ECLI:CZ:US:2023:1.US.3113.23.1
sp. zn. I. ÚS 3113/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Macháčkové, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1271/2023-678 ze dne 10. 10. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 250/2022-625 ze dne 19. 10. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 29 C 93/2016-598 ze dne 16. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky, jíž se proti vedlejší účastnici domáhala zaplacení 1 019 352,33 Kč jako náhrady škody, která jí měla vzniknout z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 303/2008 (dále jen "posuzované řízení"), v důsledku čehož se nemohla domoci pohledávky proti jejímu bývalému manželovi Jaroslavu Kovářovi. Požadovaná částka zůstala předmětem řízení poté, co bylo rozhodnuto o dalších uplatněných nárocích stěžovatelky, konkrétně o částce 240 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, o částce 10 000 000 Kč jako odčinění nemajetkové újmy spočívající v psychických následcích posuzovaného řízení, o částce 78 118 Kč jako náhrady nákladů řízení za právní zastoupení v posuzovaném řízení a o částce 21 600 Kč jako náhrady za uhrazené soudní poplatky v posuzovaném řízení.
2. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
4. Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: stěžovatelka rozporuje ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu přijatý názor, že v rámci nároku na náhradu škody spočívajícím ve ztrátě pohledávky je možné považovat za nesprávný úřední postup pouze průtahy v úzkém slova smyslu (tj. období skutečné nečinnosti), a nikoliv celkovou délku řízení; tento právní názor považuje za příliš rigidní a postrádající sebereflexi veřejné moci ke svým pochybením. Celé posuzované řízení trvalo 7 let 4 měsíce a 12 dnů (od podání žaloby dne 8. 9. 2008 do pravomocného skončení dne 20. 1. 2016). Do 17. 7. 2014 (dne nabytí právní moci usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2014) bylo řízení lichým, neboť veškerá dřívější rozhodnutí byla opravnými prostředky odstraněna. Řízení de facto započalo až po dni 18. 7. 2014, tedy po více než 5 letech a 9 měsících. Právě tato doba byla podle stěžovatelky důvodem, proč se nemohla domoci své pohledávky.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné ústavněprávní vady neshledal. Obecné soudy vyšly při svém posouzení z právního názoru, že v případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba určit dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout. Nesprávný úřední postup spočívá nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v dílčích průtazích v řízení, tj. v nečinnosti na straně soudu (srov. judikaturu citovanou v napadeném usnesení Nejvyššího soudu). Uvedený názor Ústavní soud aproboval ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3553/15 ze dne 15. 2. 2017 (N 30/84 SbNU 363).
8. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191) a sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.)], což platí i pro Ústavní soud [viz nález sp. zn. IV. ÚS 197/96 ze dne 12. 6. 1997 (N 77/8 SbNU 243)]. Rozhodnutí Ústavního soudu tak představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování v obdobných věcech, od nichž je sice možné se odchýlit, ovšem pouze ve výjimečných a pečlivě odůvodněných případech (srov. též §23 zákona o Ústavním soudu). Žádné takové důvody Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Lze proto uzavřít: jestliže obecné soudy neshledaly žádné průtahy v posuzovaném řízení, není protiústavní jejich závěr, že pohledávka stěžovatelky nebyla ztracena v důsledku nesprávného úředního postupu, ale v důsledku smrti (a nemajetnosti) dlužníka. Ústavní soud nezpochybňuje, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé - ostatně za to bylo stěžovatelce rozsudkem odvolacího soudu č. j. 91 Co 118/2020-393 ze dne 7. 8. 2020 přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 71 250 Kč. Byla-li však její žaloba ve zbývajících nárocích zamítnuta (a to ústavně souladným způsobem - viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3132/21 ze dne 24. 1. 2022; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/), včetně nyní posuzovaného nároku na náhradu škody za ztrátu pohledávky, nejde o porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu