ECLI:CZ:US:2023:1.US.3200.22.1
sp. zn. I. ÚS 3200/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Klikové, zastoupené Mgr. Michaelou Vrbkovou, advokátkou se sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. září 2022 č. j. 40 C 440/2021-71, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a Ladislava Kliky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Stěžovatelka (jako manželka) podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") návrh na rozvod manželství, k němuž se vedlejší účastník (jako manžel) připojil. Následně vzala stěžovatelka svůj návrh (před prvním jednáním ve věci) zpět, s čímž vedlejší účastník nesouhlasil. Nalézací soud posléze usnesením ze dne 24. 2. 2022 č. j. 40 C 440/2021-38 rozhodl tak, že zpětvzetí návrhu stěžovatelky na rozvod manželství je neúčinné. Učinil tak s odůvodněním, že v daném případě byl naplněn vážný důvod nesouhlasu manžela se zpětvzetím návrhu ve smyslu na §387 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 6. 2022 č. j. 58 Co 190/2022-57 posledně citované usnesení nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.
3. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem poté rozhodl tak, že manželství vedlejšího účastníka a stěžovatelky, které bylo uzavřeno dne 14. 4. 1973 před Místním národním výborem v Karlštejně, se rozvádí (výrok I.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Nalézací soud zkonstatoval, že k rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu nebyly splněny podmínky podle §757 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Po provedeném dokazování, jež proběhlo na jednání, na které se stěžovatelka bez řádné a včasné omluvy nedostavila, dospěl nalézací soud k závěru, že zákonné podmínky pro rozvod manželství jsou v daném případě splněny. Rozvod manželství ostatně navrhli oba manželé a jejich manželství je tak pouze formálním svazkem. Příčinu rozvratu manželství soud spatřil v dlouhodobě vypjatých a neurovnaných vztazích mezi manželi. Nalézací soud rozhodl bez přítomnosti stěžovatelky s odkazem na §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
III. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v prvé řadě namítá, že nalézací soud věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti, čímž jí bylo odňato právo na soudní ochranu, neboť nalézací soud nesprávně aplikoval právní úpravu rozvodu nesporného, ačkoliv ve skutečnosti se řízení neslo v režimu rozvodu sporného. Stěžovatelka si je vědoma, že její zpětvzetí návrhu na rozvod manželství bylo v souladu se zákonem neúčinné, to však toliko po procesní stránce. Z hlediska výkladu práv je nutno akt zpětvzetí návrhu stěžovatelkou považovat jako zjevné vyjádření její vůle směřující k nesouhlasu s rozvodem manželství, tj. odvolání připojení se k návrhu ve smyslu §387 odst. 2 z. ř. s., což nalézací soud opomněl zohlednit. Nalézací soud tak učinil nesprávnou aplikaci právních norem na zjištěné skutkové závěry.
5. Nalézací soud v rozporu se zákonem, domnívaje se chybně, že jedná v režimu řízení o společnému návrhu manželů na rozvod manželství, nezkoumal příčiny rozvratu manželství a v rozporu s §389 odst. 1 z. ř. s. neprovedl výslech stěžovatelky, čímž jí upřel také možnost jednat před soudem a osobně se vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem. Přitom podle uvedeného ustanovení je výslech účastníků řízení o rozvod manželství mandatorní podmínkou, jejímž splněním je podmíněno vydání meritorního rozhodnutí - jde proto také o tzv. opomenutý důkaz. Od provedení výslechu účastníků řízení o rozvod manželství lze upustit podle §389 odst. 1 z. ř. s. pouze v případě, kdy by provedení takového výslechu bylo spojeno s velkými obtížemi. Nalézací soud ovšem opomenul naplnění této podmínky posoudit, ani svůj procesní postup nezdůvodnil. Jde-li o samotné meritorní rozhodnutí, stěžovatelka namítá, že ve věci nebyly splněny hmotněprávní předpoklady pro rozvod manželství podle §757 občanského zákoníku, konkrétně nedošlo k dohodě na úpravě majetkových poměrů, bydlení, ani k úpravě výživného pro dobu po rozvodu manželství. Rovněž nebyla splněna požadovaná minimální šestiměsíční odluka manželů podle §757 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [k otázce tzv. materiální nepřípustnosti ústavní stížnosti podané v tzv. statusové věci viz body 10. až 12. usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3342/15 (U 1/80 SbNU 685)]. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných v rodinných věcech přistupuje zvláště restriktivně. Důvodem je skutečnost, že ve statusových i dalších rodinněprávních věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak poměrně zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, přičemž ani skutečně závažná pochybení (zejm. procesní povahy), neporušují-li ústavní principy řádného soudního procesu, nemusí danou podmínku bez dalšího naplňovat. Ústavní soud nemůže posuzovat pouze opodstatněnost vznesených námitek, ale také eventuálně to, zda zjištěné vady ve svém souhrnu dosahují značné intenzity (porušení ústavních principů soudního řízení) s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení (viz zejm. body 12. a 14. usnesení sp. zn. III. ÚS 3342/15, dále srov. např. usnesení ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4009/17, ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 947/18, ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3407/18 či ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 247/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Takové formy protiústavnosti ovšem v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
10. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv především v tom, že nalézací soud rozhodl v její nepřítomnosti, aniž by provedl její výslech (předjímaný §389 odst. 1 z. ř. s.). K tomu Ústavní soud předesílá, že referenčním kritériem jeho přezkumu není věcná správnost či zákonnost závěrů obecných soudů, nýbrž "pouze" jejich ústavnost. Zásad řádného procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jakož i práva na přítomnost u jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny) se přitom nemůže dovolávat ten účastník řízení, který, ačkoli byl řádně a včas o jednání obecného soudu vyrozuměn, toto jednání zmeškal pro příčiny tkvící v jeho nedostatečné procesní obezřetnosti nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal [srov. nález ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)], což je právě případ stěžovatelky.
11. Z napadeného rozhodnutí nalézacího soudu se podává, že ve věci se mělo první jednání konat dne 14. 7. 2022, k němuž se stěžovatelka nedostavila, ale na poslední chvíli před jednáním se podáním ze dne 14. 7. 2022 omluvila, a jednání tak bylo odročeno. Dne 8. 9. 2022 se konalo ve věci první (a jediné) jednání, k němuž se stěžovatelka nedostavila, aniž by se z něj jakkoli (natož řádně a včas) omluvila. Vada absence jejího výslechu proto nemůže jít k tíži soudu, jenž ve věci rozhodoval, ale pouze k tíži stěžovatelky (obdobně srov. bod 6. usnesení ze dne 13. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 1013/18 či bod 10. usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 3894/19). Nemůže tudíž jít ani o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu; nadto se nalézací soud s neprovedením výslechu stěžovatelky v odůvodnění svého rozhodnutí procesně vypořádal, přičemž Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší správnost jeho úvahy přehodnocovat. Stěžovatelka pak ani v ústavní stížnosti neuvádí, z jakého důvodu se nařízeného jednání nezúčastnila, a nemohla tak realizovat svá procesní práva. Uvedená námitka tudíž založit protiústavnost napadeného rozhodnutí nemůže.
12. Namítá-li stěžovatelka, že nalézací soud pochybil, jestliže její zpětvzetí návrhu na rozvod manželství neposoudil jako "odvolání připojení se k návrhu" ve smyslu §384 odst. 2 věty druhé z. ř. s., uvádí k tomu Ústavní soud, že uvedené ustanovení se výslovně vztahuje pouze na toho manžela, jenž se k návrhu druhého z manželů na rozvod připojil - tím však byl vedlejší účastník, nikoli stěžovatelka. Zpětvzetí jejího návrhu na rozvod bylo přitom obecnými soudy považováno za neúčinné. Postupoval-li následně nalézací soud ve věci jako v případě podání společného návrhu (včetně souvisejících procesních konsekvencí), neshledává v tom Ústavní soud takové pochybení, jež by dosahovalo nezbytné intenzity. Přihlédl přitom rovněž k tomu, že stěžovatelka nekonkretizuje, jakým způsobem se uvedený postup negativně promítl do jejích ústavně zaručených práv, či jinými slovy, jaké měl (zásadní) dopady na výsledek řízení.
13. Nelze přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že nalézací soud nezjišťoval příčiny rozvratu manželství, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se těmito zabýval. Nalézací soud tak učinil za situace, kdy podle něj nebyly k rozvodu bez zjišťování příčin rozvratu manželství splněny podmínky (jak také stěžovatelka namítá). Dospěl přitom k závěru, že zjištěné okolnosti svědčí o existenci rozvratu manželství. Ústavní soud konstatuje, že nezjistil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými. Odůvodnění nalézacího soudu je sice v této části stručné, avšak jsou z něj zřetelná všechna relevantní skutková zjištění a jejich význam pro právní posouzení věci, tj. že jsou naplněny hmotněprávní předpoklady pro rozvod manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Pro zcela výjimečnou ingerenci Ústavního soudu proto není v nyní projednávané věci prostor.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu