ECLI:CZ:US:2023:1.US.260.23.1
sp. zn. I. ÚS 260/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. A., zastoupené Mgr. Vendulou Ciběnovou, advokátkou, sídlem Střední 388/4, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 19 Co 81/2022-255 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. března 2022 č. j. 40 Nc 21/2020-183 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 25. března 2022 č. j. 40 Nc 21/2020-188, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a L. A., nezletilého D. A. a nezletilé T. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu (dále jen "rozsudek městského soudu") bylo rozhodnuto o výkonu rodičovské odpovědnosti a o výživném tak, že nezletilý druhý vedlejší účastník, a nezletilá třetí vedlejší účastnice (dále jen "nezletilí") se pro dobu před rozvodem i po rozvodu svěřují do péče prvního vedlejšího účastníka (dále jen "otec") [výrok I.]. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka, matka nezletilých (dále též jen "matka") je oprávněna se stýkat s nezletilými každé pondělí od 17.00 hod. do 18.00 hod. v zařízení Krizového centra v Brně, Hapalova 4, detašované pracoviště Minská 102, Brno, a to za přítomnosti určeného pracovníka krizového centra. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že matka je povinna počínaje dnem 1. 2. 2021, a rovněž po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství, přispívat na výživu nezletilých každému z nich částkou 1 500 Kč měsíčně. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném a výroky V. a VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výrocích I., II., III., V. a VI. potvrdil (výrok I.). Ve výroku IV. krajský soud rozsudek městského soudu změnil jen, jde-li o lhůtu, ve které je matka povinna nedoplatek na výživném zaplatit (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud ani krajský soud se neřídily názorem znalkyně, která u ní neshledala závažné snížení rodičovské kompetence, a doporučila udržet její styk s dětmi za přítomnosti otce. Stěžovatelka poukazuje na to, že vstup asistenta - cizí osoby, a tím i změna prostředí, ve kterém by docházelo ke styku, se podle názoru znalkyně nejeví vhodným řešením. Soudy dále dostatečně nezjistily rodinnou situaci. Neřídily se zejména přáním nezletilých dětí, které více nezkoumaly. Na základě těchto skutečností má stěžovatelka pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí ohledně jejího styku s nezletilými, o jejich souladu s jejími ústavně zaručenými právy a s nejlepším zájmem dětí. Napadenými rozsudky obecných soudů tak došlo k omezení rozsahu styku stěžovatelky s nezletilými dětmi, které stěžovatelka považuje za zásah do svého práva na výchovu a péči o děti, ale i do práva dětí na rodičovskou péči a výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny). Takto závažný zásah není přitom v napadených rozhodnutích řádně a dostatečně odůvodněn. Napadená rozhodnutí byla pro stěžovatelku překvapivá. Podle stěžovatelky nelze pominout, že pro duševní vývoj nezletilých je nezbytné, aby měly dobré vztahy s oběma rodiči, tedy i s matkou, která projevuje soustavný zájem o aktivní účast na jejich výchově od počátku řízení ve věci. Městský soud sice ustanovil znalkyni za účelem posouzení nejlepšího zájmu dětí, ovšem jejími závěry se neřídil. Taktéž orgán sociálně-právní ochrany dětí podle stěžovatelky nedisponuje ve věci alkoholismu stěžovatelky či jejího vulgarismu vůči nezletilým dětem jinými poznatky, než poznatky vyplývajícími z tvrzení otce a skutečnostmi uvedenými nezletilými při pohovoru. Podle znalkyně nebylo zjištěno snížení rodičovské kompetence stěžovatelky, stěžovatelka tedy neshledává, že by mohlo nezletilým dětem hrozit takové riziko či nebezpečí z její strany, aby byl její styk s nezletilými dětmi takto striktně omezen. Z dosavadních setkání s nezletilými dětmi stěžovatelka dovozuje, že nezletilí jsou vedeni k tomu, aby ji jako matku zavrhovaly, z tohoto důvodu je podle stěžovatelky obnova jejich vztahu k ní namístě. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle nálezu ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17 [(N 133/86 SbNU 261), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], má dítě právo poznat oba své rodiče, mít možnost trávit s každým z nich čas a vyrovnat se i s tím, že jeho rodič není dokonalý. Stát má přitom odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny a k respektu k rodičovství druhého rodiče. Této povinnosti však obecné soudy v předmětné věci nedostály.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje na to, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, či jiné závěry při neshodách rodičů o významných záležitostech nezletilého, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
9. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
10. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].
11. Jak bylo uvedeno výše, obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů (jakož i o jejich styku s nimi) především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musí soudy vzít v úvahu i přání nezletilých dětí, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti.
12. V posuzované věci měly obecné soudy při rozhodování o péči o nezletilé a jejich styku s matkou na zřeteli především nejlepší zájem obou nezletilých, přičemž vzaly v úvahu i všechny ostatní rozhodné skutečnosti. Přihlédly zejména k vyjádření obou nezletilých dětí, které jednoznačně preferují péči otce. Při svém rozhodování soudy dále vzaly v úvahu závěry znaleckého posudku zpracovaného v tomto řízení a z vývoje vztahu matky k nezletilým po jeho zpracování. Obecné soudy stanovily v předmětné věci poměrně neobvykle úzký styk matky s dětmi, navíc v asistované podobě, avšak rozhodly tak v důsledku nevhodného chování matky k dětem i k otci, kdy se matka často dopouštěla rodičovsky nekompetentních projevů vůči dětem, které ji v důsledku toho samy aktivně nevyhledávají, dokonce se aktuálně vyjadřují i tak, že se na styk s matkou netěší, že si nepřejí žádné jeho rozšíření, ale že si naproti tomu přejí, aby styk stále probíhal za účasti asistenta. Podle zjištění krajského soudu děti nevnímají společně strávený čas s matkou radostně, spíše se obávají, co se tentokrát přihodí, a právě proto si také přejí, aby byl styk uskutečňován za účasti asistenta. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že jakkoli se na první pohled může jevit hodinový asistovaný styk jako styk velmi malého rozsahu s omezeními, která jsou pro matku nepochybně nepříjemná, s ohledem na aktuální okolnosti případu, kdy se děti při styku s matkou necítí bezpečně, kvitují patrně to, že aktuálně probíhá styk v bydlišti matky, avšak vždy za účasti asistenta, což jim přináší jistý pocit bezpečí. Děti si nepřejí styk rozšiřovat, naopak ho svým způsobem chápou jako povinnost, na kterou se netěší. Krajský soud přitom výstižně poznamenal, že bude na matce, aby svůj vztah k dětem, své projevy mateřské péče korigovala, budovala v dětech důvěru a přesvědčila je, že jim od ní žádné nebezpečí nehrozí. K tomu bude potřeba i to, aby otce v očích dětí dále neočerňovala. Uvedené závěry krajského soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladné a nejsou v rozporu ani se stěžovatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1079/17.
13. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci posuzovaly problematiku péče o nezletilé s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Podrobně a korektním způsobem se zabývaly poměry obou z rodičů k nezletilým (i jejich vztahem k nim). Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že při hledání nejlepšího zájmu nezletilých obecné soudy vyhodnotily jejich přání, ale současně vzaly zřetel i na ochranu rodičovských práv matky. Proto, ve snaze zachovat citové vazby nezletilých k ní, rozhodly o styku matky s nezletilými, avšak pouze v asistované podobě, přičemž důvody pro nezbytnost tohoto pro stěžovatelku nepříjemného opatření byly v napadených rozhodnutích dostatečně přesvědčivě odůvodněny. Ústavní soud po seznámení se s podklady dospěl k závěru, že do posouzení předmětné věci obecnými soudy není namístě zasahovat.
14. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z obecných soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých. Stěžovatelka se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soudy přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilých. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály.
15. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilých. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
16. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu