ECLI:CZ:US:2023:1.US.3218.23.1
sp. zn. I. ÚS 3218/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Tatiany Smirnovy, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. října 2023 č. j. 4 Ads 258/2022-46 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2022 č. j. 19 Ad 6/2021-75, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 30 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka pochází z Ruské federace. Od roku 2012 má výlučně české občanství. Vedlejší účastnice přiznala stěžovatelce starobní důchod ve výši 740 Kč měsíčně rozhodnutím ze dne 13. 12. 2019 č. j. X, které k námitkám stěžovatelky potvrdila rozhodnutím ze dne 27. 1. 2021 č. j. Y. Stěžovatelka v následné správní žalobě brojila proti nepřiměřeně nízké výši důchodu, protože vedlejší účastnice měla nesprávně zohlednit dobu pojištění podle čl. 30 odst. 3 Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení, vyhlášené pod č. 57/2014 Sb.m.s. (dále jen „Mezinárodní smlouva“), a čl. 13 odst. 1 Ujednání mezi Ministerstvem práce a sociálních věcí České republiky a Ministerstvem práce a sociální ochrany Ruské federace k provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Ruskou federací o sociálním zabezpečení, vyhlášeného pod č. 58/2014 Sb.m.s. (dále jen „Ujednání“).
3. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu stěžovatelky zamítl napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřijatelnou napadeným usnesením. Podle správních soudů bylo na stěžovatelce, aby doložila odhlášení z evidence trvalého bydliště na území Ruské federace. Toto potvrzení pak lze objektivně získat, jak se podává z dosavadní praxe. Vedlejší účastnice přitom také stěžovatelce pomohla zprostředkovat kontakty s ruskými orgány, avšak stěžovatelka toho nevyužila a legální trvalé bydliště na území České republiky k danému období ve smyslu Mezinárodní smlouvy neprokázala. Stěžovatelkou předložené písemnosti odhlášení z evidence podle čl. 13 odst. 1 Ujednání neprokazují.
4. Správní soudy dále vytkly některé nedostatky ve vedení spisu, které však nevedou k nezákonnosti rozhodnutí. Vedlejší účastnice chybějící písemnosti před vydáním rozhodnutí doplnila a rozhodnutí jsou přezkoumatelná. Stěžovatelka na svých právech zkrácena nebyla. Nebyl důvod pro vyloučení úřední osoby, přestože se vyjádřila, že: „ostatně obdobně se chovají i další imigranti z Východu“. Výrok je sice nevhodný a paušalizující, avšak z dalšího postupu se nepodávalo nic, co by nasvědčovalo osobní averzi. Věc se nadto řešila kázeňsky a stěžovatelka obdržela omluvu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy chybně vyhodnotily prokázání odhlášení z evidence smluvní strany podle čl. 13 odst. 1 Ujednání. Stěžovatelka se dovolává principu in dubio pro libertate a zákazu tzv. přepjatého formalismu s tím, že správní soudy měly přihlédnout k jí předloženým dokumentům: rozhodnutí Penzijního fondu Ruské federace ze dne 5. 11. 2019, v němž je výslovně uvedeno, že stěžovatelka měla v souladu s Mezinárodní smlouvou trvalé bydliště pouze v České republice, a „Formulář pro komunikaci“ ze dne 6. 11. 2019, z nějž se explicitně podává informace o trvalém bydlišti stěžovatelky na území České republiky. Je evidentní, že ruská strana záznam o stěžovatelce v příslušné evidenci nemá, což znamená, že z ní stěžovatelka musela být odhlášena. Vedlejší účastnice tyto dokumenty přehlížela, nezabývala se jejich obsahem, a dokonce ani nebyly součástí spisu.
6. Správní soudy ani vedlejší účastnice nebyly schopny určit jiný dokument, který měla stěžovatelka předložit. Jeho předložení požadovaly také výhradně po stěžovatelce, čímž na ni jako na jednotlivce kladou vyšší nároky než na orgán veřejné moci. To odporuje zásadám veřejné správy jako služby veřejnosti a je projevem libovůle. Konečně stěžovatelka tvrdí, že správní řízení bylo zatíženo řadou procesních vad. Omluvu nepovažuje za řádné vyřešení nevhodných výroků úřední osoby. S ohledem na neúplnou spisovou dokumentaci také mohla na některé podklady reagovat až ex post.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatelka správním soudům zejména vytýká, že chybně vyložily obsah jí předložených písemností, protože se z nich mají podávat skutečnosti prokazující splnění podmínek zohlednění doby pojištění pro přiznání důchodu podle čl. 30 odst. 3 Mezinárodní smlouvy. Stěžovatelka tutéž argumentaci uplatnila v řízení před správními soudy a ty na ní reagovaly. Ústavní soud přitom závěry správních soudů považuje za náležitě odůvodněné. Výklad příslušných ustanovení vychází z ustálené rozhodovací praxe správních soudů a je založen na racionálně-logickém základě.
10. V konkrétnostech; správní soudy se náležitě vypořádaly s obsahem stěžovatelkou předložených dokumentů. Z napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že podle čl. 30 odst. 3 Mezinárodní smlouvy ve spojení s čl. 13 odst. 1 Ujednání měla stěžovatelka předložit dokument, ze kterého se bez pochyb podává, že byla odhlášena z ruské evidence trvalého bydliště. To ostatně sama stěžovatelka připouští, byť se snaží interpretovat obsah dokumentů alternativně tak, že ruská strana v nich tuto skutečnost potvrdila. Městský soud rovněž hodnotil, kde lze dokument získat, a zda je to objektivně možné.
11. Úvahy správních soudů jsou zde adekvátní významu argumentace stěžovatelky a Ústavní soud v nich nespatřuje tzv. přepjatý formalismus. Zaprvé protože podle všeho nešlo o nesplnitelnou povinnost a zadruhé protože vedlejší účastnice stěžovatelce zprostředkovala kontakt s ruskou stranou, čehož však stěžovatelka nevyužila.
12. Nejde ani o porušení principu in dubio pro libertate ve smyslu maximy, podle které je-li k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, respektive co nejméně, zasahuje do toho kterého základního práva či svobody [srov. bod 16 nálezu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 3701/15 (N 8/84 SbNU 121) či bod 30 nálezu ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1642/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soud jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Současně však platí, že prostor pro uplatnění uvedeného principu je dán jen tehdy, nabízí-li se více srovnatelně přesvědčivých výkladových alternativ právního předpisu, a současně lze-li jednoznačně určit, který z více výkladů znamená nejmenší zásah do základního práva či svobody, přičemž je nezbytné trvat na tom, aby šlo o výkladové alternativy srovnatelně přesvědčivé (viz body 12 a 13 usnesení ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 563/20, bod 23 usnesení ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2887/20 či bod 11 usnesení ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 59/22).
13. V nyní posuzované věci přitom nejde ani tak o výklad právního předpisu, jako spíše o interpretaci obsahu předložených písemností. Nevyvstala zde žádná přesvědčivá výkladová alternativa čl. 30 odst. 3 Mezinárodní smlouvy a čl. 13 odst. 1 Ujednání. Uplatnění principu in dubio pro libertate v nyní posuzované věci, jejíž řešení spočívá na hodnocení jejích jedinečných okolností, by vedlo k absurdním a tímto principem nepředpokládaným důsledkům, a totiž že by obdobná námitka opodstatnila oprávněnost jakéhokoli tvrzení, které více svědčí jednotlivci oproti státu. Pozice zastávaná stěžovatelkou v nyní posuzované věci není srovnatelně přesvědčivou výkladovou alternativou ve smyslu uvedeného principu. Rozhodné zde zůstává, zda se správní soudy náležitě vypořádaly s tím, co z předložených dokumentů vyplývá.
14. Jde-li konečně o tvrzené procesní vady před správním orgánem, i s tím se správní soudy náležitě vypořádaly. Naplnění předpokladů pro vyloučení úřední osoby hodnotily v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí, nejde o výkladový exces a jejich úvahy jsou srozumitelně a logicky odůvodněné. Totéž platí pro vedení spisu, nehledě na to, že případné vady u správního orgánu se zhojily v soudním řízení správním, ve kterém se správní soudy i přes nesrovnalosti ve spise podrobně zabývaly obsahem stěžovatelkou předložených písemností, a stěžovatelka tak měla prostor na jejich hodnocení reagovat. Ústavní soud totiž hodnotí řízení jako celek.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu