ECLI:CZ:US:2023:1.US.298.23.1
sp. zn. I. ÚS 298/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Romana Hrdého, Ph.D., zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2022 č. j. 6 Cmo 310/2020-1649 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. srpna 2020 č. j. 45 Cm 216/2013-1519, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EAF protect s. r. o., sídlem Karlovarská 131/50, Cheb, a Mgr. Jiřího Klimíčka, LL.M., advokáta, sídlem U Svobodárny 2460/3a, Praha 9 - Libeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice (dále i jen "žalobkyně") zastoupená vedlejším účastníkem u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") se domáhala po stěžovateli zaplacení 40 837 687 Kč s příslušenstvím. Krajský soud usnesením ze dne 9. 12. 2016 č. j. 45 Cm 216/2013-973 vydaným v řízení o žalobě vedlejší účastnice (právní nástupce ESTO Cheb s. r. o.) proti stěžovateli (dále též jen "žalovaný") o zaplacení 40 837 687 Kč s příslušenstvím, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků (výrok I), podle §104 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), řízení zastavil (výrok II) a podle §146 odst. 2 a §150 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud vyšel z toho, že vedlejší účastník k podání žaloby a zastupování v tomto sporu přijal dne 30. 9. 2013 plnou moc od jednatele žalobkyně Ing. Jana Širůčky, ač ten byl již dne 22. 8. 2012 z funkce jednatele odvolán, tedy od osoby, která nebyla oprávněna za žalobkyni činit žádné úkony.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. 6 Cmo 43/2017-997 potvrdil usnesení krajského soudu ve výroku III. co do nákladů řízení. Nejvyšší soud poté k dovolání stěžovatele usnesením ze dne 10. 4. 2019 č. j. 27 Cdo 3260/2017-1035 zrušil rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu v témže rozsahu. Podle Nejvyššího soudu vedlejší účastník zavinil zastavení řízení; ani přes opatření soudu nedoložil své právo zastupovat žalobkyni, a lze mu tak podle §147 odst. 1 o. s. ř. uložit, aby žalovanému nahradil náklady řízení, případně za podmínek uvedených v §150 o. s. ř. žalovanému náhradu nákladů (vůči vedlejšímu účastníkovi) nepřiznat.
4. Krajský soud nato napadeným usnesením uložil vedlejšímu účastníkovi podle §147 odst. 1 o. s. ř. nahradit stěžovateli na nákladech řízení 703 005,70 Kč a 139 004,80 Kč. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, shledal, že vedlejší účastník zavinil zastavení řízení, neboť nedoložil právní zastoupení žalobkyně, a tudíž mu podle uvedeného ustanovení lze uložit, aby žalovanému uhradil náklady řízení. Dále neshledal, že majetkové poměry stěžovatele či vedlejšího účastníka odůvodnily aplikaci §150 o. s. ř. Vrchní soud poté k odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka usnesením ze dne 25. 1. 2021 č. j. 6 Cmo 310/2020-1560 napadené usnesení krajského soudu potvrdil.
5. Ústavní soud následně nálezem ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1109/21 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) k ústavní stížnosti vedlejšího účastníka zrušil posledně uvedené usnesení vrchního soudu. V posuzované věci z ničeho neplynulo, že vedlejší účastník úmyslně či z nedbalosti zahájil dané řízení, aniž k tomu byl (řádně) zmocněn. Proto bylo povinností obecných soudů, má-li porušení (nesplnění) procesní povinnosti účastníkem nebo jeho zástupcem několik příčin, určit, jaká z nich je právně relevantní (a komu tedy lze takové porušení "přičítat"). Tím se však obecné soudy nezabývaly, ač vedlejší účastník v soudním řízení tvrdil, že nevěděl, a ani vědět nemohl, a to s ohledem na tehdy platný zápis v obchodním rejstříku, že plná moc, kterou mu společník a domnělý jednatel žalobkyně udělil, není platná, a že ani tento jednatel nemohl na tuto skutečnost usuzovat, protože o konání valné hromady, na níž byl z funkce odvolán, nevěděl, protože na ni nebyl pozván.
6. Vrchní soud nakonec napadeným usnesením změnil napadené usnesení krajského soudu tak, že se vedlejšímu účastníkovi neukládá povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (sub 4), a dále že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení zaplatit 187 412 Kč. Shledal, že vedlejší účastník zavinil zastavení řízení, avšak dále bylo třeba zohlednit okolnosti, které vedly k uplatnění nároku, jakož i příčiny neutěšené situace ve vedení žalobkyně. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 23 Cdo 3093/2020-499 opatrovník žalobkyně dodatečně odstranil nedostatek zmocnění vedlejšího účastníka. Společníci žalobkyně, tedy pan Širůčka a stěžovatel, mezi sebou měli mnohaletý spor, což vedlo k nejasnostem o zmocnění advokáta. Všechny tyto okolnosti pak odůvodňují aplikaci §150 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že vrchní soud se nevypořádal s jeho zásadními námitkami. Přestože Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 1109/21 vrchní soud zavázal, aby zohlednil, že pan Širůčka mohl vedlejšího účastníka zmocnit jako společník žalobkyně a zda a kdy se vedlejší účastník dozvěděl o odvolání pana Širůčky z pozice jednatele, vrchní soud tak neučinil. Ústavní soud uložil vrchnímu soudu, aby se zabýval všemi okolnostmi, které mohou mít vliv na uplatnění moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř. Stěžovatel za takové okolnosti považuje to, jak došlo k převodu žalované částky od žalobkyně stěžovateli, nikoli potíže žalobkyně. Jde totiž o to, že žaloba byla podána "zcela bezdůvodně", což se potvrdilo např. i při prověřování trestního oznámení vedlejšího účastníka. S tím se však vrchní soud nevypořádal, stejně jako s dalšími okolnostmi vypovídajícími o tom, že vedlejší účastník žalobu podal, přestože o svém nedostatečném oprávnění věděl. V tom se ostatně mýlí i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1109/21.
8. Napadené usnesení vrchního soudu je proto dále tzv. překvapivým rozhodnutím, protože vrchní soud stěžovateli neumožnil vyjádřit se k důvodům svého rozhodnutí. Vrchní soud vyšel (mimo jiné) z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 3260/2017 (pozn.: správně zřejmě sp. zn. 23 Cdo 3093/2020), avšak tam vyslovené závěry o dodatečném schválení zastoupení vedlejšího účastníka pro vrchní soud závazné nebyly; danou otázku měl posoudit samostatně. Vrchní soud kromě toho měl v duchu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu povinnost poučit účastníky řízení o možné aplikaci §150 o. s. ř. Nemůže dále obstát výrok napadeného rozsudku krajského soudu o nákladech řízení mezi stěžovatelem a žalobkyní. Daný výrok sice nikdo odvoláním nenapadl, avšak jde o výrok materiálně závislý na výrocích o týchž povinnostech vedlejšího účastníka. Vrchní soud se totiž podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 1109/21 měl zabývat i tím, zda zastavení řízení nezavinila žalobkyně. Stěžovatel konečně vytýká vrchnímu soudu, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu u rozhodování podle §150 o. s. ř. zohlednil majetkové poměry účastníků řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Danou věc Ústavní soud řeší již podruhé. Nálezem sp. zn. IV. ÚS 1109/21 zrušil předchozí rozhodnutí vrchního soudu s tím, že se obecné soudy nezabývaly, v čem tkví rozhodující příčina nedoložení platné plné moci vedlejším účastníkem, tedy zda tato skutečně spočívá (zde) na vedlejším účastníkovi anebo (především) na společnících žalobkyně, tj. (zde) na stěžovateli (a potažmo i vedlejší účastnici). Jejich rozhodnutí z téhož důvodu totiž v podmínkách nyní posuzované věci představovalo projev ústavněprávně neakceptovatelné mechanické aplikace práva (a judikatury), jejímž důsledkem může být neracionální či "nespravedlivé" uspořádání vztahů mezi účastníky. V tomto kontextu je třeba uvedený nález Ústavního soudu vykládat.
12. Vrchní soud poté znovu rozhodl nyní napadeným usnesením, a to podle Ústavního soudu v souladu s uvedenými požadavky. Vrchní soud svoje nynější rozhodnutí opřel o úvahy, že rozhodující příčina nesplnění dané procesní povinnosti spočívala v nesmiřitelném soupeření tehdejších společníků žalobkyně, tedy stěžovatele a pana Širůčky. Dále zohlednil, že vedlejší účastník spoléhal na zápis v obchodním rejstříku a že pan Širůčka nevěděl o konání valné hromady, na které byl z funkce jednatele odvolán. Uvedené okolnosti vrchní soud považoval za natolik mimořádné, aby opodstatnily závěr, že vedlejší účastník nemusí nahradit stěžovateli náklady řízení, přestože zavinil zastavení řízení. Vrchní soud v těchto úvahách zohlednil individuální okolnosti věci, adekvátně se vypořádal s argumenty účastníků řízení, což dříve opomněl, a svoje závěry řádně odůvodnil. To bylo podstatou nálezu sp. zn. IV. ÚS 1109/21.
13. Stěžovateli lze sice přisvědčit, že vrchní soud se nevypořádal výslovně s tvrzením stěžovatele o tom, že pan Širůčka mohl vedlejšího účastníka zmocnit k podání žaloby i z pozice společníka žalobkyně. Vrchní soud však v napadeném usnesení vyšel z předpokladu, že vedlejší účastník zastavení řízení procesně zavinil, a tedy v tomto směru by vypořádání této námitky za dané procesní situace nemělo na věcné závěry napadeného usnesení již žádný vliv, respektive se závěry napadeného usnesení vrchního soudu s touto námitkou vypořádávají implicitně. Pro Ústavní soud je zde totiž rozhodné, že závěry napadeného usnesení vrchního soudu jako celek obstojí, což se u předchozího rozhodnutí zrušeného nálezem sp. zn. IV. ÚS 1109/21 říci nedalo. Důsledkem napadeného usnesení je nakonec situace, kdy nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (mimo navazujících fází řízení, kdy se o těchto nárocích rozhoduje), nikoli naopak, tedy že k jejich náhradě je povinný stěžovatel. Je racionální, že za dané procesní situace každý nese svoje náklady. Tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník přeci jen podal žalobu "úmyslně zcela bezdůvodně" již představuje pouhou polemiku s hodnocením důkazů, ke které v řízení o ústavní stížnosti zásadně prostor není. Zde to platí tím spíše za situace, kdy se danými okolnostmi Ústavní soud již dříve zabýval.
14. K tvrzením o porušení zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí; obecně platí, že jejich zákaz v praxi Ústavního soudu neznamená, že účastníci řízení musí vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, nýbrž že tito musí mít možnost účinně argumentovat ke všem skutečnostem, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty [srov. nálezy ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485) či ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)]. Jde-li o nyní posuzovanou věc, vrchní soud vycházel z právního posouzení a okolností, které jsou účastníkům dobře známy. Vrchní soud zohlednil přesně ty okolnosti, na které jej dříve upozornil Ústavní soud. Sám stěžovatel ostatně tvrdí, že soudům opakovaně sděloval svoje stanoviska. O nepřípustné tzv. překvapivé rozhodnutí zde nejde. Stejně tak vrchní soud neměl povinnost účastníky řízení poučit o možné aplikaci §150 o. s. ř., protože o moderačním oprávnění podle tohoto ustanovení se rozhoduje již poněkolikáté.
15. K výroku napadeného usnesení krajského soudu o nákladech řízení mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí; sám stěžovatel uznává, že jej odvoláním nenapadl. Obsahem výroku je, že nikdo z uvedených právo na náhradu nákladů nemá. Ústavní soud nemá důvod, aby za daného výsledku věci zpochybňoval předpoklad, že nesouhlasil-li stěžovatel s tímto rozvržením nákladů, měl možnost daný výrok odvoláním napadnout. Závěrem napadených rozhodnutí je ostatně zjištění, že za nastalou procesní situaci odpovídá mimo jiné i sám stěžovatel. Otázky spojené s náklady řízení zde Ústavní soud považuje za vyřešené. Konečně, majetkové poměry účastníků pro vrchní soud nebyly určující, byť je v rozhodnutí zmínil. V tomto směru úvahy vrchního soudu rovněž obstojí.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu