ECLI:CZ:US:2023:1.US.2687.23.1
sp. zn. I. ÚS 2687/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Pavlem Mlejem, advokátem se sídlem Římská 1222/33, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 239/2023-257 ze dne 10. 8. 2023 a usnesení Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 83/2023 ze dne 8. 7. 2023, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel je trestně stíhán pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku a pro přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Okresní soud v Berouně po provedeném vazebním zasedání dne 8. 7. 2023 dospěl k závěru, že podezření ze spáchání trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, je důvodné a současně u stěžovatele shledal i důvod předstižné vazby. Napadeným usnesením rozhodl tak, že se stěžovatel bere podle §67 písm. c) trestního řádu do vazby.
2. Proti usnesení okresního soudu stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí a namítá, že jimi došlo k porušení jeho základních práv, především práva na osobní svobodu a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 8 odst. 2 a odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že důvody předstižné vazby jsou formulované alternativně, a dovozuje, že alternativa opakování trestné činnosti se může vztahovat pouze na trestnou činnost stejné právní kvalifikace (nestačí tedy opakování trestného činu téže povahy), přičemž nebezpečí další trestné činnosti přitom musí hrozit u předstižné vazby bezprostředně. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nic takového nehrozí, a ani nebylo v celém vazebním řízení prokázáno. Soudy obou stupňů přitom mohly podle stěžovatelova názoru uložit jiná opatření a omezení, které by mohly nahradit vazební zajištění, a to např. ústavní ochrannou léčbu protialkoholní a protitoxikomanickou. Podle stěžovatele se nabízí otázka, zda jej bylo nutné vzít do vazby, tedy zda tento zajišťovací institut byl jediným možným opatřením, jak zajistit řádný průběh trestního stíhání. Napadeným usnesením stěžovatel vytýká nekonkrétnost a nepřezkoumatelnost, přičemž připomíná, že konstantní judikatura obecných soudů i Ústavního soudu požaduje, aby byly zcela přesně uvedeny skutečnosti, které odůvodňují vzetí do vazby. Takové důvody podle stěžovatele v daném případě uvedeny nejsou. Dále stěžovatel uvádí, že v jeho věci měla být řešena otázka jeho příčetnosti, tedy soudy měly zkoumat, zda trpí duševní chorobou, zda tato choroba nastala až po spáchání činu a zda znemožňuje stěžovateli chápat smysl trestního stíhání. Namítá, že jeho zdravotní stav nebyl vyšetřen, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 4/2022. Stěžovatel dále uvedl, že není možné nahrazovat léčbu pobytem ve vazbě, a že si je vědom své psychiatrické diagnózy, a že proto docházel na ambulantní léčbu, která mu byla uložena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005]. Prizmatem výše naznačených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení.
7. Z odůvodnění napadených usnesení plyne, že okresní soud důvod vazby předstižené spatřuje především v dlouhodobé tendenci stěžovatele k páchání typově stejné trestné činnosti. Okresní soud uvedl, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 19 T 114/2019 ze dne 30. 10. 2019 odsouzen za zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečin nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Dále odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 4 T 237/2017 ze dne 9. 7. 2019, kterým byl stěžovatel (ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 320/2019 ze dne 25. 9. 2019) odsouzen mimo jiné za přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Odkázal i na skutečnost, že stěžovatel byl (byť dosud nepravomocně) odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 131/2022 ze dne 20. 3. 2023 za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, přičemž mu bylo uloženo i ochranné protialkoholní a protitoxikomanické léčení ambulantní formou. Trestné činnosti se měl v tomto případě dopustit v listopadu a prosinci 2021. Okresní soud dále popsal, proč je stěžovatel důvodně podezřelým ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odkázal přitom na úřední záznamy o podání vysvětlení zasahujících policistů a o zákroku policistů, své závěry opřel i o výpovědi svědků, zvláště výpovědi svědků A. a A. Uvedl, že svědek A. popsal, že slyšel volání o pomoc svědka O., šel na vedlejší pozemek, kde byl stěžovatelem fyzicky napaden a bylo mu vyhrožováno zabitím a znásilněním jeho dcer. Zjištěné skutečnosti podle okresního soudu nasvědčují tomu, že skutky, pro které je stěžovatel stíhán, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tyto trestné činy spáchal stěžovatel. Z výše uvedeného okresní soud pak dovodil důvodnost obavy, že by stěžovatel při ponechání na svobodě znovu opakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhán, a z uvedených důvodů rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby.
8. Okresní soud dále dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že ambulantní psychiatrické léčení, kterému se stěžovatel podroboval, evidentně neplnilo svůj účel, jakož i vzhledem k tomu, že na obviněného dostatečně nepůsobil ani dohled probačního úředníka, neshledal žádné opatření, kterým by bylo možné vazební zajištění nahradit.
9. Krajský soud v napadeném rozhodnutí o stěžovatelově stížnosti dostatečně vysvětlil, proč se se závěrem okresního soudu o existenci důvodu vazby podle §67 písm. c) ztotožnil. Odkázal na skutečnost, že proti stěžovateli bylo v době, kdy měl spáchat posuzované přečiny, vedeno řízení před Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 8 T 131/2022, za obdobnou trestnou činnost (trestný čin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku). Krajský soud dodal, že uváží-li se charakter projednávaných přečinů spolu se zjištěními o dosavadním způsobu života stěžovatele, včetně jeho speciální recidivy, jakož i poměrně krátký časový úsek, je nutno konstatovat, že soud prvního stupně dospěl správně k závěru, že hrozí reálná a odůvodněná obava, že v případě ponechání obviněného na svobodě by opakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Závěrem krajský soud shledal, že vykonávané léčení neplnilo svůj účel, současně v odůvodnění napadeného rozhodnutí připomněl, že stěžovatel byl dne 6. 7. 2023 (v den zadržení) pozitivně testován na látku AMP/MET. Dodal, že na obviněného nepůsobil dostatečně ani dohled probačního úředníka a s ohledem na okolnosti dále dovodil, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením.
10. Jak již Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393) v případě vazby předstižné podle §67 písm. c) tr. řádu, je účelem vazby zajistit osobu obviněného, u něhož je za podmínek dovětku citovaného ustanovení dána důvodná obava, vyplývající z konkrétních skutečností, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Tento vazební důvod se do určité míry odlišuje od zbylých dvou a je založen na předpokladu, že účelem trestního řízení je i předcházení trestné činnosti. Mezi konkrétní skutečnosti, o něž se uvedená obava může opírat, patří např. určitá dlouhodobá tendence obviněného k páchání trestné činnosti toho druhu, pro kterou je v projednávaném případě stíhán. Vedle snadno zjistitelných skutečností (např. obviněný byl již opakovaně během delšího časového úseku za uvedenou trestnou činnost postihován, nacházel-li se např. v době, kdy měl trestnou činnost páchat, ve zkušební době podmíněného propuštění, a že tedy způsob života nemění ani pod hrozbou trestu apod., srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004), musí soud vyhodnotit též současnou aktuální situaci obviněného.
11. Obecné soudy ve stěžovatelově věci poukázaly právě na jeho dlouhodobou tendenci k páchání trestné činnosti téhož druhu, s odkazem na konkrétní a přesvědčivé důvody vztahující se i k aktuální situaci (např. odkaz na pozitivní test na omamné látky, závěr o neúčelnosti nařízení léčby) vysvětlily, proč bylo třeba na stěžovatele vazbu uvalit. Ke stěžovatelovým námitkám lze dodat, že formulace "bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán" představuje opakování téhož trestného činu ale i spáchání trestného činu téže povahy (srov. ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. §67 [Důvody vazby]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 745.). K takovému závěru oba soudy dospěly s odkazem na konkrétní rozsudky trestních soudů (viz bod 7 a 9 výše).
12. Ke stěžovatelově námitce, že se soudy měly zabývat jeho příčetností, lze odkázat na závěry krajského soudu, který se touto námitkou rovněž zabýval. Krajský soud odkázal na skutečnost, že okresní soud nepochybil, když nepojal důvodné pochybnosti o schopnosti stěžovatele chápat smysl trestního jednání, s ohledem na obsahu stěžovatelovy výpovědi, a ke stěžovatelem navrhovanému postupu dodal, že ze zprávy Zdravotní vězeňské služby vyplývá, že v souběžně vedené trestní věci (odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Berouně) bude stěžovatel znaleckému zkoumání podroben, a další znalecké zkoumání by tak bylo nadbytečné. Dodal, že stěžovatelův zdravotní stav je aktuálně stabilizován, stěžovatel byl schopen absolvovat veřejné zasedání u odvolacího soudu, a že je stěžovateli i v podmínkách vazby poskytována psychiatrická léčba. Pokud stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 4/2022 ze dne 27. 1. 2022, Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 5 Tdo 4/2022 zkoumal, zda byly v době rozhodování odvolacího soudu pochybnosti o přípustnosti trestního stíhání dovolatele ve smyslu §11 odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovodil, že "[p]ovinností odvolacího soudu pak bylo odstranit tyto pochybnosti a zjistit, zda obviněný skutečně trpí duševní chorobou, zda tato choroba nastala až po spáchání činu a zda znemožnila obviněnému chápat smysl trestního stíhání. Tyto okolnosti je třeba objasnit vyšetřením duševního stavu obviněného, k němuž je nutno podle §105 odst. 1 tr. řádu přibrat znalce..." (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 4/2022, bod 18). Závěry Nejvyššího soudu se uplatní pro řízení ve stěžovatelově trestní věci, ve které stěžovatel bude mít možnost namítat, že je stižen takovou duševní chorobou, která mu trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání.
13. Lze uzavřít, že obecné soudy uvedly, z jakého důvodu dospěly k závěru, že existuje důvodná obava, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, i proč nelze ve stěžovatelově věci využít instituty uvedené v trestním řádu jako náhrada za vazbu. Krajský soud se pak řádně vypořádal se stěžovatelovými stížnostními námitkami. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance, které by v této věci opravňovalo jeho kasační zásah.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu