ECLI:CZ:US:2023:1.US.333.23.1
sp. zn. I. ÚS 333/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. Z., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Praha 10, Leknínová 3033/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 č. j. 6 Tdo 859/2022-147, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022 č. j. 10 To 134/2022-118 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 3. 2022 č. j. 3 T 115/2021-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Kladně, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti šesti měsíců. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a násl. a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje zejména to, že soud prvního stupně opřel své rozhodnutí především o důkazy, které nepředložila obžaloba, ale které opatřil sám soud. Tento postup označuje za "hrubé a brutální" porušení principu presumpce neviny a tvrdí, že žádný soud v demokratickém a právním státě není oprávněn opatřovat si důkazy a usvědčovat jimi obžalovaného. Ze zásady in dubio pro reo podle něj vyplývá absolutní důkazní povinnost obžaloby. Má za to, že trestní soudy nepřípustně dezinterpretovaly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Uvádí, že v českém právním řádu není zakotvena zásada presumpce neviny a v Listině je zaveden pouze tzv. "zákaz presumpce viny". Stěžovatel dále namítá, že v řízení nebyly naplněny podmínky per analogiam vymezené v ustanovení §88 odst. 6 trestního řádu. Je přesvědčen, že v řízení absentovaly důkazy, ze kterých by bylo možné dovodit, že to byl právě on, kdo byl na místě činu a způsobil nehodu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Ústavní soud přitom konstatuje, že se trestní soudy v napadených rozhodnutích s těmito námitkami vyčerpávajícím způsobem vypořádaly.
Ústavní soud předně musí odmítnout stěžovatelovo tvrzení o nepřípustnosti postupu spočívajícího v opatřování důkazů z vlastní iniciativy soudu. Ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu výslovně uvádí: "Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí." Z tohoto ustanovení jasně vyplývá, že v řízení před soudem nese odpovědnost za objasnění skutkového stavu sám soud, který je tak oprávněn, resp. povinen opatřovat a provádět důkazy i bez iniciativy procesních stran (srov např. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7 vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 35).
Ústavnímu soudu není jasné, proč by mělo být uvedené pravidlo v rozporu s principem presumpce neviny, jak tvrdí stěžovatel. Odpovědnost soudu za objasnění skutkového stavu totiž nemá žádný vliv na povinnost soudu (a všech dalších subjektů trestního řízení) respektovat zásadu presumpce neviny, včetně principu in dubio pro reo, který z ní vyplývá. Stěžovatelovy úvahy, že v českém právním řádu údajně není zakotvena zásada presumpce neviny, ale pouze tzv. zákaz presumpce viny, postrádají jakoukoli relevanci k předmětné věci. Ústavní soud navíc takové úvahy musí rezolutně odmítnout, neboť v doktríně i praxi existuje jednoznačná shoda na tom, že ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 trestního řádu vyjadřují zásadu presumpce neviny (srov. např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 106-109); ani z judikatury ESLP nelze dovodit nic jiného.
Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní soudy dezinterpretovaly judikaturu ESLP, odkazuje Ústavní soud na č. l. 6-7 usnesení Nejvyššího soudu, kde tento soud správně konstatoval, že ESLP akceptuje důkazní iniciativu soudu, což podpořil odkazem na rozsudek ESLP ze dne 3. 3. 2000 ve věci Krčmář a další proti České republice, stížnost č. 35376/97. Ústavní soud nepovažuje za potřebné k tomu cokoli dalšího dodávat, zvláště když stěžovatel na tuto argumentaci ve své ústavní stížnosti nijak nereaguje.
Nejvyšší soud se také přesvědčivě vypořádal s námitkou stěžovatele, že v předmětném trestním řízení mělo být analogicky uplatněno ustanovení §88 odst. 6 trestního řádu. Nejvyšší soud vysvětlil, že analogická aplikace uvedeného ustanovení byla v dané věci vyloučena z povahy vyžadovaného záznamu o telekomunikačním provozu. Také v tomto případě ponechal stěžovatel tuto argumentaci bez jakékoli reakce, a Ústavní soud proto na ni beze zbytku odkazuje (srov. č. l. 8 usnesení Nejvyššího soudu).
Jako nedůvodnou vyhodnotil Ústavní soud i námitku stěžovatele, že v řízení absentovaly důkazy, ze kterých by bylo možné dovodit, že to byl právě on, kdo byl na místě činu a způsobil nehodu. Odkazuje na č. l. 2-3 usnesení Krajského soudu v Praze, kde byly přehledně shrnuty výsledky provedeného dokazování, jež spolehlivě uvedenou námitku stěžovatele vyvrátily. Ani v tomto ohledu nemá Ústavní soud, co by tomuto odůvodnění vytknul.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu