ECLI:CZ:US:2023:1.US.2529.22.1
sp. zn. I. ÚS 2529/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavlíny Chvojsíkové, zastoupené JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 22 Cdo 3714/2021-510 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2021 č. j. 10 Co 36/2021-474, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Martina Čecha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se vedlejší účastník jako žalobce podanou žalobou domáhal po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky 1 532 166,70 Kč jako bezdůvodného obohacení, které mělo stěžovatelce vzniknout v souvislosti s prodejem rodinného domu č. p. X1 postaveného na pozemku p. č. X2 v k. ú. N. (dále jen "nemovitost A" či "dům A"), jehož byli podle tvrzení vedlejšího účastníka oba účastníci spoluvlastníky.
3. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 12. 2020 č. j. 16 C 95/2018-257 žalobu na zaplacení částky ve výši 1 532 166,70 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud uzavřel, že vedlejší účastník se nestal spoluvlastníkem předmětné nemovitosti A, a proto mu žádný spoluvlastnický podíl na domu A nenáleží.
4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 1 425 890 Kč s příslušenstvím. Co do částky 106 276,70 Kč s příslušenstvím zamítavý rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího i odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud po provedeném dokazování na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žaloba je co do základu důvodná, když vedlejší účastník tvrdil a přesvědčivě prokázal, že k domu A jeho výstavbou vzniklo účastníkům řízení podílové spoluvlastnictví. Výstavby domu se účastnili oba účastníci jako druh a družka, stali se tudíž jeho podílovými spoluvlastníky, a to i s ohledem na společný úvěr, který sjednali k předmětnému domu A, jakož i okolnosti jejich partnerského soužití. Podle krajského soudu bylo svědeckými výpověďmi prokázáno, že nejen stěžovatelka, ale i vedlejší účastník se významnou měrou podílel na výstavbě domu A, ať již jejím financováním, tak realizováním konkrétních prací, na jejichž základě k výstavbě domu došlo. Za situace, kdy i svědci potvrdili, že ústní dohoda účastníků ohledně podílového spoluvlastnictví k domu A směřovala k rovnoměrnému podílu, z tohoto rozsahu také krajský soud vycházel, tedy že každému náleží spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny. Prodala-li stěžovatelka nemovitost A, je povinna uhradit vedlejšímu účastníkovi polovinu získané kupní ceny z titulu bezdůvodného obohacení. Jako "nevěrohodnou" posoudil krajský soud obranu stěžovatelky, podle které se účastníci měli dohodnout na použití prostředků získaných prodejem nemovitosti A na výstavbu nemovitosti č. p. X3 (dále jen "nemovitost B" či "dům B").
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že krajský soud se od stěžovatelkou uváděné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodchýlil. Nejvyšší soud poukázal na to, že v projednávané věci krajský soud zjistil, že na výstavbě nemovitosti A se podíleli oba účastníci jako druh a družka společně, a to jak realizováním konkrétních prací, na jejichž základě k výstavbě domu došlo, tak i společným úvěrem. Uzavřel-li krajský soud i s odkazem na výpovědi svědků, že oba účastníci budovali nemovitost A společně s úmyslem ji společně užívat a stát se jejími spoluvlastníky, není úvaha krajského soudu o vzniku podílového spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitosti A zjevně nepřiměřená.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud neprovedl jí navržené důkazy, resp. řádným způsobem se s nimi nevypořádal, čímž zatížil řízení vadou, která zakládá nezákonnost napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud i krajský soud se dále odchýlily od rozhodovací praxe Ústavního soudu [zejména od nálezů ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 2736/2019 (N 197/102 SbNU 247), ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19) a ze dne 8. 1. 2003 sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Současně došlo k vadě řízení spočívající v existenci tzv. opomenutého důkazu, tedy porušení zásady kontradiktornosti (důkazního) řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
7. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník v řízení před okresním soudem ve svém vyjádření ze dne 23. 7. 2018 uznal investice (zápočty) stěžovatelky z jejích výlučných prostředků do nemovitosti A ve výši 283 488 Kč. Krajský soud a Nejvyšší soud k této skutečnosti v napadených rozhodnutích nepřihlédly. V řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, krajský soud stěžovatelku nepoučil ve smyslu §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., a tím zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odchýlil se tak od judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se s touto námitkou nevypořádal, čímž bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
8. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud ani Nejvyšší soud se nezabývaly důkazy předloženými stěžovatelkou a navrženými k provedení (e-mailové komunikace mezi vedlejším účastníkem, stěžovatelkou a dodavateli z roku 2015). Tato e-mailová komunikace měla prokázat, že účastníci řízení byli dohodnuti na investování obdržené částky za prodej nemovitosti A do nemovitosti B a další skutečnosti. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud se nezabýval úhradou částky 600 000 Kč stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi dne 3. 4. 2015 z kupní ceny obdržené za nemovitost A, čímž se tento soud odchýlil od skutkových zjištění okresního soudu, aniž zopakoval všechny příslušné důkazy, které nehodnotil, případně je hodnotil jinak, než okresní soud. Tím došlo mj. k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti. Zároveň krajský soud porušil princip legitimního očekávání stěžovatelky. K porušení principu legitimního očekávání dojde, rozhodoval-li krajský soud na základě prakticky shodných skutkových okolností různě, aniž by toto své odlišné rozhodování dostatečně odůvodnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
13. Vytýká-li stěžovatelka soudu, že nevyhověl jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály.
14. K námitkám stěžovatelky ohledně nedostatečného zjištění skutkového stavu krajským soudem Ústavní soud uvádí, že krajský soud za situace, kdy přijal odlišný závěr od závěru okresního soudu, zopakoval dokazování slyšením svědků. K návrhu vedlejšího účastníka doplnil dokazování o slyšení svědka Zámečníka, přihlédl k tomu, že účastníci řízení učinili před krajským soudem shodu o částce 3 626 780 Kč (odpovídající čistému zisku z prodeje domu A po odečtení úvěru a daně z převodu), jakož i o ceně pozemku ve výlučném vlastnictví stěžovatelky ve výši 775 000 Kč. Současně krajský soud vysvětlil, že nepřistoupil k účastnickým výslechům, jak navrhovala stěžovatelka, neboť závěr o vzniku podílového spoluvlastnictví k domu A měl za dostatečně prokázaný ze svědeckých výpovědí.
15. Krajský soud poukázal na to, že až při odvolacím jednání konaném dne 24. 6. 2021 začala stěžovatelka tvrdit existenci dohody s vedlejším účastníkem o použití kupní ceny (do té doby tvrzené jako její výlučné finanční prostředky) z domu A do domu B, když do té doby (ale i nadále) své nesouhlasné stanovisko s žalobou stavěla na tom, že po dohodě s vedlejším účastníkem použila získané prostředky z prodeje domu A na koupi vozidla, dovolené a výdaje do domácnosti. Krajský soud dovodil, že za situace, kdy stěžovatelka od počátku popírala vznik podílového spoluvlastnictví účastníků k domu A, a trvala na tom, že finanční prostředky získané z prodeje domu A jsou jen její, pak její následně zvolená argumentace, že na základě konkludentní dohody s vedlejším účastníkem investovali společné prostředky z prodeje domu A do výstavby domu B, nemohla být shledána z důvodu její nevěrohodnosti úspěšnou. Krajský soud proto považoval obranu stěžovatelky za nekonzistentní a tudíž nevěrohodnou.
16. Krajský soud vysvětlil, že dokazování v tomto směru nevedl s ohledem na "účelovou" změnu argumentace stěžovatelky o charakteru finančních prostředků získaných z prodeje domu A, přičemž k této změně tvrzení přistoupila stěžovatelka až v odvolacím řízení, a to i s ohledem na žalobní nárok spočívající ve vypořádání kupní ceny z domu A. Poukazovala-li stěžovatelka na uznání jejích investic do domu A ve výši 283 488 Kč vedlejším účastníkem a z prodeje domu A do výstavby domu B ve výši 768 875 Kč, krajský soud vysvětlil, že tato skutečnost nic nemění na závěru, že oba účastníci řízení dům A stavěli společně se záměrem stát se podílovými spoluvlastníky, a to i když každý z nich přispěl odlišnou finanční částkou.
17. Po takto provedeném dokazování dospěl krajský soud k závěru, že vedlejší účastník prokázal, že k domu A jeho výstavbou vzniklo účastníkům řízení podílové spoluvlastnictví, a proto získaná kupní cena z prodeje domu A patří každému z účastníků rovným dílem. Za situace, kdy stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi z této ceny ničeho nevyplatila, se na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatila, ať již z důvodu investic do domu B, který již prodali a cenu rovněž nevypořádali, či z důvodu jiného. Stěžovatelce se důkazní břemeno v uvedeném ohledu unést nepodařilo, a proto se krajský soud z výše uvedených důvodů obranou stěžovatelky již nezabýval. Za situace, kdy krajský soud na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žaloba je co do základu úspěšná, změnil prvostupňové rozhodnutí. Postupoval přitom v souladu s §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když po doplnění a zopakování dokazování byl skutkový stav věci zjištěn tak, že bylo ve věci možné rozhodnout.
18. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že krajský soud zjistil skutkový stav věci v dostatečném rozsahu. Na základě zjištěného skutkového stavu na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Krajský soud své rozhodnutí dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Ústavní soud jeho rozhodnutí nepovažuje za projev nepřípustné svévole ve shora naznačeném smyslu, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, do jehož výkonu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
19. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání není přípustné, neboť krajský soud se od stěžovatelkou uváděné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodchýlil. Nejvyšší soud současně vysvětlil, že přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky stěžovatelky, že krajský soud se nevypořádal s jejím tvrzením a důkazními návrhy k úhradě částky 600 000 Kč vedlejšímu účastníkovi dne 3. 4. 2015 z kupní ceny obdržené za nemovitost A, ani námitky ohledně uhrazení částky 121 445 Kč za společnou dovolenou účastníků hrazenou taktéž z kupní ceny za prodej nemovitosti A. Nejvyšší soud současně k námitce neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů k prokázání tvrzení o investování finančních prostředků obdržených z kupní ceny za prodej nemovitosti A do nemovitosti B vysvětlil, proč krajský soud v tomto směru dokazování neprováděl. K námitce neunesení důkazního břemene k prokázání jejího tvrzení o investování finančních prostředků za prodej nemovitosti A na dostavbu nemovitosti B ve vztahu k absenci poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyšší soud poukázal na to, že v nyní projednávané věci byla stěžovatelka ohledně předběžného (jiného) názoru odvolacího soudu náležitě poučena na jednání konaném dne 22. 4. 2021 a současně s poučením jí byla i poskytnuta lhůta, aby se k odlišnému názoru krajského soudu vyjádřila. To stěžovatelka učinila ve vyjádření ze dne 21. 5. 2021.
20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu