakticky nedošlo, jednalo se o změnu marginální a stěžovatel měl možnost se účinné hájit proti obžalobě, jelikož jednání, které mu bylo souhrnně kladeno za vinu, bylo od počátku zřejmé.
15. Nesprávná právní kvalifikace skutečně není zanedbatelnou chybou, jak to uvádí stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Je třeba jí z hlediska ústavněprávního věnovat zvláštní pozornost. To však neznamená, že každá, byť zcela marginální nesprávná právní kvalifikace automaticky zakládá protiústavnost napadených rozhodnutí.
16. Ve výroku odsuzujícího rozsudku byla pouze nesprávně zahrnuta též alinea 1 aplikovaného ustanovení trestního zákoníku. V ničem jiném namítaná nesprávná právní kvalifikace nespočívala. Stěžovateli muselo být od počátku zřejmé, jaké komplexní jednání je mu kladeno za vinu. Jeho jednání totiž nespočívalo v pouhém "naložení s účetnictvím blíže nezjištěným způsobem", jak to stěžovatel tvrdí. Jednalo se o kombinaci více kroků, které ve svém souhrnu vedly k účelovému zatajení účetnictví s úmyslem vyhnout se určitým negativním důsledkům. Tento úmysl byl přitom zcela spolehlivě prokázán a odůvodněn. Právě taková kombinace jednání stěžovatele potom naplňuje skutkovou podstatu podle §254 odst. 1 alinea 3 trestního zákoníku. Lze tedy zcela přisvědčit hodnocení Nejvyššího soudu v tom, že alinea 1 sice neměla do odsuzujícího rozsudku být vtažena, avšak jedná se o nesprávnost spíše formální povahy, která nebyla a není důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí.
17. Stěžovatel odkazoval na judikaturu Ústavního soudu, která se vyjadřuje k protiústavnosti změny právní kvalifikace skutku v průběhu řízení před obecnými soudy. V případě odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2258/14 je však nutno upozornit na zásadní odlišnost od zde projednávané věci. Jednalo se v něm totiž o vadu, kdy obecné soudy nesprávně právně kvalifikovaly skutkové jednání stěžovatele tak, že namísto pojistného podvodu jej uznaly vinným z "obecného" podvodu. V takových případech se skutečně jedná o nesprávnost, která může být relevantní nejen s ohledem na výši trestu, ale např. i s ohledem na hypotetickou změnu zákona v průběhu trestního řízení, následně vyhlášenou amnestii prezidenta republiky vztahující se ke konkrétnímu ustanovení trestního zákoníku apod. V případě, kdy soud mylně pojme do výroku odsuzujícího rozsudku též alinea 1, jako v tomto případě, je však situace významně odlišná. Situací, kdy by taková nesprávnost mohla být ústavněprávně relevantní, by bylo, pokud by např. stěžovateli bylo tímto omezeno právo na obhajobu. Jak však již Ústavní soud výše uvedl, komplexní jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu, bylo od počátku zřejmě formulované.
18. Ústavní soud navíc sám již v minulosti uvedl, že zrušení napadeného rozhodnutí by bylo nepřípustně formalistickým postupem, pokud by tato kasace nemohla nic změnit na ústavně konformním rozhodnutí odvolacího soudu [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 57/04 ze dne 3. 8. 2004 (U 41/34 SbNU 407)].
19. I v jiných nálezech, ve kterých Ústavní soud shledal změnu právní kvalifikace, resp. nesprávnou právní kvalifikaci, za protiústavní, se jednalo o situace typově odlišné od situace stěžovatele. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 251/04 se jednalo o změnu kvalifikace z trestného činu zneužívání informací v obchodním styku na trestný čin zpronevěry podle zcela odlišných, i odlišně systematicky zařazených ustanovení trestního zákoníku. Význam takové nesprávnosti v právní kvalifikaci je tedy zjevně větší, než v případě stěžovatele.
20. K námitce stěžovatele o tom, že jeho jednání vůbec není trestným činem, lze dále odkázat na relativně bohatou judikaturu Nejvyššího soudu, která se ustálila v tom, že takové jednání je zcela typickým trestným činem podle §254 odst. 1 alinea 3 trestního zákoníku. Tak např. se v minulosti jednalo o účelové předstírání předání účetní evidence tzv. bílému koni, kdy však odsouzený ve skutečnosti s účetnictvím naložil blíže nezjištěným způsobem, čímž bylo znemožněno zjistit majetkové poměry dlužníka v úpadku (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 666/2014 ze dne 8. 10. 2014, veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nsoud.cz). Stejně tak byl např. uznán vinným jednatel společnosti, který v souvislosti s převodem svého podílu nepředal účetnictví novému nabyvateli, který zároveň nebyl vážným zájemcem o podnikání (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 769/2018 ze dne 25. 7. 2018). Důležité je navíc zmínit, že při posuzování trestní odpovědnosti za tento přečin nelze vycházet jen z formálního označení funkce toho, kdo má být pachatelem, ale je třeba respektovat celkový charakter a povahu právního vztahu mezi pachatelem a právnickou osobou, v níž byl činný (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 108/2019 ze dne 27. 3. 2019). To dopadá i na situaci stěžovatele, v jehož případě pramení zatajení účetnictví právě z toho, že formálně společnost opustil, avšak fakticky za ni prostřednictvím plných mocí nadále jednal.
21. Pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu tedy není třeba podrobněji, než jak to bylo učiněno, prokazovat, co se s účetnictvím přesně stalo, jak to naznačuje stěžovatel. K naplnění skutkové podstaty spočívající v "zatajení" postačí např. i jen prokázání toho, že pachatel za účelem zatajení účetnictví dosadí účelově jinou osobu na místo jednatele, účetnictví mu z jakýchkoli důvodů nepředá a tím ohrozí majetková práva jiného.
22. Z toho všeho je tedy zjevné, že jednání stěžovatele, které bylo prokázáno a popsáno ve skutkové větě a odůvodnění odsuzujícího rozsudku, je možné podřadit pod §254 odst. 1 alinea 3 trestního zákoníku. Nedošlo tedy k porušení čl. 39 Listiny. Stěžovateli není kladeno za vinu pouhé naložení s účetnictvím nezjištěným způsobem, ale jde o souhrn jednání, tak jak jej přesvědčivě popsaly obecné soudy. V souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu jej také správně kvalifikovaly. To vyjma zařazení alinea 1 do výroku rozsudku, což však, jak bylo uvedeno výše, nemá pro stěžovatele žádný zásadní význam. I kdyby však stěžovatel předem přesně nevěděl, pod jaké konkrétní jednání obsažené v §254 trestního zákoníku bude jeho jednání podřazeno, je z hlediska práva na účinnou obhajobu rozhodné, že věděl, jaké jeho jednání bude soud posuzovat, tedy co je mu vytýkáno. Sama konkrétní subsumpce pod jednotlivé alinea nemá z tohoto pohledu význam.
23. Stručně pak Ústavní soud konstatuje, že ani námitka stěžovatele ohledně opomenutého důkazu není důvodná. Opomenutým důkazem je totiž důkaz svévolně soudem neprovedený (srov. nález sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009). Stěžovatelem citovaná pasáž odůvodnění okresního soudu se však týká hodnocení důkazů: "Soud nechává stranou obžalovaným a svědkem O. F. předloženou verzi o odcizení účetnictví [...]". Z této pasáže plyne, že okresní soud se naopak uvedenými tvrzeními zabýval, avšak z důvodů, které na straně 31 rozsudku uvedl, je nepovažoval za důvěryhodné a relevantní. Okresní soud tak důkaz neopomenul, pouze mu nepřiložil váhu. Jedná se toliko o hodnocení důkazu, do něhož Ústavní soud nezasahuje.
24. Se všemi námitkami stěžovatele se obecné soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly. Subsumpcí stěžovatelova jednání pod danou skutkovou podstatu (alinea 3) se bezchybně zabýval např. krajský soud v bodě 18 odůvodnění. Pod bodem 23 se krajský soud přesvědčivě věnoval tomu, v čem spočívá v případě stěžovatele ono "zatajení" účetnictví. Motivací stěžovatele, resp. účelovostí jeho jednání se pak například zabýval okresní soud na straně 28 odůvodnění a taktéž krajský soud pod bodem 15. Nejvyšší soud pak v bodech 30-36 odpovídajícím způsobem odůvodnil, z jakých důvodů nemá mylné uvedení alinea 1 do odsuzujícího rozsudku dopad na práva stěžovatele, resp. proč taková vada nemusí vést ke zrušení rozhodnutí okresního a krajského soudu. Podmínky pro odmítnutí dovolání podle 265i odst. 1 písm. f) trestního zákoníku tedy byly dle hodnocení Ústavního soudu splněny, v čemž dává za pravdu Nejvyššímu soudu. Projednání dovolání by totiž z výše uvedených důvodů nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu (Šámal, P., Púry, F.: §265i. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3247.). I v procesním smyslu tedy Nejvyšší soud postupoval bezchybně.
25. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu