ECLI:CZ:US:2023:1.US.2743.23.1
sp. zn. I. ÚS 2743/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele F. F., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Matějem Košťálem., LL.M., advokátem, sídlem Velké náměstí 149, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2023 sp. zn. 2 To 72/2023 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. srpna 2023 č. j. 61 To 524/2023-54, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, odst. 5, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V dané trestní věci byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 6. 2023 č. j. 0 Nt 15038/2023 podle §73b odst. 1 a §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodů podle §67 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby s účinností od okamžiku zadržení, tj. od 26. 6. 2023 od 06:28 hodin.
3. Ke stížnosti stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatel se podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu bere do vazby s účinností od okamžiku zadržení, tj. od 26. 6. 2023 od 6:28 hodin, přičemž účelu vazby nelze dosáhnout ani přijetím písemného slibu podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu, ani stanovením dohledu probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
4. I přes poučení, že proti usnesení městského soudu není další řádný opravný prostředek přípustný, podal stěžovatel proti tomuto usnesení stížnost, ve které namítl, že v rámci přezkoumávaného rozhodnutí obvodního soudu nebylo rozhodováno o nahrazení vazby jinými opatřeními podle §73 trestního řádu a že městský soud o této skutečnosti rozhodoval poprvé, proto je proti jeho rozhodnutí v tomto směru stížnost přípustná. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1926/10 [(N 169/58 SbNU 469); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") po posouzení věci napadeným usnesením stížnost stěžovatele proti usnesení městského soudu zamítl jako nepřípustnou podle §148 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1926/10, podle kterého rozhodoval-li odvolací soud (krajský soud) o nepřijetí stěžovatelem nabízeného slibu a o nevyslovení dohledu probačního úředníka [§73 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu] ve stížnostním řízení v prvním stupni, je vůči těmto výrokům přípustná stížnost, o níž ex lege přísluší rozhodovat vrchnímu soudu. Stěžovatel je toho mínění, že obvodní soud možné uložení opatření nahrazujících vazbu neřešil a že touto okolností se poprvé zabýval až městský soud. Dodává, že i kdyby nebyla kontrola rozhodnutí městského soudu vrchním soudem přípustná, nemůže rozhodnutí městského soudu ve vztahu k opatřením nahrazujícím vazbu obstát. Podle něj jeho slib splňoval všechny zákonem stanovené požadavky a městský soud ani neodůvodnil, proč dohled probačního úředníka není dostatečnou zárukou jeho dalšího řádného života.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se odůvodnění soudních rozhodnutí a konkretizace vazebních důvodů. Nesouhlasí s rozhodnutím městského soudu, které podle něj vykazuje značné nedostatky, je povrchní a nedostatečně odůvodněné. Má za to, že soud nevyvinul žádnou snahu zjistit jeho osobní poměry. Rozvádí, z jakých důvodů by nebyl schopen danou trestnou činnost fakticky opakovat. Tvrdí, že s ostatními obviněnými ukončil veškerý kontakt a že nemá finanční prostředky, které by byly spojeny s případným opakováním trestné činnosti. Poukazuje na to, že u ostatních obviněných nebyla shledána důvodná obava, že spolu budou v trestné činnosti pokračovat, ale u něj tato obava shledána byla, i když s ostatními obviněnými přerušil kontakt. Je přesvědčen, že ho de facto městský soud potrestal za to, že původně využil svého práva ve věci nevypovídat.
7. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mezi rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu uplynulo 41 dnů a o stížnosti proti usnesení městského soudu bylo rozhodnuto po měsíci a půl, což považuje za zásadní pochybení. Za zásah do jeho práv rovněž považuje skutečnost, že městský soud rozhodl v neveřejném zasedání, ač ve své stížnosti požadoval nařízení vazebního zasedání. V této souvislosti poukazuje na to, že ač původně využil svého práva ve věci nevypovídat, v mezidobí již vypovídal, což považuje za novou okolnost a dovozuje, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí mimo vazební zasedání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Ústavní soud opakovaně judikuje, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro podání obžaloby či dokonce pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i pro další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může nepřímo fakticky sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57, SbNU 167)]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených však je Ústavní soud z důvodu respektování svého postavení v ústavním systému oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou zajištěna všechna práva obviněného.
12. V nyní posuzované věci městský soud u stěžovatele shledal důvod vazby předstižné podle §67 písm. c) trestního řádu a současně vysvětlil, proč vazbu nebylo možno nahradit jinými opatřeními vazbu nahrazujícími. Vzal v potaz, že stěžovatel byl v průběhu let 2021 a 2022 zaměstnán ve dvou společnostech, které byly využity k realizaci trestné činnosti, a že aktuálně nebyl nikde zaměstnán. Na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že předmětná trestná činnost pro stěžovatele dlouhodobě představovala zdroj podstatných příjmů. S ohledem na charakter dané trestné činnosti a na to, že výnos z trestné činnosti se nepodařilo zajistit, městský soud shledal důvodnou obavu, že by si stěžovatel mohl prostředky k obživě nadále opatřovat trestnou činností typově shodného charakteru a že je tedy i nadále dán důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Ohledně institutů nahrazujících vazbu městský soud konstatoval, že jelikož písemný slib stěžovatele neobjasňoval, jak by stěžovatel hodlal v případě propuštění z vazby na svobodu živit sebe a svoji rodinu, nepovažoval v dané chvíli za možné jím nahradit vazbu založenou na obavě z opakování stejného typu trestné činnosti (tj. trestné činnosti, jejímž následkem došlo ke škodě na majetku poškozených ve výši cca 40 000 000 Kč). Stejně tak nebylo možno podle městského soudu nahradit vazbu dohledem probačního úředníka, a to s ohledem na rodinné poměry stěžovatele, kdy dohled probačního úředníka by byl ve vztahu k uvedeným obavám bez efektu, navíc za situace, kdy nebylo známo, jakým způsobem by si stěžovatel opatřoval finanční prostředky k obživě, resp. kdy nepředložil mnohem silnější záruky toho, že se v budoucnu podobné trestné činnosti nedopustí. Městský soud dodal, že na obavě z možného opakování trestné činnosti majetkového charakteru nemohla nic změnit ani výpověď stěžovatele, v níž nepopřel spolupráci se spoluobviněnými, ovšem popřel jakoukoli vědomost o protiprávnosti činu. Takové jeho tvrzení podle městského soudu nemohlo bez dalšího vyvrátit podezření z jeho účasti na vytýkaném jednání.
13. Městský soud se řádně vypořádal s otázkou vazby stěžovatele podle §67 písm. c) trestního řádu, přičemž důvody vazby náležitě a dostatečně přesvědčivě objasnil. Stejně tak vysvětlil, proč nebylo možno vazbu nahradit instituty vazbu nahrazujícími. Nešlo tak o situaci, jak tvrdí stěžovatel, že napadené rozhodnutí městského soudu je nepodložené a dostatečně neodůvodněné.
14. Stěžovateli nelze přisvědčit ani ohledně námitek proti usnesení vrchního soudu, který posoudil stížnost stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu jako nepřípustnou. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1926/10, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, konstatoval, že rozhodoval-li krajský soud o nepřijetí stěžovatelem nabízeného slibu [§73 odst. 1 písm. b) trestního řádu] a o nevyslovení dohledu probačního úředníka [§73 odst. 1 písm. c) trestního řádu] ve stížnostním řízení v prvním stupni, je vůči těmto dvěma výrokům napadeného usnesení přípustná stížnost, o níž ex lege přísluší rozhodovat vrchnímu soudu. Šlo o situaci, kdy stížnostní soud rozhodoval o přijetí slibu a dohledu probačního úředníka na základě návrhů učiněných až před tímto (stížnostním) soudem.
15. Z uvedeného je zřejmé, že daný nález na nyní posuzovanou věc nedopadá. Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vysvětlil, že městský soud rozhodoval jedním výrokem z podnětu podané stížnosti stěžovatele, když přezkoumal jednotlivé, v úvahu přicházející důvody vazby. Rozhodoval přitom o institutech nahrazujících důvody vazby, které již byly nabídnuty při rozhodování obvodního soudu. Konkrétně zdůraznil, že písemný slib obviněného byl ve spisu založen a možnost stanovení dohledu probačního úředníka mu byla známa již při vazebním zasedání konaném dne 28. 6. 2023 (viz protokol o vazebním zasedání ze dne 28. 6. 2023). Tvrdil-li stěžovatel při vazebním zasedání, že je připraven poskytnout záruku svých rodičů, žádnou takovou záruku ke dni rozhodování městského soudu nenabídl. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že s ohledem na §73 odst. 1 trestního řádu obvodní soud nemohl o opatřeních nahrazujících vazbu rozhodovat, neboť ho vzal do vazby mimo jiné i z důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu. Byť tedy obvodní soud měl již při konání vazebního zasedání k dispozici písemný slib stěžovatele a bylo mu známo, že stěžovatel by přijal případný dohled probačního úředníka, rozhodování o nich bylo z důvodu vzetí stěžovatele do vazby podle §67 písm. b) trestního řádu bezpředmětné.
16. Za popsané situace nelze nic namítat proti závěru vrchního soudu, že městský soud vycházel ze stejných podkladů, které měl k dispozici již obvodní soud, ale v důsledku závěru o neexistenci důvodu vazby podle §67 písm. b) trestního řádu se mu otevřela možnost opětovně přezkoumat stávající důvody vazby ve vztahu k institutům, které nahrazují důvody vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Nešlo tak o nové návrhy učiněné až před městským soudem, resp. o rozhodování městského soudu o těchto návrzích v prvním stupni.
17. K poukazu stěžovatele na skutečnost, že mezi rozhodnutími obvodního soudu a městského soudu uplynulo 41 dnů a že o stížnosti proti usnesení městského soudu bylo rozhodnuto po měsíci a půl, Ústavní soud uvádí, že stížnost (blanketní) proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel dne 3. 7. 2023 a dne 7. 7. 2023 ji doplnil. Městskému soudu byl spisový materiál doručen dne 3. 8. 2023 a neveřejné zasedání u městského soudu bylo konáno dne 7. 8. 2023. Dne 16. 8. 2023 podal stěžovatel stížnost proti usnesení městského soudu, o které vrchní soud rozhodl dne 12. 9. 2023. Ač si lze představit o něco rychlejší rozhodování obecných soudů ve vazební věci, nelze současně pomíjet, že stěžovatel je obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 5 trestního zákoníku, za který mu v případě odsouzení hrozí trest odnětí svobody v rozmezí pěti až deseti let, a že stížnosti stěžovatele proti usnesením obvodního soudu a městského soudu jsou relativně obsáhlé. S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud žádné podstatné průtahy v řízení při rozhodování městského soudu ani vrchního soudu neshledal.
18. Stejně tak nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele tím, že městský soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Domnívá-li se stěžovatel, že v jeho případě měl městský soud připustit projednání ve vazebním zasedání, Ústavní soud se ani s tímto jeho názorem neztotožňuje. Podle §73d odst. 3 písm. b), věta druhá, trestního řádu vazební zasedání není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě. Je přitom nepodstatné, že lhůta šesti týdnů byla již u konce, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Podstatné je, že v době konání neveřejného zasedání dosud neuplynula. Městský soud v napadeném usnesení po posouzení věci správně zdůraznil, že k nařízení veřejného (vazebního) zasedání nebyl žádný zákonný ani další důvod s ohledem na §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu. Skutečnost, že se stěžovatel rozhodl ve věci vypovídat, ač v průběhu vazebního zasedání vypovídat odmítl, nelze bez dalšího považovat z hlediska rozhodování o vazbě za novou okolnost, kvůli které by mělo být konáno vazební zasedání. Stěžovatel měl možnost své námitky uplatnit již v řízení o vzetí do vazby, což neučinil, přičemž jeho následná výpověď, v níž popírá jakoukoliv vědomost o protiprávní činnosti, nemůže bez dalšího vyvrátit podezření z jeho účasti na vytýkaném jednání.
19. Poukazuje-li stěžovatel na to, že ostatní spoluobvinění nejsou stíhání vazebně, jde o námitky irelevantní, neboť vazba se v řízení posuzuje individuálně ve vztahu ke každému ze spoluobviněných.
20. Vzhledem k shora uvedenému Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu