ECLI:CZ:US:2023:1.US.2657.23.1
sp. zn. I. ÚS 2657/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené JUDr. Martinou Cachovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 105/2023-296 ze dne 20. 6. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného výroku, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) J. S. a b) nezletilé S. A. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku v záhlaví citovaného rozsudku, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 3 odst. 1, odst. 2, čl. 6 odst. 2, čl. 12 odst. l a 2 a čl. 16 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti výroku II. napadeného rozsudku podle 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu").
2. Obvodní soud pro Prahu 9 ("opatrovnický soud") rozsudkem ze dne 9. 12. 2022 svěřil nyní devítiletou nezletilou [vedlejší účastnice b); "dcera"] do péče matky - stěžovatelky (výrok I). Otci [vedlejšímu účastníkovi a)] opatrovnický soud uložil povinnost přispívat na výživu dcery částkou 2 000 Kč měsíčně s tím, že dluh na výživném nevznikl (výrok II). Dále určil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou nejprve jednou týdně na hodinu v odborném pracovišti Area Fausta a následně od 1. 4. 2023 každý sudý týden od soboty dopoledne do neděle podvečer (výrok III). Opatrovnický soud dále matce uložil povinnost zaplatit státu 20 200 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví citovaným rozsudkem ze dne 20. 6. 2023 změnil rozhodnutí opatrovnického soudu ve výroku II a uložil otci povinnost platit na výživu nezletilé 3 500 Kč měsíčně od 1. 8. 2020; ohledně dlužného výživného rozhodnutí zrušil a věc vrátil opatrovnickému soudu k dalšímu řízení (výrok I). Ústavní stížností napadeným výrokem II stejného rozsudku odvolací soud prvostupňové rozhodnutí opatrovnického soudu potvrdil, a to ve výroku III týkajícího se styku otce s nezletilou a ve výroku IV týkajícího se náhrady nákladů řízení státu. Odvolací soud dále oběma rodičům uložil povinnost podstoupit rodinnou terapii v Centru rodinné terapie Horizont (výrok III).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud protiústavně potvrdil rozhodnutí opatrovnického soudu v části týkající se styku, aniž by v mezidobí pravidelně probíhala asistovaná setkání otce s dcerou. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatelky nepředvídatelné, nepřezkoumatelné a extrémní, protože elementární vztah mezi otcem a dcerou nebyl prostřednictvím asistovaných setkání vůbec navázán; nehledě na to má nezletilá nadále přímo s otcem trávit dva dny s přespáním. Odvolací soud rozhodl v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, protože dostatečně nereflektoval vývoj vztahu otce s dcerou. Stěžovatelka podrobně popisuje, že asistovaná setkání v pracovišti Area Fausta neprobíhala ani na základě dříve vydaného předběžného opatření, ani od 9. 12. 2022 do 1. 4. 2023, a to z důvodu svévolného rozhodnutí otce. Byť asistované styky částečně probíhaly od jara 2023, pracovníci Area Fausta vystupovali pasivně a s otcem a nezletilou odborně nespolupracovali. Odvolací soud si od jmenovaného centra vyžádal zprávu pouze za měsíc květen 2023, kdy proběhlo několik setkání; rovněž z ní vyplývalo, že nezletilá s otcem nekomunikovala a kontakt s ním odmítala. Závěr odvolacího soudu, že odmítavý postoj nezletilé vůči otci je způsobený negativním postojem matky (matka kupříkladu trvala na přítomnosti u asistovaných setkání), je založený na pouhé domněnce nekvalifikované pracovnice asistenčního centra. Odvolací soud měl nejprve uložit rodině povinnost absolvovat společnou terapii, aby se elementární vztah otce s dcerou postupně obnovil; uvedené řešení navrhoval mimo jiné i opatrovník nezletilé. Odvolací soud přesto nařídil terapii pouze rodičům bez účasti nezletilé. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatelky nevykonatelné, protože nezletilá se odmítá s otcem sama vídat a reaguje na něj psychosomaticky; otec je nadto ve styku velmi nestabilní. Stěžovatelka konečně namítá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu porušil participační práva dcery. Nezjistil její názor, neinformoval ji žádným způsobem a nezohlednil její autentický negativní postoj k otci, byť je nezletilá schopna formulovat svoje přání a byť od poslední komunikace soudu s nezletilou uplynula významná doba.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná [§75 odst. 1 téhož zákona]; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud podle čl. 83 Ústavy České republiky není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; jakožto orgán ochrany ústavnosti má v rodinně právních věcech zasahovat pouze v případech skutečně extrémních. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to totiž právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek. Vztáhne-li opatrovnický soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním, poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění a vyjde-li z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2260/22 ze dne 20. 9. 2022 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2391/22 ze dne 22. 2. 2023).
8. V nyní projednávané věci napadený výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se styku otce s dcerou vůči výše uvedenému ústavněprávnímu standardu obstojí. Odvolací soud dospěl k závěru, že otec je schopen se o nezletilou postarat a že má adekvátní rodičovské a výchovné kompetence (viz bod 52 napadeného rozsudku). Odvolací soud přitom vzal v úvahu právě jednak průběh několika asistovaných setkání, která mezi nezletilou a otcem proběhla, jakož i její přetrvávající negativní postoj vůči otci (viz tamtéž). Potvrdil-li následně odvolací soud styk otce s nezletilou i přes právě uvedené okolnosti ve výrazně omezeném rozsahu necelých dvou dnů jednou za dva týdny, neshledává Ústavní soud v uvedeném postupu extrémní vybočení z mezí ústavnosti. Odvolací soud uložil rodičům i povinnost podstoupit rodinnou terapii. Znění výroku podle Ústavního soudu nevylučuje, aby se terapie účastnila i nezletilá dcera a mohl tak být její pozitivní vztah k otci rychleji a snadněji obnoven.
9. Namítá-li konečně stěžovatelka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu fakticky není vykonatelné, přehlíží, že v kompetenci Ústavního soudu není "kontrolovat" reálnou vykonatelnost jednotlivých rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé. Jsou to opatrovnické soudy, které mají povinnost reagovat na aktuální vývoj situace v rodině a případně rozhodnutí o styku změnit s ohledem na změnu poměrů (srov. §475 zákona o zvláštních řízeních soudních).
10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným výrokem rozhodnutí opatrovnického soudu byla porušena ústavní práva stěžovatelky, její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti ve smyslu §79 odst. 2 téhož zákona Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o podané ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu