ECLI:CZ:US:2023:1.US.3203.22.2
sp. zn. I. ÚS 3203/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem se sídlem v Prostějově, Arbesovo náměstí 2804/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 707/2022-2715 ze dne 17. srpna 2002, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 62/2021-2530 ze dne 25. listopadu 2021, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 39 T 4/2020-2353 ze dne 17. května 2021 a trestnímu příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 14 T 125/2018 ze dne 12. června 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku (bod III), dále z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (bod IV), za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku ve věznici s ostrahou a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s dalšími spolu-odsouzenými škodu ve výši 5 212 025 Kč; s ostatními nároky byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele i dalšího odsouzeného zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Trestním příkazem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným z přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dva roky.
3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36, čl. 37, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. a) až d) a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
4. Podle stěžovatele nebylo v řízení prokázáno, že by se dopustil (úmyslného) podvodného jednání, ale naopak bylo zjištěno, že o nepravosti předkládaných dokladů (padělků) nevěděl. Nejednal-li s vědomím všech rozhodných skutečností, nemohl naplnit žádný ze znaků skutkové podstaty úmyslného trestného činu podvodu. V řízení existovaly pochybnosti, pro které měla být aplikována zásada in dubio pro reo, jeho námitky ale byly pominuty a obecné soudy se jimi nezabývaly. Stěžovatel namítá, že státní zástupce při výslechu podsunul svědkovi některé výpovědi, obecné soudy se snažily obžalobě co nejvíce vyhovět, a proto odmítly provedení jím dalších navržených důkazů (výslechy svědků v odvolacím řízení). V řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť hlavní líčení se třikrát konala formou videokonference a stěžovatel, v té době ve výkonu trestu odnětí svobody, se jich nemohl osobně zúčastnit, dvakrát pro nemoc a jednou pro karanténu. To však nalézací soud nezohlednil a jím zvolený postup nesledoval legitimní cíl - zachování práv obžalovaného. Odvolací soud nezohlednil ani námitku, že se stěžovatel kvůli karanténě ve věznici nemohl setkat se svým obhájcem. Tím bylo porušeno i právo na rovnost účastníků řízení [viz nález sp. zn. III. ÚS 617/2000 ze dne 4. října 2001 (N 143/24 SbNU 27)], jakož i právo na projednání věci v přítomnosti účastníka řízení, zejména za situace, kdy dříve bylo hlavní líčení šestkrát odročeno bez konání.
5. Dále stěžovatel zpochybňuje řádné doručení trestního příkazu okresního soudu a tvrdí, že se o jeho existenci dozvěděl až 15. června 2021 z napadeného rozsudku. Jeho odpor měl být podán tři roky po doručení trestního příkazu policejním orgánem, přestože ten mu ve skutečnosti nikdy doručen nebyl, protože totožnost adresáta nebyla prokázána občanským průkazem, ale jen na základě jeho znalosti doručujícími policisty. Trestní příkaz měl přitom vliv na uložený trest zákazu činnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že mu měl být uložen trest souhrnný, a nikoli úhrnný, neboť stíhaného jednání se dopustil dříve než 24. dubna 2019, kdy vynesl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudek sp. zn. 53 T 12/2018, ve spojení s trestním příkazem sp. zn. 14 T 125/2018; k tomu stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu Tpjn 301/2010 ze dne 10. června 2010 a sp. zn. 8 Tz 28/2012 ze dne 29. března 2012.
6. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva, zejména, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky libovůle.
7. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se ve spolupráci s dalšími osobami v červenci a srpnu 2018 zúčastnil na třech různých místech republiky vyzvednutí šesti osobních automobilů s využitím padělaných dokladů. Přestože stěžovatel věděl, že mu byl trestním příkazem okresního soudu uložen zákaz řízení, vozidla po převzetí řídil na místo, kde byla předána dalším osobám, a následně vyvezena do zahraničí.
8. Stěžovatel v řízení měnil výpověď v tom smyslu, kdo jej o vyzvednutí vozidel požádal; jeho obhajoba byla založena na nevědomosti, že doklady, na jejichž základě byla vozidla vydána, jsou padělky. Nalézací soud však pečlivě vyhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu) a uzavřel, že stěžovatel jednal minimálně v úmyslu eventuálním [§15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], neboť z okolností případu (vyzvednutí vozidel na vzdáleném místě, aby je bezprostředně předal další osobě) nelze připustit pochybnosti o tom, čeho se dopouštěl.
9. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. února 2021 vyplývá, že bylo konáno formou videokonference, neboť pro karanténu ve věznici nebylo možné stěžovatele eskortovat; jeho obhájce však byl po dohodě se stěžovatelem hlavnímu líčení osobně přítomen. V průběhu hlavního líčení byl stěžovatel vyslechnut, on i jeho obhájce mohli klást (a kladli) ostatním vyslýchaným dotazy. Obdobně proběhlo hlavní líčení i dne 17. února a 22. března 2021. Hlavnímu líčení konanému dne 17. května 2021 byl stěžovatel přítomen osobně a bylo mu umožněno dodatečně vypovídat. Ze žádného z protokolů o hlavním líčení neplyne, že by stěžovatel či jeho obhájce namítali existenci omezení či překážek, které by ovlivnily právo stěžovatele na obhajobu či na jeho osobní přítomnost u jednání soudu; proto odvolací soud vyhodnotil dodatečně předložené námitky jako účelové.
10. Námitky stěžovatele užité v ústavní stížnosti jsou jen opakováním jeho obhajoby užité v odvolání i dovolání, obecné soudy se jimi dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi ústavně konformním způsobem. Ústavní soud nespatřuje v konání hlavního líčení formou videokonference (§202 odst. 1 trestního řádu) porušení práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti [čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy] ani práva na obhajobu [čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy]. Stěžovateli nebyla upřena možnost vyjádřit se ke všem okolnostem řízení osobně i prostřednictvím obhájce a klást vyslýchaným otázky.
11. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny) představuje záruku, že jen soud bude rozhodovat o vině a trestu (čl. 90 Ústavy České republiky) na základě předem stanovených pravidel. Podle čl. 39 Listiny (obdobně i čl. 7 odst. 1 Úmluvy) jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit (zásada nullum crimen sine lege). Dospěl-li obecný soud v řízení k jinému právnímu závěru, než jaký stěžovatel očekával, nelze to považovat za porušení uvedených základních práv. Vyjadřuje-li stěžovatel své přesvědčení, že jednání, jehož se dopustil, není trestným činem, jde jen o polemiku, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Nebyla porušena ani presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), neboť závěr o vině stěžovatele byl učiněn na základě dokazování, které nalézací soud provedl v dostatečném rozsahu, aby mohl rozhodnout. Důvody neprovedení dalších navržených důkazů byly dostatečně a srozumitelně vysvětleny v odůvodnění napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud nezjistil ani porušení práva na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny), k němuž mělo dojít připuštěním návodné otázky státního zástupce při výslechu svědka - z protokolu je patrné, že odpověď svědka nebyla v otázce státního zástupce obsažena (viz protokol z hlavního líčení konaného dne 17. února 2021, str. 13). Stěžovatel byl v řízení uznán vinným a byl mu uložen trest odpovídající spáchanému trestnému činu, což je předvídaný důvod pro zbavení fyzické osoby svobody (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny), a proto ani toto základní právo stěžovatele obecné soudy neporušily.
13. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o porušení jeho základních práv postupem obecných soudů. V řízení nevyvstaly důvodné pochybnosti, pro které by bylo na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Naopak je z napadených rozhodnutí i dalších písemností patrné, že obecné soudy se věcí dostatečně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkové podstaty trestných činů. Obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy, svá rozhodnutí řádně odůvodnily, a proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.
14. Jde-li o námitky týkající se trestního příkazu, je z lustra Ústavního soudu patrné, že stěžovatel podal dne 15. ledna 2021 ústavní stížnost (sp. zn. IV. ÚS 124/21), ve které brojil proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 807/2020 ze dne 15. září 2020, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 15 To 61/2019 ze dne 11. října 2019 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 53 T 12/2018 ze dne 24. dubna 2019. Uvedeným rozsudkem krajský soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podle §283 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, a uložil mu "za uvedený trestný čin v souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 6. 2018, č. j. 14 T 125/2018-57" souhrnný trest odnětí svobody a "trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 (dvou) roků. Současně byl podle §43 odst. 2 trestního zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. června 2018, č. j. 14 T 125/2018-57, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující". Proti výroku rozsudku krajského soudu výroku o vině i trestu podal stěžovatel odvolání, dovolání i ústavní stížnost. Stěžovatel tak zjevně věděl o trestním příkazu dříve, než jak v nyní projednávané věci uvádí (15. června 2021). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. února 2021 (str. 3) navíc vyplývá, že stěžovatel se ke spáchání přečinu doznal; rovněž i z výslechu dalších obžalovaných je patrné, že si byl vědom zákazu řízení motorových vozidel již v době páchání trestného činu podvodu, tedy v červenci 2018. Ústavní stížnost je proto v této části opožděná.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl z části jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z části jako podanou po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu