ECLI:CZ:US:2023:1.US.348.23.1
sp. zn. I. ÚS 348/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Dany Blatné, zastoupené Mgr. Janem Pokorným, advokátem, sídlem Pernerova 293/11, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2022 č. j. 23 Cdo 480/2022-229 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2021 č. j. 13 Co 230/2019-186, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jiřího Blatného a Pavla Blatného, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou v předmětném řízení před obecnými soudy domáhala určení, že její spoluvlastnický podíl k nemovitosti - stavby bez č. p./č. e., stojící na pozemku p. č. X v k. ú. O. - tvoří id. 1/4 celku, spoluvlastnický podíl prvního vedlejšího účastníka jako (prvního) žalovaného ke stejné nemovitosti tvoří id. 1/4 celku a spoluvlastnický podíl druhého vedlejšího účastníka (který v řízení před okresním soudem vystupoval jako druhý žalovaný) ke stejné nemovitosti tvoří id. 1/2 celku. Žalobu odůvodnila tím, že dne 5. 6. 2008 uzavřela s prvním vedlejším účastníkem, jako svým tehdejším manželem, dohodu o vypořádání společného jmění manželů, na jejímž základě připadl prvnímu vedlejšímu účastníkovi ze společného jmění podíl na předmětné nemovitosti v rozsahu 1/2 z celku. Podle stěžovatelky je však tato dohoda absolutně neplatná, neboť ji uzavřela nesvobodně pod vlivem výhružek ze strany prvního vedlejšího účastníka.
3. Okresní soud v Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 8. 2019 č. j. 41 C 48/2016-128 určil, že spoluvlastnický podíl stěžovatelky na předmětné nemovitosti tvoří id. 1/4 (výrok I.), uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 38 000 Kč (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu ke druhému vedlejšímu účastníkovi se stěžovatelce náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).
4. Doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 4. 2021 č. j. 41 C 48/2016-160 okresní soud určil, že podíl prvního vedlejšího účastníka na předmětné nemovitosti tvoří id. 1/4 (výrok I.), žalobu vůči druhému vedlejšímu účastníkovi zamítl (výrok II.), uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku částku 1 050 Kč (výrok III.) a vůči druhému vedlejšímu účastníkovi nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku (výrok IV.).
5. K odvolání prvního vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalobu na určení, že spoluvlastnický podíl stěžovatelky k předmětné nemovitosti tvoří id. 1/4, zamítl (výrok I.). Dále změnil doplňující rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalobu na určení, že podíl prvního vedlejšího účastníka na předmětné nemovitosti tvoří id. 1/4, zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a prvním vedlejším účastníkem před soudy obou stupňů (výrok III.). Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud sice správně zjistil skutkový stav věci, nevyvodil z něj však odpovídající právní závěry, které by korespondovaly s judikaturou Nejvyššího soudu, v jejímž světle by totiž ani za předpokladu prokázání žalobních tvrzení stěžovatelky nemohl obstát závěr o tom, že jednání stěžovatelky při uzavírání předmětné dohody o vypořádání bylo postiženo nedostatkem svobody její vůle. Krajský soud přihlédl rovněž k extrémně dlouhé době, která uplynula od uzavření dohody o vypořádání (5. 6. 2008) do uplatnění nároku stěžovatelky u soudu (12. 12. 2016). Krajský soud dodal, že pociťovala-li stěžovatelka subjektivně tíseň a nevýhodnost uzavřené dohody, měla možnost od ní odstoupit (§49 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), což neučinila. Krajský soud z obsahu spisu a připojených spisů, týkajících se zejména rozvodu manželství dovodil, že manželství účastníků bylo dlouhodobě provázeno neshodami o financích a majetku, na nichž se podíleli oba účastníci řízení. Chování prvního vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce nedosahovalo intenzity, která by mohla vést k závěru, že na ni vyvíjel nepřípustný nátlak, který by byl důvodem k tomu, že uzavřela dohodu pro ni nevýhodnou, nehledě na to, že stěžovatelka měla nepochybně možnost uzavření dohody odmítnout.
6. Rozsudek okresního soudu nebyl ve výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem napaden odvoláním. Doplňující rozsudek okresního soudu nebyl napaden odvoláním ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky vůči druhému vedlejšímu účastníkovi, ani ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a druhým vedlejším účastníkem. V uvedených výrocích proto nabyly rozsudky okresního soudu samostatně právní moci.
7. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v posuzované věci se krajský soud od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, dospěl-li k závěru, že nátlak prvního vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce spočívající v tom, že uzavřením sporné dohody podmiňoval další setrvání v manželství, a v upozornění na možnost vleklého a nákladného rozvodového řízení, nepředstavuje bezprávnou výhružku, ale jde o oprávněný nátlak mající oporu v zákoně. Ke zpochybnění uvedeného závěru přitom nelze dojít ani na základě námitky stěžovatelky, že nátlak prvního vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce měl dlouhodobější charakter, neboť tato skutečnost nesvědčí o tom, zda takový nátlak byl oprávněný či nikoliv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovodil, že příslušná námitka stěžovatelky přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nezakládá. Nejvyšší soud dále dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky vůči skutkovým zjištěním představují nezpůsobilý dovolací důvod. Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům odvolacího soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.), nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že by napadený rozsudek krajského soudu představoval pro stěžovatelku překvapivé rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, když blíže nespecifikoval konkrétní skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, na základě kterých dospěl k odlišnému právnímu názoru, a dále nevysvětlil, proč k takovému odlišnému názoru dospěl. Podle názoru stěžovatelky krajskému soudu unikl celkový kontext dlouhodobého jednání prvního vedlejšího účastníka, které ve svém souhrnu způsobilo absenci svobody vůle stěžovatelky při podpisu sporné dohody. Rozhodnutí krajského soudu, zejména v části, ve které zásadně mění rozhodnutí okresního soudu, by mělo obsahovat náležité odůvodnění, ze kterého by mělo být patrno, z jakých konkrétních skutkových zjištění krajský soud při svém rozhodování vycházel a na základě jakých konkrétních skutkových zjištění učinil právní závěry a z jakých důvodů. Podle stěžovatelky přestože krajský soud konstatoval správnost skutkových zjištění, ze stručného odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, přestože dokazování nezopakoval (např. skutková zjištění týkající se lékařské zprávy MUDr. Jarmily Fuchsové, svědecké výpovědi Jindřicha Blatného apod.). V určitých ohledech je rozsudek krajského soudu vnitřně rozporný, např. při konstatování správnosti skutkových zjištění okresního soudu o nedobrých vztazích mezi účastníky řízení, ačkoliv zároveň krajský soud nepovažoval tvrzení stěžovatelky o nedobrých vztazích za věrohodné. Stěžovatelka namítá, že mění-li odvolací soud žalobě vyhovující prvoinstanční rozhodnutí tak, že žalobu zamítne, dostává se v podstatě sám do pozice soudu prvního stupně, a jeho povinnost řádně a úplně odůvodnit své rozhodnutí je o to důležitější a nezbytnější. Neobsahuje-li za takové situace jeho rozhodnutí výčet příslušných skutkových zjištění, odkaz na konkrétní provedené důkazy a úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů, stává se takový rozsudek nepřezkoumatelný a současně překvapivým rozhodnutím, neboť tím dochází k tomu, že neúspěšnému účastníku řízení je odňata možnost efektivně argumentovat [viz např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 312/15 (N 28/80 SbNU 375), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V tomto ohledu považuje stěžovatelka rozsudek krajského soudu za nedostatečně odůvodněný a porušující její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále namítá, že usnesením Nejvyššího soudu, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší soud se odmítl meritorně zabývat podaným dovoláním pouze z toho důvodu, že nebyl shledán dovolací důvod, aniž by vzal v úvahu porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu zabývat se hodnocením důkazů jimi provedených. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). O takový případ v posuzované věci nejde.
13. V předmětné věci krajský soud změnil rozsudek okresního soudu, neboť dospěl k závěru, že ačkoliv okresní soud správně zjistil skutkový stav věci, rozhodl v rozporu se zákonem a navazující judikaturou, tedy rozhodl nesprávně. Krajský soud tak postupoval v intencích §220 odst. 1 o. s. ř. Dospěje-li odvolací soud k závěru, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně lze považovat za správný, může na základě jiné právní kvalifikace zjištěných skutečností napadené rozhodnutí změnit. Takovým postupem nepřekročí meze své pravomoci.
14. V usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 5/10 Ústavní soud konstatoval, že ustálená judikatura Ústavního soudu obvykle hovoří o tzv. překvapivém rozhodnutí v situaci, kdy odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdí, vycházeje sice ze stejných skutkových zjištění, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor, který v předchozím řízení nebyl vznesen a účastník řízení tak proti jinému (nově vyslovenému) právnímu názoru nemohl uplatnit názor svůj. V takovém případě soud poruší zásadu dvojinstančnosti a odejme účastníkům řízení možnost vyjádřit se k takto změněnému skutkovému stavu a předložit další důkazy, které dosud nebyly relevantní. Porušení ústavně zaručených práv tedy nespočívá v určité nečekanosti rozhodnutí, nýbrž v tom, že účastníkovi nebylo umožněno vyjádřit se ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další]. V posuzované věci nejde ani o tento případ.
15. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že krajský soud v předmětné věci při svém rozhodování vyšel ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn okresním soudem, a to na základě náležitě provedeného dokazování. Na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Krajský soud své rozhodnutí také dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Ústavní soud jeho rozhodnutí nepovažuje za projev nepřípustné svévole ve shora naznačeném smyslu, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, do jehož výkonu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z úřední povinnosti přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř., vymezit předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 419/22).
17. V posuzované věci Nejvyšší soud v dovolání stěžovatelky neshledal žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud se od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, dospěl-li k závěru, že "nátlak" prvního vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce spočívající v tom, že uzavřením sporné dohody podmiňoval další setrvání v manželství a v upozornění na možnost vleklého a nákladného rozvodového řízení nepředstavuje bezprávnou výhružku. Nejvyšší soud správně dovodil, že dovolací námitky stěžovatelky směřující proti skutkovým zjištěním a na základě nich učiněným skutkovým závěrům krajského soudu představují nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 větu první o. s. ř.), když přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci. Pouze ve výjimečných případech, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.)], mohou vady skutkových zjištění založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., což však Ústavní soud neshledal.
18. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dostatečně přesvědčivě zdůvodnil, proč dovolání stěžovatelky není přípustné. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky, postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1, větě první o. s. ř.
19. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech ve věci jednajících soudů neshledal znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí proto nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu