ECLI:CZ:US:2023:1.US.357.23.1
sp. zn. I. ÚS 357/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Václava Votavy, zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 136, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022 č. j. 26 Cdo 893/2022-1260, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2021 č. j. 22 Co 219/2021-1190 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 12. 11. 2020 č. j. 4 C 25/2012-1113 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 12. 2020 č. j. 4 C 25/2012-1129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Písku uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 962 377,48 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodné obohacení za užívání předmětu nájmu po výpovědi nájmu, žalobu o zaplacení 615 028,80 Kč zamítl a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Stěžovatel soudům vytýká, že nezohlednily smíšenou povahu nájemní smlouvy a celého hmotněprávního vztahu mezi ním jako provozovatelem energetického zařízení a městem Milevsko. Soudy vedly vadně úvahy o stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání předmětu nájmu po výpovědi nájmu. Další výtky pak souvisejí s ustanovením znalce, konkrétně směřují proti nesprávnému zacházení soudů s pravidly o důkazních břemenech, zadání znaleckého posudku a jeho hodnocení soudy. Soudy se nevypořádaly s námitkami stěžovatele. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká nedostatečné odůvodnění.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudům celou řadu pochybení, aniž by však poukázal na jejich ústavněprávní rozměr. Z některých pasáží ústavní stížnosti není ani zřejmé, jakých konkrétních chyb se měly obecné soudy dopustit. Stěžovatel nesouhlasí s procesním postupem soudů v průběhu řízení, skutkovými závěry učiněnými soudy a na ně navazujícími právními závěry.
Podstatou ústavní stížnosti jsou zejména výhrady stěžovatele proti znaleckému posudku a jeho hodnocení soudem. Soud prvního stupně zadal znalecký posudek na stanovení hodnoty obvyklého nájemného za užívání věcí stěžovatelem bez právního důvodu. Stěžovatel zpochybňuje určení výše bezdůvodného obohacení ve výši vypočtené znaleckým posudkem, když uvádí jako možné určení úhrady za užívání výši dohodnutého nájemného podle smlouvy. Soudy přitom zvolený způsob určení výše bezdůvodného obohacení řádně odůvodnily. Ani v samotném zadání znaleckého posudku nelze shledat žádné pochybení, když určení výše bezdůvodného obohacení na základě znaleckého posudku bylo racionálně odůvodněno a v postupu soudu nelze ani spatřovat stěžovatelem tvrzené porušení pravidel o procesních břemenech. Co se týče samotného hodnocení tohoto důkazu, je nutné zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Soudy prvního i druhého stupně se v odůvodnění rozhodnutí detailně vyjádřily k zadanému znaleckému posudku a jeho hodnocení. Stejně tak se soudy obou stupňů zabývaly námitkami stěžovatele, které stěžovatel znovu opakuje také v ústavní stížnosti. Z odůvodnění rozhodnutí jasně vyplývá, že soudy řádně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k uvedeným závěrům, vysvětlily, proč se ztotožnily se závěry znalce.
Namítá-li stěžovatel nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud ověřil, že se Nejvyšší soud se stěžovatelem vymezenými předpoklady přípustnosti řádně vypořádal a vysvětlil, proč dovolání není přípustné. Odůvodnění rozhodnutí je plně v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí Ústavním soudem.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu