ECLI:CZ:US:2023:1.US.3256.22.1
sp. zn. I. ÚS 3256/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti obchodní společnosti FORTUNA GAME a. s., sídlem Italská 2584/69, Praha 2 - Vinohrady, zastoupené JUDr. Jiřím Kindlem, M.Jur, Ph.D., advokátem, sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2022 č. j. 2 As 49/2022-103, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. února 2022 č. j. 62 A 77/2019-344 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2021 č. j. 2 As 295/2019-99, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 12, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. a) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník dne 12. 3. 2019 provedl v obchodních prostorách stěžovatelky místní šetření za účelem prověření obchodních záznamů a zajištění jejich kopií v souvislosti s podezřením, že se stěžovatelka účastnila zakázané dohody soutěžitelů v oblasti kursového sázení v České republice. Zakázané jednání mělo spočívat 1) ve výměně obchodně citlivých informací, 2) koordinaci soutěžního chování při marketingu a sponzoringu, 3) koordinaci při vytváření a nastavení sázkových kursů, 4) koordinaci u uplatňování manipulačních poplatků za podání sázky, 5) vytváření překážek pro vstup a působení na trhu a 6) rozdělování trhu a zákazníků, a to "minimálně od roku 2013".
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 10. 2019 č. j. 62 A 77/2019-202 k žalobě stěžovatelky rozhodl, že provedení místního šetření bylo nezákonným zásahem, protože vedlejší účastník tehdy nedisponoval dostatečnými indiciemi o zakázaném jednání, převzal-li zjednodušeně řečeno toliko nekriticky informace z podnětu jednoho z konkurentů stěžovatelky. Nejvyšší správní soud k následné kasační stížnosti vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem ze dne 21. 12. 2021 uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud nezohlednil, že vedlejší účastník vycházel i z dalšího podání, obsahu jiných spisů ve věcech z téže podnikatelské oblasti, jakož i novinových článků. Není pravdou, že vedlejší účastník obsah podnětů pouze nekriticky převzal; zakázanému jednání nasvědčovaly okolnosti veřejně známé, jakož i charakteristiky trhu známé vedlejšímu účastníkovi z úřední činnosti.
3. Krajský soud poté žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. Nad rámec uvedeného podle krajského soudu není časové vymezení předmětu šetření údajem "minimálně od roku 2013" nepřiměřené, protože stěžovatelku na jejích právech nijak nezkrátilo. Bylo zjevné, o podezření z jakého nezákonného jednání jde. Ani podle judikatury Soudního dvora není časové vymezení rozsahu místního šetření nezbytnou podmínkou. Nezákonný nebyl ani údajný požadavek pracovníků vedlejšího účastníka, aby se do obchodních prostor stěžovatelky dostavil její tehdejší generální ředitel, kde následně odevzdal svůj mobilní telefon k šetření. Požadavek na přítomnost zástupce soutěžitele v obchodních prostorách, kde se místní šetření provádí, je legitimní a odpovídá zákonu. Z obsahu protokolu se ostatně podává, že pracovníci vedlejšího účastníka se s tehdejším generálním ředitelem stěžovatelky na jeho přítomnosti dohodli. Obsah protokolu tehdy nikdo nezpochybnil a krajský soud nemá důvod vycházet ze skutkové verze stěžovatelky, že vedlejší účastník vyzval generálního ředitele k přítomnosti pod pohrůžkou pokuty.
4. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl napadeným rozsudkem ze dne 29. 9. 2022 jako nedůvodnou. Nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, že vedlejší účastník nesprávně nezaprotokoloval obsah schůzek s podatelem původního podnětu - konkurentem stěžovatelky; vstupní indicie vyplývaly z žurnalizovaného obsahu spisu, a tedy podnětů a vlastní činnosti vedlejšího účastníka. Otázka existence schůzek může být relevantní i v případném navazujícím řízení o přestupku. Zde však vedlejší účastník z obsahu schůzek nevycházel. Dále podle ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora není nutné vymezit přesný časový rozsah místního šetření, respektive zakázaného jednání, kterého se týká. Obecně totiž neplatí ("nereflektuje realitu"), že pro dostatečné rozlišení podezření pro vymezení předmětu a účelu místního šetření a umožnění účinné obhajoby je nutné předem znát přesný časový rozsah zakázaného jednání. V nyní posuzované věci bylo podezření o nezákonném jednání dostatečně konkretizované, aby jasně vymezilo "mantinely" šetření. Vedlejší účastník je zde nepřekročil. Uvedení výrazu "minimálně od roku 2013" nečiní z místního šetření ve věci stěžovatelky bezbřehou tzv. rybářskou výpravu.
5. Nejvyšší správní soud dále neshledal důvodnou námitku, že si vedlejší účastník měl vynutit přítomnost tehdejšího generálního ředitele stěžovatelky pod hrozbou pořádkové pokuty. Z protokolu z šetření se podává, že se vedlejší účastník s generálním ředitelem stěžovatelky na jeho přítomnosti dohodli. Ze spisu ani z dosavadního řízení se nepodává, že by kdokoli obsah protokolu tehdy zpochybňoval. Stěžovatelka sice nyní navrhuje k důkazu čestné prohlášení tehdy přítomných právních zástupců, avšak takový důkaz má povahu toliko "formalizovaného tvrzení". Z ničeho jiného nevyplývá, že pracovníci vedlejšího účastníka (v rozporu se zněním protokolu) generálního ředitele stěžovatelky k přítomnosti přinutili pod hrozbou pokuty. Rozpor v tom, že vedlejší účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se na přítomnosti dohodli osobně, přestože podle protokolu byla dohoda telefonická, není významný; telefonická domluva je legitimním způsobem kontaktu. Rozhodné je, že stěžovatelka včas nevznesla žádné námitky, což značí, že pro ni případné rozpory nebyly natolik zásadní.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že provedené místní šetření bylo nepřiměřené. Její obsáhlou argumentaci lze shrnout a strukturovat následovně. Zaprvé stěžovatelka namítá, že správní soudy v rozporu s ústavním pořádkem akceptovaly "úzký přezkum" místního šetření; odmítly se detailně zabývat jednotlivými skutkovými okolnostmi a indiciemi, které vedlejšího účastníka k prvotnímu podezření vedly. V tomto směru je správný pouze přístup krajského soudu v prvním rozsudku, který provedl přezkum indicií ve vazbě na jednotlivá dílčí podezření (viz sub 2). Kromě toho, správní soudy se nedostatečně vypořádaly s tvrzením stěžovatelky o nezákonné výzvě vedlejšího účastníka pro jejího generálního ředitele, aby se pod pohrůžkou pořádkové pokuty dostavil do šetřených obchodních prostor, přestože se v nich nenacházel. Vedlejší účastník tím neoprávněně rozšířil rozsah místního šetření i na prostory, na které se příslušné pověření předsedy vedlejšího účastníka nevztahovalo. I drobné nejasnosti v protokolu měly správní soud vést k tomu, aby přezkoumaly, za jakých okolností se generální ředitel stěžovatelky do šetřených obchodních prostor dostavil. Nesprávné bylo dále použití výrazu "minimálně od roku 2013" při vymezení podezření. Rozsah místního šetření je proto ničím neohraničený a je projevem zakázaných tzv. rybářských výprav.
1. Zadruhé stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv tím, že vedlejší účastník nezaprotokoloval existenci a obsah schůzek s jedním z podatelů podnětu - konkurenta stěžovatelky. Povinnost protokolace vyplývá z požadavků na rozsah odůvodnění pro řádný výkon práva na obhajobu a konceptu tzv. procesní čistoty v trestních věcech v judikatuře Ústavního soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 10/02 (N 84/30 SbNU 287) či ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1820/16 (N 180/82 SbNU 749)]. Nejvyšší správní soud pominul unijní judikaturu a zejména právní názor vyjádřený ve stanovisku generálního advokáta ze dne 14. 6. 2022 ve věci C-682/20 P Les Mousquetaires a ITM Entreprises v. Komise, podle kterého povinnost zaznamenat komunikaci se třetími osobami, jde-li o podklad pro kontrolu, představuje nezbytnou záruku k ověření závažnosti indicií. Absence protokolace rovněž znemožňuje následnou soudní kontrolu. Zde stěžovatelka konečně zdůrazňuje, že místní šetření vycházelo toliko z podání jejího konkurenta a těchto "zákulisních schůzek".
2. Zatřetí stěžovatelka tvrdí, že správní soudy porušily její právo na zákonného soudce, protože jejich povinností bylo iniciovat řízení o předběžné otázce u Soudního dvora a povinností Nejvyššího správního soudu rovněž bylo podle §17 odst. 1 s. ř. s. postoupit věc rozšířenému senátu. Stěžovatelka zde formuluje tři problémy výkladu unijního práva; o rozsahu podezření soutěžního orgánu ve vztahu k jednotlivým dílčím skutkům (viz shora zaprvé), povinnosti protokolace schůzek s třetími osobami (viz shora zadruhé) a zda existuje povinnost zohlednit, že indicie vedoucí k provedení místního šetření pochází od konkurenta kontrolovaného soutěžitele. Řízení o předběžné otázce má rovněž v obdobném rozsahu iniciovat nyní Ústavní soud. Jde-li o rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, napadená rozhodnutí odporují rozsudkům ze dne 24. 5. 2017 č. j. 6 As 113/2017-83, ze dne 29. 3. 2018 č. j. 5 As 119/2017-60 a ze dne 30. 1. 2019 č. j. 1 As 80/2018-201, podle kterých je při vymezení předmětu a účelu místního šetření užití výrazů jako "včetně mimo jiné", "například" či "zejména" příliš vágní. V nyní posuzované věci přitom Nejvyšší správní soud akceptoval výraz "minimálně od roku 2013", což svou povahou odpovídá uvedeným příliš vágním formulacím.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. K námitkám uvedeným shora zaprvé; z napadených rozhodnutí se podává, že správní soudy hodnotily vstupní indicie o možném "protisoutěžním" jednání stěžovatelky v celkovém kontextu, byť skutečně nikoli ve vazbě na dílčí skutky (srov. sub 2) ve smyslu jednotlivě strukturovaných úvah. Nosným důvodem zrušení rozsudku krajského soudu Nejvyšším správním soudem bylo, že Nejvyšší správní soud oproti krajskému soudu považoval za vstupní indicie rovněž další podnět a vlastní poznatky vedlejšího účastníka o situaci na dotčeném trhu známé z jeho úřední činnosti. Pro Nejvyšší správní soud tak nebylo po zhodnocení okolností věci určující, že autorem jednoho z podnětů je konkurent stěžovatelky, protože samotný obsah podnětu byl přesvědčivý, shodovaly se s ním další indicie a je běžné, že informace o možném porušení pravidel hospodářské soutěže pocházejí od jiných subjektů trhu, včetně konkurentů šetřeného soutěžitele.
3. Je tedy skutečně pravdou, že Nejvyšší správní soud oproti krajskému soudu neposuzoval dílčí skutky nezákonného jednání zvlášť. Jakkoli krajský soud původně u dílčích skutků dospěl k závěru, že vedlejší účastník informace z podnětu "nekriticky převzal", Nejvyšší správní soud zohlednil, že na obdobná jednání upozornila rovněž média, jakož i další anonymní podatel podnětu. Jednání se v celém svém popsaném rozsahu mohlo odehrát, způsob jeho provedení by měl pro aktéry ekonomický smysl, odpovídal stavu trhu a povaze obvyklých obdobných zakázaných jednání. Pro Nejvyšší správní soud proto strukturované úvahy k jednotlivým dílčím skutkům byly nadbytečné. Ústavní soud tak v tomto kontextu nepovažuje hodnocení Nejvyššího správního soudu za příliš paušalizující. Odůvodnění nadbytečnosti bližšího přezkumu se váže ke konkrétním okolnostem věci, je srozumitelně odůvodněné a logické. Ostatně ani argumentace stěžovatelky zde není obdobně strukturovaná podle jednotlivých dílčích skutků; stěžovatelka v obecné rovině tvrdila a tvrdí, že vedlejší účastník neměl dostatek indicií pro provedení místního šetření. Správní soudy se proto náležitě vypořádaly i s podstatou argumentace stěžovatelky, respektive dřívější argumentací krajského soudu. Závěry napadených rozhodnutí nepředstavují ani neodůvodněný odklon od dosavadní judikatury, protože jejich podstatou není předpoklad "omezeného přezkumu" přiměřenosti místního šetření a důvodných indicií.
4. Správní soudy se dále náležitě vypořádaly s tvrzením stěžovatelky o údajné nezákonné výzvě pracovníků vedlejšího účastníka. Pro správní soudy bylo rozhodné, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat její skutkovou verzi, protože z protokolu z místního šetření se jasně podávalo, že na přítomnost tehdejšího generálního ředitele se s vedlejším účastníkem dohodli. Ústavní soud odůvodnění zejména Nejvyššího správního soudu považuje za vyčerpávající. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sama připouští, že svoji skutkovou verzi je schopná prokázat toliko čestným prohlášením svých přítomných právních zástupců. Měla-li stěžovatelka námitky k obsahu protokolu, měla možnost jej zpochybnit při jeho podpisu, což neučinil žádný z tehdy přítomných jejích zástupců, včetně samotného generálního ředitele. Ústavní soud v daných úvahách správních soudů žádnou tzv. kvalifikovanou vadu nenachází.
5. Jde-li o použití výrazu "minimálně od roku 2013", správní soudy vyšly z výslovně odkazované judikatury Soudního dvora o tom, že přesné časové vymezení podezření není nutnou podmínkou pro řádně provedené místní šetření. Správní soudy zde identifikovaly smysl pravidel vymezení rozsahu podezření a spojitosti s místním šetřením a dospěly k závěru, že v nyní posuzované věci vedlejší účastník předmět a rozsah šetření vymezil náležitě, protože tvrzené zakázané jednání bylo dostatečně konkrétně odlišitelné. Ani "časovým aspektem" nešlo o tzv. zakázanou rybářskou výpravu a vedlejší účastník vymezený předmět a účel při místním šetření respektoval. I v této souvislosti zejména Nejvyšší správní soud své závěry zasadil do kontextu ustálené rozhodovací praxe, zohlednil konkrétní okolnosti nyní posuzované věci, svoje závěry srozumitelně odůvodnil, vypořádal se s argumentací stěžovatelky a jeho závěry nelze považovat za projev svévole či excesu, a to jak logického, doktrinálního či judikaturního.
6. Zadruhé, správní soudy nepochybily, akceptovaly-li, že vedlejší účastník v nyní posuzované věci nezaprotokoloval obsah schůzek s třetími osobami. Pro správní soudy bylo rozhodné, že vedlejší účastník z obsahu těchto schůzek nevycházel, a proto jejich obsah nemá dostatečný vztah k posuzovanému místnímu šetření. Tomu celkové závěry napadených rozhodnutí odpovídají, protože se správní soudy samy ve svém hodnocení kritéria vhodnosti provedení místního šetření zaměřují na obsah dvou podnětů, novinové články a svoje poznatky z úřední činnosti. To vše bylo přezkoumatelným způsobem žurnalizováno ve spise. Napadená rozhodnutí nespočívají na negaci rozhodovací praxe Soudního dvora, ani stanoviska generálního advokáta. Správní soudy provedly v napadených rozhodnutích legitimní skutkové odlišení posuzované věci od jednotlivých případů z rozhodovací praxe referenčního soudního orgánu, neboli tzv. distinguishing [viz k tomu např. nález ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17 (N 135/90 SbNU 227)].
7. Zatřetí, Ústavní soud neshledal, že správní soudy porušily právo stěžovatelky na zákonného soudce. Obecně platí, že jsou dotčena práva na zákonného soudce či soudní ochranu zaručená Listinou, nezahájí-li soud svévolně řízení o předběžné otázce, přestože je k tomu podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinen [viz k tomu souhrnně bod 37 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Z nálezu ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 (N 108/89 SbNU 593) se pak podává, že k porušení práva na soudní ochranu, popřípadě na zákonného soudce, dojde při nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru pouze tehdy, nevysvětlí-li obecné soudy, proč otázku nepoložily v situaci, kdy to účastník požaduje, či je-li spornost výkladu unijního práva z posuzované věci prima facie zřejmá. Přitom na úrovni českého ústavního pořádku obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není "zcela zjevně" v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie.
8. Jde-li o nyní posuzovanou věc, Nejvyšší správní soud uvedeným východiskům dostál. Z napadeného rozsudku se zřetelně a jednoznačně podává, že Nejvyšší správní soud předběžnou otázku nepoložil, protože neměl důvodné pochybnosti o výkladu práva Evropské unie nebo shledal, že stěžovatelkou nastolená problematika ve věci není relevantní. K rozsahu podezření a povinnosti protokolace schůzek s třetími osobami Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i shora uvedené hodnocení Ústavního soudu. Z uvedeného je zřejmé, proč správní soudy považovaly obdobné námitky za nedůvodné; o "rozsahu přezkumu" zde nepanovaly žádné pochybnosti a otázky týkající se "povinností protokolace" nebyly relevantní, protože z obsahu schůzek vedlejší účastník nevycházel. Nejvyšší správní soud se výslovně vypořádal se závěry judikatury Soudního dvora a výkladem unijního práva.
9. Obdobné platí i pro problematiku posouzení, zda se má zohlednit původ informací od konkurenta vyšetřovaného soutěžitele. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se jednoznačně podává, že odpověď na tuto otázku je kladná, protože krajský soud i Nejvyšší správní soud tuto okolnost ve svých rozhodnutích zohlednily. V napadených rozhodnutích nešlo o to, zda se tyto okolnosti mají, či nemají zohlednit, nýbrž o to, do jaké míry je nutné jakékoli získané informace ověřovat a zda tak vedlejší účastník učinil. Těmto okolnostem se ostatně správní soudy věnovaly náležitě, protože podle nich vedlejší účastník informace získané od konkurenta stěžovatelky porovnal s dalšími indiciemi. Z týchž důvodů sám Ústavní soud nepovažoval za nutné uvažovat o zahájení řízení o předběžné otázce v řízení o ústavní stížnosti.
10. Dále obecně platí, že dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru odlišnému od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je podle §17 odst. 1 s. ř. s. povinen postoupit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu. Neučiní-li tak, a ve věci sám rozhodne, uplatňuje státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatíží řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107) či nález ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 1783/10 (N 227/59 SbNU 309)]. Jde-li o nyní posuzovanou věc, odkazované rozsudky se týkaly vymezení předmětu šetření co do věcného rozsahu, zatímco u nastolené problematiky jde o "časový aspekt" podezření. Na obě kategorie ustálená rozhodovací praxe klade rozdílné požadavky, což rovněž Nejvyšší správní soud srozumitelně osvětlil. Podle odkazovaných rozhodnutí ostatně jde také o to, zda rozsah skutečně provedeného místního šetření odpovídá původnímu podezření. Na tyto aspekty se správní soudy zaměřily a vypořádaly se s nimi. Stěžovatelka tak z odkazovaných rozhodnutí dovozuje obecné závěry, které z nich neplynou, a jejich srovnání s nyní posuzovanou věci není přiléhavé.
11. Stěžovatelka svoje předchozí námitky, řádně vypořádané v dosavadních fázích řízení, pouze rámuje do tvrzeného porušení povinnosti vypořádat se s případnou povinností předložit věc Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce či ji postoupit rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Napadené rozhodnutí však z ústavněprávního hlediska obstojí, protože se z něj dostatečně jasně a srozumitelně podává, že (a proč) Nejvyšší správní soud neměl pochybnost o výkladu práva Evropské unie a že (a proč) stěžovatelkou nastolená problematika nebyla ve věci relevantní (srov. body 16 a 21 rozsudku Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci C-283/81 CILFIT v. Ministero della Sanita). Nejvyšší správní soud rovněž důvodně neměl pochybnosti o souladu napadených rozhodnutí se svou dosavadní rozhodovací praxí.
12. Lze uzavřít, že správní soudy se vypořádaly s tvrzenými pochybeními v postupu vedlejšího účastníka. Správní soudy náležitě zohlednily unijní rozměr posuzované problematiky. Základem napadených rozhodnutí je analýza dosavadní rozhodovací praxe, a to jak správních soudů, tak Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora i Ústavního soudu. Závěry napadených rozhodnutí jsou logické, srozumitelně odůvodněné, zasazené do kontextu ustálené rozhodovací praxe jmenovaných soudů a posouzení věci nebylo přehnaně paušalizující. Stěžovatelce se dostalo řádného soudního projednání její věci za její přítomnosti. Klíčové pro celkové posouzení ústavní stížnosti je i skutečnost, že v nyní posuzované věci nejde o konečné rozhodnutí o případném přestupku stěžovatelky a stěžovatelka tak některé námitky bude moci uplatnit i v případných pozdějších navazujících řízeních. Napadená rozhodnutí proto ve světle námitek stěžovatelky představují projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu