ECLI:CZ:US:2023:1.US.2738.23.1
sp. zn. I. ÚS 2738/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní korporace ZAPPIS, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Kutnohorská 548, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1727/2022-141 ze dne 27. 7. 2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 101/2021-105 ze dne 8. 2. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 43 Cm 410/2009-84 ze dne 30. 3. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Milana Moravce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "nalézací soud") domáhala proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení 372 450 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout vadným plněním ze smlouvy o dílo uzavřené mezi nimi dne 1. 12. 2005. Nalézací soud žalobu stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; namítá, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí upřely možnost procesní ingerence, tudíž nemohla řádně hájit svá práva. Nalézací soud dal nesprávně do vzájemné souvislosti výši uplatněné náhrady škody s výší sjednané ceny díla, nevypořádal se s nesouladem předaného díla s příslušnými normami a nezohlednil neochotu vedlejšího účastníka vyvstalý problém řešit smírnou cestou; tím schválil nepoctivé jednání vedlejšího účastníka. Odvolací soud chybně dovodil vázanost soudu výrokem rozhodnutí Městského soudu v Praze podle §159a odst. 3 o. s. ř., ačkoli obě řízení mají rozdílný předmět (zaplacení ceny díla versus náhrada škody); společnou je těmto řízení pouze prejudiciální otázka posouzení příčiny vady. Stěžovatelka nemůže úspěšně uplatnit nárok, s nímž nebyla úspěšná v jiném řízení, aniž by odvolací soud zohlednil, že se s její obranou jiný soud vypořádal pouze v odůvodnění svého rozsudku [odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2280/14 ze dne 11. 8. 2015 (N 140/78 SbNU 177) nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1506/96 ze dne 2. 6. 1998]. K otázce předvídatelnosti škody stěžovatelka poukázala na nesplnění notifikační povinnosti, na což soudy nereagovaly. Obecné soudy si nepřípustně vybraly jednotlivé argumenty bez jejich kontextuálního posouzení, čímž porušily ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy zjistí vady, mající za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva o (ne)splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti vedlejšího účastníka za škodu. Ústavní soud v napadených rozhodnutí žádné ústavněprávní deficity neshledal. Obecné soudy svá rozhodnutí srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodnily a vypořádaly se přitom se všemi relevantními námitkami stěžovatelky, které v ústavní stížnosti reprodukuje; není rolí Ústavního soudu, aby jejich závěry dále přehodnocoval.
7. Obecné soudy vyložily, že v souvisejícím sporu stěžovatelky a vedlejšího účastníka vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11 Cm 101/2009 (tam stěžovatelka v pozici žalované) bylo určeno, že stěžovatelka má právo na 5% slevu z ceny díla a vedlejší účastník na 95 % ceny díla. Nalézací i odvolací soud z těchto závěrů v nyní projednávané věci vyšly. Dospěly ke shodnému závěru, že nelze s úspěchem uplatnit nárok, s nímž stěžovatelka jako s procesní obranou v jiném (souvisejícím) řízení neuspěla. Odvolací soud k tomu doplnil, že škoda, která stěžovatelce vznikla, je objektivně nepředvídatelná, a vedlejší účastník ji proto není povinen hradit. Nejvyšší soud následně uzavřel, že se odvolací soud ve svém posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedené závěry jsou ústavně konformním způsobem odůvodněny a za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor; v podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Stěžovatelka měla dostatečný procesní prostor tvrdit rozhodné skutečnosti, navrhovat důkazy a reagovat na podání protistrany, což také činila v průběhu nalézacího, odvolacího i dovolacího řízení. Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelka byla na svých procesních právech zkrácena, jak neurčitě předestírá v ústavní stížnosti. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal protokoly z jednání před nalézacím a odvolacím soudem, z nichž vyplývá, že stěžovatelka měla možnost svá procesní práva plně uplatnit.
9. Nepřípadný je odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 2280/14, neboť v něm Ústavní soud řešil procesně a skutkově odlišnou situaci (na což již upozornil ve svém usnesení Nejvyšší soud) spočívající v uplatnění námitky započtení podle §98 o. s. ř. a jejímu posouzení jako překážky věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř.; ani jedno z těchto ustanovení obecné soudy v nyní projednávané věci neaplikovaly.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu