ECLI:CZ:US:2023:1.US.382.23.1
sp. zn. I. ÚS 382/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaroslava Brože, MJur, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2022 č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-B-562, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Petrem Sprinzem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Karolinská 707/7, Praha 8 - Karlín a Městského státního zastupitelství v Praze, sídlem náměstí 14. října 2188/9, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a dále čl. 17 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Stěžovatel dále požádal, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost projednal mimo pořadí, v jakém Ústavnímu soudu došla.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud" nebo "insolvenční soud") v insolvenčním řízení vedeném na majetek Tomáše Bárty (dále jen "dlužník") zamítl v rámci výkonu dohlédací činnosti pro předčasnost návrh ze dne 24. 11. 2022, jímž se insolvenční správce JUDr. Jaroslav Brož, MJur, (dále jen "stěžovatel" nebo "insolvenční správce" či "správce") domáhal toho, aby soud podle §11 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), uložil vedlejší účastnici, obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., povinnost sdělit mu další informace a poskytnout podklady nezbytné k zajištění přípravy zpeněžení majetku dlužníka, jenž náleží do soupisu majetkové podstaty, eventuálně pro účely dalšího postupu správce v insolvenčním řízení. V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že mu správce podáním ze dne 24. 11. 2022 navrhl, aby v rámci výkonu dohlédací činnosti uložil vedlejší účastnici povinnost sdělit mu další informace a poskytnout podklady nezbytné k řádnému výkonu jeho funkce a k naplnění účelu řízení, a to zejména pro ocenění a zpeněžení majetku dlužníka. Městský soud poukázal na to, že obdobnému návrhu insolvenčního správce vyhověl usnesením ze dne 8. 8. 2022 č. j. MSPH 79 INS 22650/2019-B-516, když vycházel z toho, že dlužník vlastní podíl v rozsahu 10 % na majetku vedlejší účastnice, jak bylo zjištěno rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 5. 2022 č. j. 7 Cmo 229/2020-1784 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 3. 3. 2020 č. j. 73 Cm 214/2014-589; odvolání vedlejší účastnice podané proti výše uvedenému usnesení městského soudu ze dne 8. 8. 2022 vrchní soud usnesením ze dne 14. 10. 2022 č. j. 3 VSPH 1203/2022-B-551 odmítl s tím, že jde o rozhodnutí vydané v rámci výkonu dohlédací činnosti soudu, proti němuž není odvolání objektivně přípustné.
4. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na to, že v návrhu ze dne 24. 11. 2022 správce tvrdil, že mu vedlejší účastnice neposkytla potřebné informace a podklady vůbec, resp. pouze nedostatečně. S odkazem na §11 odst. 1 a §213 odst. 3 insolvenčního zákona neshledal městský soud požadavek správce opodstatněným. Odkázal přitom na výše citované usnesení vrchního soudu ze dne 14. 10. 2022 č. j. 3 VSPH 1203/2022-B-551, podle kterého před vlastní realizací práv a povinností dlužníka souvisejících s jeho 10% podílem ve vedlejší účastnici zahrnutým do majetkové podstaty, kdy výkon těchto práv a povinností je od prohlášení konkursu na majetek dlužníka svěřen ustanovenému insolvenčnímu správci (§246 odst. 1 insolvenčního zákona), jakož i ocenění předmětného dlužníkova sepsaného obchodního podílu (§219 insolvenčního zákona), zabránění jeho případnému znehodnocování či eventuální uplatnění odtud plynoucích nároků, a následné nakládání s takovou sepsanou majetkovou hodnotou (její zpeněžení), bude třeba nejprve vyjasnit to, jaký majetek vlastně je (či má být) do dlužníkovy majetkové podstaty zahrnut. Je tak důvodný argument, že dosud nebylo v řízení najisto postaveno to, jaké dlužníkovo aktivum (vlastnictví) plynoucí z účasti dlužníka ve vedlejší účastnici, bude v řízení správcem vlastně zpeněžováno, neboť dosavadním správcem zapsaná aktiva mají odlišný charakter a nemohou stát současně vedle sebe (viz poslední soupis ze dne 29. 9. 2022, B-546). V soupisu majetkové podstaty je totiž aktuálně zapsána jednak položka 41 - dlužníkův obchodní podíl o velikosti 10 % ve vedlejší účastnici; položka 42 - vypořádací podíl v souvislosti s vyloučením dlužníka z vedlejší účastnice, ke kterému došlo (mělo dojít) 7. 12. 2015, a také položka 52 - vypořádací podíl vzniklý v souvislosti se zánikem účasti dlužníka ex lege postupem dle §206 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. Správce tak musí před důvodným požadavkem na poskytnutí dalších informací, event. jejich doplnění nejprve postavit najisto, které z výše uvedených (možných) aktiv bude sepsáno do majetkové podstaty, a ukončit všechny soudní spory vedené v rámci insolvenčního řízení, které budoucímu zpeněžení takto sepsané majetkové hodnoty budou bránit. Jinými slovy, bude-li správcem i nadále v soupise zapsán 10% podíl dlužníka ve vedlejší účastnici (sepsaný nyní pouze na základě právních závěrů uvedených v odůvodnění rozsudku vrchního soudu ze dne 19. 5. 2022 č. j. 7 Cmo 229/2020-1784, ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 3. 3. 2020 č. j. 73 Cm 214/2014-589), měl by správce doložit soudu i to, že dlužník je i nadále společníkem vedlejší účastnice, a že tedy nebyl ze společnosti dne 7. 12. 2015 valnou hromadou vedlejší účastnice platně vyloučen podle §151 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, jak je namítáno vedlejší účastnicí, a že tak požadavek na poskytnutí detailních informací vztahujících se k ocenění majetkového podílu dlužníka je vůči vedlejší účastnici skutečně důvodný. Teprve po objasnění této zásadní otázky bude třeba řádně odůvodnit, jaké konkrétní informace a za jakým účelem po vedlejší účastnici správce požaduje, zda jde o informace a listiny nutné k ocenění takto sepsaného typu aktiva, jež jsou nezbytné pro účely jeho zpeněžení (a nemohou být např. správcem opatřeny i jinak), zda je požadováno po vedlejší účastnici předložení listin existujících a také věrohodně osvědčit to, že mu tyto potřebné informace vedlejší účastnice odmítla dobrovolně sdělit, resp. vydat.
5. Proti usnesení městského soudu podal insolvenční správce odvolání. Vrchní soud usnesením ze dne 10. 1. 2023 č. j. 1 VSPH 8/2023-B-569 odvolání stěžovatele jako objektivně nepřípustné odmítl. Vrchní soud poukázal na §91 insolvenčního zákona, podle kterého proti rozhodnutím, která insolvenční soud učinil při výkonu dohlédací činnosti včetně předběžných opatření, není odvolání přípustné, nestanoví-li zákon jinak. V daném případě je napadené rozhodnutí rozhodnutím, které insolvenční soud vydal při výkonu dohlédací činnosti, neboť jím v souladu s návrhem správce rozhodoval toliko o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, a to ve vztahu k vedlejší účastnici, v níž má mít dlužník majetkový podíl, jenž správce hodlá zpeněžit. Na povaze rozhodnutí nic nemění to, že soud návrhu správce nevyhověl, přičemž nevýznamné je i to, že městský soud nesprávně poučil správce i účastníky řízení o oprávnění napadnout toto rozhodnutí odvoláním.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Napadené usnesení, kterým byl návrh stěžovatele na poskytnutí informací zamítnut, negovalo práva garantovaná předběžným opatřením (nařízeným usnesením městského soudu ze dne 1. 9. 2014 č. j. 73 Cm 218/2014-88, které vedlejší účastnici ukládá povinnost umožnit dlužníkovi výkon práv společníka spojených s 10% podílem v rozsahu účasti na valných hromadách vedlejší účastnice a hlasování na těchto valných hromadách). Jde proto o nepřípustné překročení pravomoci insolvenčního soudu. Návrh stěžovatele ze dne 24. 11. 2022 neobsahuje nic "převratného" nad rámec návrhu ze dne 1. 8. 2022, kterému městský soud vyhověl svým v pořadí prvním usnesením. Návrh ze dne 24. 11. 2022 je rozšířením pouze co do upřesnění specifikace toho, co stěžovatel nemohl předvídat resp. konkretizovat již při podání návrhu ze dne 1. 8. 2022. Insolvenční soud v napadeném usnesení nesprávně vyložil usnesení vrchního soudu ze dne 10. 1. 2023 č. j. 1 VSPH 8/2023-B-569 (zejména jeho bod 26.) tak, že vrchní soud jím měl zakotvit právní názor, že dokud nebude postaveno najisto, jaké konkrétní aktivum bude sepsáno do majetkové podstaty a dokud nebudou ukončeny všechny soudní spory, které budou budoucímu zpeněžení takto sepsané majetkové hodnoty bránit, nelze po vedlejší účastnici vymáhat splnění povinností uložených mu usnesením a/nebo ji ukládat povinnosti další. Městský soud chybně a ústavně nekonformně vyhodnotil bod 26. usnesení vrchního soudu a v něm obsažené závěry (zejména v bodech 22., 23. a 24.), které aprobovaly uložení povinností vedlejší účastnici a dále nezohlednil usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2341/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), které taktéž aprobovalo uložení povinností vedlejší účastnici. Městský soud vydáním napadeného usnesení de facto obsahově negoval své vlastní usnesení. Napadené usnesení současně nepřímo "anulovalo" i předběžné opatření, neboť i v důsledku tohoto předběžného opatření má stěžovatel právo požadovat od vedlejší účastnice informace a doklady, jak o jejím fungování a hospodaření, tak i ohledně dalších otázek. Městský soud tedy postupoval ústavně nekonformně, když návrhu stěžovatele na jedné straně vyhověl, avšak na straně druhé toto vyhovující usnesení negoval tím, že vydal napadené usnesení, jímž navazujícímu návrhu nevyhověl, čímž obsahově "anuloval" vymahatelnost předchozího usnesení (v této souvislosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 940/13).
7. Napadené usnesení je podle stěžovatele překvapivé, neboť je v rozporu s vlastním dosavadním rozhodováním insolvenčního soudu, které bylo navíc aprobováno jak usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2341/22, tak i usnesením vrchního soudu. Překvapivost napadeného usnesení je přitom dána tím, že skutkový stav se ke dni vydání napadeného usnesení neliší od stavu ke dni vydání v pořadí prvního usnesení. Navzdory tomu je napadené usnesení opačné, když v pořadí první usnesení městského soudu analogickému návrhu stěžovatele vyhovělo, napadené usnesení nikoli. Stěžovatel poukazuje na to, že napadeným usnesením došlo k porušení principu legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování.
8. Stěžovatel připomíná, že entropii nároků zapříčinila výhradně vedlejší účastnice a/nebo osoby ji ovládající, přičemž není v moci stěžovatele vyjasnit, který nárok je tím jediným definitivním. Napadené usnesení je ústavně nekonformní, když stěžovateli sděluje, že jeho návrhu vyhoví teprve tehdy, až stěžovatel vyjasní, který z nároků je tím finálním. To je však objektivně nesplnitelná podmínka již proto, že k finální definici nároků dlužníka jsou nezbytné právě ty informace a doklady, které vedlejší účastnice odmítá vydat. Napadené usnesení tak otáčí logickou posloupnost události/podmínky a jejího následku (resp. výsledku). Městský soud tedy fakticky insolvenčního správce odkazuje k postupu, který je iracionální a především je objektivně nemožné jej zrealizovat. Stěžovatel tak nemůže realizovat své zákonné povinnosti insolvenčního správce účinně a především včas.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že přestože rozsudek vrchního soudu ze dne 19. 5. 2022 č. j. 7 Cmo 229/2020-1784 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 3. 3. 2020 č. j. 73 Cm 214/2014-589 pravomocně uzavřel, že dlužník se stal společníkem, a současně existuje vykonatelné předběžné opatření, které vedlejšímu účastníkovi de facto ukládá zacházet s ním jako se společníkem, nyní kvůli napadenému usnesení stěžovatel opětovně nemůže vykonávat spoluvlastnická práva a především nemůže ocenit k relevantním datům nároky, tak jak byly vedlejší účastnicí vytvořeny a současně popírány. Koncern vedlejší účastnice prokazatelně likviduje aktiva a věřitelům tak vznikají nevratné škody v majetkové sféře, za něž podle zákonné úpravy ponese výslednou právní odpovědnost stěžovatel. Napadené usnesení tak zasahuje do jeho majetkové sféry a porušuje i právo na ochranu vlastnictví garantované v čl. 11 Listiny, čl. 1 Protokolu k Úmluvě a čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.
10. Nemá-li stěžovatel na základě napadeného usnesení přístup k podkladům, jejichž zpřístupnění mu již dříve bylo vedlejší účastnici na návrh stěžovatele nařízeno, je stěžovatel fakticky zbaven možnosti domoci se ochrany práva dlužníka vlastnit majetek, neboť není schopen ani určit, čeho a v jakém konkrétním rozsahu se má domáhat. Ze strany vedlejší účastnice a manželů Písaříkových je dlouhodobě do práva na vlastnictví dlužníka zasahováno a je mu bráněno ve zjištění jeho konkrétního rozsahu. Odmítl-li insolvenční soud uložit vedlejší účastnici povinnost zpřístupnit požadované informace stěžovateli, který je ze zákona povinen ústavně zaručené právo na vlastnictví dlužníka chránit a vymáhat, pak mu odepřel právo na pozitivní plnění ze strany státu spočívající v poskytnutí ochrany vlastnictví proti zásahům ze strany třetích subjektů, tak jak vyplývá z čl. 11 Listiny.
11. Stěžovatel poukazuje na to, že bez uložení konkrétních požadovaných povinností nemůže být v rámci dlužníkova insolvenčního řízení dosaženo účelu, neboť dojde k faktickému rozplynutí dlužníkových nároků. Stěžovatel připouští, že pro věřitele dlužníka nemůže současně získat např. jak obchodní podíl, tak i vypořádací podíl. Tyto nároky však plynou výhradně z kreativity vedlejší účastnice. Nyní je však nutno přesně zachytit a ocenit tyto vzniklé nároky, neboť je zjevné, že vedlejší účastnice připravuje půdu pro to, aby nebylo možné tato aktiva reálně ocenit. Nynější ocenění aktiv je nezbytné k naplnění smyslu a účelu insolvenčního řízení, neboť strpění ocenění je nezbytné pro zachycení reálné hodnoty konkrétních aktiv v čase. Postup soudu v napadeném usnesení vede k nezhojitelnému zásahu do vlastnického práva dlužníka, potažmo jeho věřitelů, a v konečném důsledku tedy k porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví, neboť stěžovatel bude povinen k náhradě škod způsobených takto věřitelům.
12. Stěžovatel dále namítá, že městský soud se v napadeném usnesení nevypořádal s jeho tvrzeními o průběhu tzv. velkého úklidu v koncernu vedlejší účastnice, v jehož důsledku dochází k nevratným změnám ve struktuře jejího majetku. Městský soud dále nesprávně vyhodnotil status vedlejší účastnice jakožto "pouhé" třetí osoby, přičemž právě z toho důvodu učinil závěr, že po ní nelze požadovat ničeho, resp. nelze se účinně domáhat, aby splnila povinnosti jí v pořadí prvním usnesením již uložené a/nebo se nelze účinně domáhat dalších povinností, které je nezbytné jí dále uložit, aby byl naplněn účel v pořadí prvního usnesení městského soudu.
III.
Vyjádření vedlejších účastníků a replika stěžovatele
13. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti a v jeho doplnění uvedla, že tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti nejsou pravdivá. Především namítá, že podíl na dlužníka nebyl nikdy platně převeden. I pokud by se dlužník v minulosti stal po právu společníkem vedlejší účastnice, byl z vedlejší účastnice dne 7. 12. 2015 platně vyloučen na základě usnesení valné hromady vedlejší účastnice podle §151 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, neboť byl v prodlení se splněním vkladové povinnosti převzaté na základě svého vlastního písemného prohlášení ze dne 31. 8. 2015. Stěžovatel tak nemá nárok na poskytnutí informací požadovaných v návrhu na vydání informací.
14. Vedlejší účastnice dále poukazuje na to, že tvrzení stěžovatele o sporech vedených mezi ní a stěžovatelem jsou zkreslená a nepravdivá. Stěžovatel především nesprávně uvádí, že výše uvedený rozsudek vrchního soudu jednoznačné potvrdil oprávněnost nároku dlužníka na 10% podíl ve vedlejší účastnici. Vrchní soud však uvedeným rozsudkem nepotvrdil, že dlužník má oprávněný nárok na podíl, neboť se věcně zabýval otázkou, zda je vlastníkem podílu Hana Písaříková, nikoliv dlužník. Právě na základě nesprávných informací stěžovatele byly vedlejší účastnici uloženy povinnosti v rámci dohlédací činnosti již v pořadí prvním usnesením městského soudu. V pořadí první usnesení městského soudu bylo vydáno na základě původního návrhu stěžovatele ze dne 1. 8. 2022, ve kterém stěžovatel účelově tvrdil, že závěry vyslovené v rozsudku neumožňují jiný závěr než ten, že podíl je od samého počátku řádně sepsán v majetkové podstatě dlužníka a že rozsudek vrchního soudu tak postavil ,,jednou provždy najisto řešení zcela esenciální otázky". Vedlejší účastnice dodává, že ačkoliv nesouhlasila s prvním usnesením městského soudu, svoji povinnost uloženou tímto usnesením splnila a zpřístupnila stěžovateli požadované informace a doklady. Sám stěžovatel přitom potvrdil, že vyžádané informace a doklady mu vedlejší účastnice poskytla, když v této souvislosti vzal svoji žalobu, kterou se domáhal zpřístupnění týchž informací a dokladů od vedlejší účastnice podle §156 odst. 2 zákona o obchodních korporacích, zpět. Vedlejší účastnice dále poukazuje na to, že předběžné opatření jí neukládá žádnou povinnost k předložení informací a dokladů uvedených v návrhu na vydání informací (a ani ostatním obchodním společnostem). Tvrzení stěžovatele, že mu na základě předběžného opatření náleží právo na informace, není pravdivé. Vedlejší účastnice dovozuje, že vydání druhého usnesení městského soudu není překvapivé, neboť z judikatury i z odborné literatury plyne možnost změny, vydání nového rozhodnutí, eventuálně zrušení rozhodnutí vydaného v rámci výkonu dohlédací činnosti, které nemůže obstát v důsledku nově zjištěných skutečností. Vedlejší účastnice poukazuje na to, že v současné době aktiva (včetně podílu), která stěžovatel sepsal do majetkové podstaty dlužníka, jsou sporná. Stěžovatel tak svůj návrh na vydání informací podává za situace, kdy se jeho tvrzené nároky vyplývající z položek sepsaných do majetkové podstaty dlužníka jeví jako neexistující.
15. Podle návrhu na vydání informací se stěžovatel domáhá vydání téměř kompletní interní dokumentace vedlejší účastnice (tj. od celkem 40 společností), a to ve formátu jednostranně stanoveném stěžovatelem, navíc na základě sporných nároků stěžovatele. Stěžovatel v rámci návrhu na vydání informací požaduje excesivní množství dokumentů vedlejší účastnice, které přitom jdou i nad rámec běžných práv společníka. Jejich kompletace by navíc byla časově velmi náročná. Stěžovatel navíc nepožaduje předložení dokumentů od jedné společnosti, ale celkem od 40 společností. Jde přitom o zcela samostatné společnosti, za které vedlejší účastnice nemůže odpovídat. Uložení povinnosti vedlejší účastnici předložit účetnictví ve vztahu k jiným osobám je objektivně nesplnitelné a nepřípustné. Vydáním rozhodnutí v rámci dohlédací činnosti by naopak městský soud překročil svoji pravomoc a porušil ústavně zaručená práva vedlejší účastnice. Návrh na vydání informací byl zjevně excesivní. Městský soud tedy při vydání druhého usnesení, kterým návrh na vydání informací zamítl pro předčasnost, postupoval v mezích zákona a v souladu s předchozími rozhodnutími vrchního soudu, zejména v souladu se závazným názorem uvedeným v prvním rozhodnutí vrchního soudu.
16. Vedlejší účastnice dále poukazuje na to, že zatímco v pořadí prvním usnesením byla vedlejší účastnici uložena povinnost předložit vybranou část účetnictví, nyní se stěžovatel domáhá předložení téměř kompletní interní dokumentace obchodních společností. Stěžovatel se tak na základě svých sporných nároků domáhá předložení bezprecedentního množství podkladů (předložení rozsáhlé dokumentace včetně účetních dokumentů) od celkem 40 společností za posledních pět let. Návrh na vydání informací je mimořádně excesivní s cílem zneužít instrument dohlédací činnosti.
17. Vedlejší účastnice má za to, že institut dohlédací činnosti slouží k dohledu nad procesním jednáním jednotlivých účastníků insolvenčního řízení a nemůže sloužit jako nástroj pro ukládání povinností třetím osobám. Městský soud jako insolvenční soud nemůže ukládat povinnosti třetím osobám odlišným od dlužníka tak, jak stěžovatel požaduje. Tímto způsobem by totiž docházelo ke zneužití postavení insolvenčního správce, který nemůže získávat zvýhodněné postavení oproti osobám, se kterými vede samostatná soudní řízení, a to v záležitostech, které jsou posuzovány zákonnými soudci separátně. Návrh na vydání informací obsahoval povinnost vedlejší účastnice dodat informace ohledně 39 samostatných společností, za které vedlejší účastnice nemůže odpovídat. Uložení povinnosti vedlejší účastnici předložit účetnictví ve vztahu k jiným osobám je objektivně nesplnitelné.
18. Namítá-li stěžovatel porušení práva na ochranu vlastnického práva, vedlejší účastnice poukazuje na to, že stěžovatel sám přiznává, že není schopen určit, k jaké konkrétní věci vztahuje vlastnické právo, ohledně kterého mělo údajně dojít k domnělému porušení práva na ochranu vlastnictví. Napadeným usnesením, kterým byl návrh na poskytnutí informací zamítnut, nemohlo dojít k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, neboť stěžovatel má další zákonné možnosti, jak uplatnit svá práva k domnělému vlastnickému právu. Stěžovatel ostatně vede s vedlejší účastnicí tohoto řízení a s ním propojenými osobami nespočet soudních řízení, mimo jiné o určení vlastnictví, o náhradě škody ve výši jedné miliardy korun apod. Institut dohlédací činnosti slouží k dohledu nad procesním jednáním jednotlivých účastníků insolvenčního řízení. Je tedy absurdní dovozovat porušení ústavního práva na ochranu vlastnictví v zamítnutí návrhu na rozhodnutí v dohlédací činnosti.
19. Mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem kromě tohoto řízení probíhá řada dalších soudních řízení, z nichž velkou část používá stěžovatel k vytváření neoprávněného a neopodstatněného nátlaku na vedlejší účastnici a osoby s ní spojené. Stěžovatel se v těchto řízeních po vedlejší účastnici a propojených osobách domáhá zcela neopodstatněných a absurdních částek. Stěžovatel jako insolvenční správce je navíc ze zákona osvobozen od placení soudních poplatků. S ohledem na shora uvedené vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.
20. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejší účastnice stěžovateli k replice. Stěžovatel ve své replice uvedl, že vedlejší účastnice nejenže postupovala in fraudem legis, když plnění povinností uložených jí usnesením pouze předstírala, nýbrž nyní dokonce Ústavnímu soudu tvrdí, že povinnosti uložené jí napadeným usnesením splnila, byť důkazy předložené stěžovatelem, především zprávy právních a ekonomických poradců ze dne 16. 11. 2022, prokazují, že tvrzení vedlejší účastnice, že povinnosti podle usnesení splnila, není pravdivé. Vedlejší účastnice podle stěžovatele před Ústavním soudem účelově dezinterpretuje motiv a především smysl obsahu zpětvzetí ze dne 17. 10. 2022 v řízení vedeném pod sp. zn. 73 Cm 28/2021. Tvrzení vedlejší účastnice ve smyslu, že stěžovatel zpětvzetím potvrdil splnění povinností dle usnesení, tedy není pravdivé. V dalším stěžovatel setrval na své argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.
21. Městské státní zastupitelství v Praze (dále též jen "státní zastupitelství") se ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti ztotožnilo s argumentací městského soudu obsažené v odůvodnění napadeného usnesení. Uvedlo, že pokud by soud návrhu správce vyhověl, jeho postup by mohl být v rozporu se zásadou, na níž spočívá insolvenční řízení, uvedenou v §5 písm. a) insolvenčního zákona, podle níž insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, případně též se zásadou rovnosti účastníků v soudním řízení (§18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Městský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, nevybočil přitom ze zákonného rámce a nedopustil se zjevné svévole, libovůle či jiné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovala výjimečnou ingerenci Ústavního soudu. Z uvedených důvodů považuje státní zastupitelství napadené usnesení za věcně správné, neporušující ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a účinnou právní ochranu, ani na ochranu vlastnictví stěžovatele.
22. Vyjádření státního zastupitelství nezasílal Ústavní soud stěžovateli k replice, neboť neosahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, když státní zastupitelství se ztotožnilo s argumentací městského soudu obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení. Navíc k němu ani z těchto důvodů nepřihlížel.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
23. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení městského soudu žádné k dispozici neměl, přičemž nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže v rozporu se zákonem jeho přípustnost založit (srov. usnesení ze dne 18. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 1025/22).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
24. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
25. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]
26. V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení, posuzovat pouze tehdy, byla-li by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Nic takového však v posuzované věci dovodit nelze.
27. V posuzované věci městský soud napadeným usnesením zamítl pro předčasnost návrh, jímž se insolvenční správce domáhal toho, aby insolvenční soud v rámci své dohlédací činnosti podle §11 odst. 1 insolvenčního zákona uložil vedlejší účastnici povinnost sdělit mu další informace a poskytnout podklady nezbytné k zajištění přípravy zpeněžení majetku dlužníka, jenž náleží do soupisu majetkové podstaty, eventuálně pro účely dalšího postupu správce v insolvenčním řízení. Městský soud dospěl (na rozdíl od svého v pořadí prvního usnesení, ve kterém vycházel ze zjištění, že dlužníkovi, resp. stěžovateli náleží 10% majetkový podíl ve vedlejší účastnici), k závěru, že nejprve je třeba vyjasnit, jaký majetek vlastně je (či má být) do dlužníkovy majetkové podstaty zahrnut (zda obchodní podíl dlužníka ve vedlejší účastnici, zapsaný pod položkou 41, nebo vypořádací podíl zapsaný pod položkou 42 vzniklý v souvislosti s jeho vyloučením z této obchodní společnosti ke dni 7. 12. 2015, anebo vypořádací podíl vzniklý v důsledku zániku jeho účasti v této společnosti podle §206 odst. 3 zákona o obchodních korporacích). Až poté, kdy toto bude postaveno najisto (neboť dosud nebylo postaveno najisto, zda dlužník je nadále společníkem, nebo zda jeho účast zanikla a z jakého důvodu), bude podle názoru městského soudu možné uvažovat o tom, jaké další informace využitelné pro svůj postup bude správce na vedlejší účastnici požadovat.
28. Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že v předmětné věci je vedena řada sporů, především mezi správcem, vedlejší účastnicí a jejími společníky, přičemž všechny mají svůj původ ve sporu o dlužníkovo vlastnictví 10% podílu ve vedlejší účastnici a v navazujících jednáních (např. tvrzené vyloučení dlužníka jakožto společníka vedlejší účastnice). Tomu odpovídá i soupis majetkové podstaty dlužníka, ve kterém je zahrnut mimo jiné obchodní podíl dlužníka ve vedlejší účastnici odpovídající vkladu do základního kapitálu ve výši 10 % (položka 41), nebo alternativně dva nároky na vypořádací podíl v souvislosti s vyloučením dlužníka jakožto společníka vedlejší účastnice (položky 42 a 52), jakož i další související nároky.
29. Podle §246 odst. 1 insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.
30. Podle §155 zákona o obchodních korporacích má společník právo na valné hromadě i mimo ni požadovat od jednatelů informace o společnosti, nahlížet do dokladů společnosti, kontrolovat údaje obsažené v předložených dokladech a další práva na informace určená společenskou smlouvou; to platí obdobně pro společníkova zástupce, bude-li zavázán alespoň ke stejné mlčenlivosti jako společník a společnosti tuto skutečnost doloží.
31. Podle §156 odst. 1 zákona o obchodních korporacích mohou jednatelé poskytnutí informace podle §155 téhož zákona zcela nebo zčásti odmítnout jen tehdy, pokud a) jde o utajovanou informaci podle jiného právního předpisu, b) je požadovaná informace veřejně dostupná. Podle odst. 2 citovaného ustanovení v případě sporu rozhodne na návrh společníka o tom, zda je společnost povinna informaci poskytnout, soud.
32. Účelem práva na informace o záležitostech společnosti, jakož i práva nahlížet do dokladů společnosti, je umožnit společníkovi plně realizovat právo podílet se na řízení společnosti s ručením omezeným a kontrole její činnosti. Zanikne-li společníkovi účast ve společnosti, zaniká mu i právo podílet se na řízení společnosti a kontrole její činnosti a tudíž i právo na poskytnutí informací o záležitostech společnosti, jakož i právo nahlížet do dokladů společnosti. Jinak řečeno, spolu s obchodním podílem společník zásadně ztrácí i práva do něj vtělená. Není-li již společníkem, nemůže se nadále podílet na řízení společnosti a kontrole její činnosti a není tudíž ani věcného důvodu, aby mu byly poskytovány informace o záležitostech společnosti či umožněno nahlížet do dokladů společnosti (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2189/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020 sp. zn. 27 Cdo 2708/2018).
33. Podle §10 písm. a) insolvenčního zákona insolvenční soud v insolvenčním řízení vydává rozhodnutí, jejichž vydání zákon ukládá nebo předpokládá, a podle §10 písm. b) téhož zákona průběžně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících (dále jen "dohlédací činnost"). V §9 insolvenčního zákona jsou pak vyjmenovány procesní subjekty nad kterými soud vykonává dohled, přičemž vedlejší účastnici pod vyjmenované subjekty nelze zařadit, vedlejší účastnice tedy procesním subjektem daného insolvenčního řízení není.
34. V rámci dohlédací činnosti vydává insolvenční soud rozhodnutí týkající průběhu insolvenčního řízení (vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záležitostech s tím souvisejících). V rámci tohoto dohledu činí opatření potřebná k zajištění svého účelu a ukládá povinnosti týkající se činnosti jednotlivých procesních subjektů řízení (vychází z potřeby upravit vedení řízení, stimulovat činnost procesních subjektů či aprobovat procesní úkony jiných procesních subjektů). Obecně lze shrnout, že dohlédací činnost je množinou rozhodování a opatření o vedení řízení (materiálně jde o rozhodnutí, kterými insolvenční soud upravuje vedení řízení) a týká se jeho konkrétních subjektů. Jejím předmětem nejsou otázky merita věci, když rozhodnutí vydané v rámci dohlédací činnosti se obsahově dotýká pouze procesního postupu. Zjistí-li insolvenční soud, že v důsledku nově zjištěných skutečností nemůže dřívější rozhodnutí vydané v rámci výkonu dohlédací činnosti obstát, změní je nebo přijme nové, event. jiné rozhodnutí. Proto také rozhodnutí vydaná v rámci dohlédací činnosti jsou vyloučena z přezkumu. V rámci dohlédací činnosti je soudní řízení jednostupňové, když proti rozhodnutí vydanému v rámci dohlédací činnosti v zásadě není odvolání jako řádný opravný prostředek přípustné (§91 insolvenčního zákona, ledaže je výslovně stanoveno jinak - §226 insolvenčního zákona), což vyplývá z povahy těchto rozhodnutí, kterými je vedeno řízení a zajišťován jeho účel tak, že jsou procesním subjektům ukládány povinnosti v rámci vedení řízení a jeho průběhu. V posuzované věci však insolvenční správce požaduje po insolvenčním soudu, aby rozhodoval o záležitostech vedlejší účastnice (o její povinnosti poskytnout informace), která není subjektem vyjmenovaným v §9 insolvenčního zákona, není tedy procesním subjektem, a požaduje po ní důležité a citlivé informace a podklady týkající se její osoby (jako právnické osoby).
35. Při vydání v pořadí druhého usnesení, které je nyní předmětem přezkumu Ústavním soudem, vycházel městský soud (na rozdíl od rozhodování v pořadí prvním usnesením, kdy uzavřel, že dlužníkovi, resp. vedlejšímu účastníkovi náleží 10% majetkový podíl ve vedlejší účastnici), ze zjištění, že v současné době probíhá řada sporů a není tak postaveno najisto, jaký majetek má být zahrnut do majetkové podstaty, zda je dlužník vlastníkem 10% podílu ve vedlejší účastnici, či má nárok na vypořádací podíl, což ostatně stěžovatel sám připouští ve své ústavní stížnosti, když uvádí, že pro věřitele dlužníka nemůže současně získat jak obchodní podíl, tak i vypořádací podíl (viz sub 11 shora). Ústavnímu soudu, jak z výše uvedeného vyplývá, nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by opodstatňoval jeho zásah. Ten však v posuzované věci, a to i s ohledem na uvedené vyjádření stěžovatele, zjištěn nebyl.
36. Na základě výše uvedených zjištění je třeba přisvědčit městskému soudu, že návrh stěžovatele jako insolvenčního správce, aby soud podle §11 odst. 1 insolvenčního zákona uložil vedlejší účastnici povinnost sdělit mu další informace a poskytnout podklady nezbytné k zajištění přípravy zpeněžení majetku dlužníka, jenž náleží do soupisu majetkové podstaty, eventuálně pro účely dalšího postupu správce v insolvenčním řízení, je za dané procesní situace předčasný. Teprve poté, co bude postaveno najisto, že dlužník je nadále společníkem ve vedlejší účastnici (že je vlastníkem 10% podílu ve vedlejší účastnici), bude stěžovatel jako zástupce dlužníka moci postupem podle §155, resp. §156 odst. 2 zákona o obchodních korporacích požadovat po vedlejší účastnici potřebné informace a podklady (když teprve poté bude zřejmé, jaké informace a v jakém rozsahu stěžovatel vlastně pro vedení insolvenčního řízení potřebuje), a to způsobem v tomto zákoně upraveným. Na insolvenčního správce nelze přenášet více oprávnění, než mu přiznává zákon, resp. než zákon přiznává samotnému dlužníkovi.
37. S ohledem na výše uvedené považuje Ústavní soud závěr městského soudu, že návrh stěžovatele jako insolvenčního správce, aby soud podle §11 odst. 1 insolvenčního zákona uložil vedlejší účastnici povinnost sdělit mu další informace a poskytnout podklady - je předčasný, považuje za ústavně konformní.
38. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že z rozhodnutí vrchního soudu ze dne 14. 10. 2022 č. j. MSPH 79 INS 22650/2019, 3 VSPH 1203/2022-B-551 zjistil, že insolvenční správce podal dne 1. 3. 2021 k městskému soudu žalobu na poskytnutí informací od vedlejší účastnice, postupem předvídaným v §156 odst. 2 zákona o obchodních korporacích. Dotazem na pracovnici infocentra městského soudu Ústavní soud zjistil, že dne 8. 11. 2022 vzal insolvenční správce žalobu zpět (zpětvzetí žaloby je datované dnem 17. 10. 2022), rozhodnutí o zastavení řízení nabylo právní moci dne 14. 12. 2022. Tuto skutečnost ostatně potvrdila i vedlejší účastnice ve svém vyjádření k podané ústavní stížnosti.
39. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel v předmětné věci brojí proti interpretaci a aplikaci podústavního práva učiněné městským soudem při jeho dohlédací činnosti podle §11 insolvenčního zákona, když usnesení, jímž insolvenční soud zamítl návrh stěžovatele na poskytnutí požadovaných informací a podkladů, má povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti dle §11 odst. 1 insolvenčního zákona. Ústavní soud se k této otázce vyjádřil v usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 405/17, ve kterém připomenul, že při výkonu této činnosti rozhoduje insolvenční soud o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkající se činnosti jednotlivých subjektů řízení (§11 odst. 1 insolvenčního zákona). Uvedená činnost je koncipována široce - soud v ní rozhoduje o záležitostech týkajících se insolvenčního řízení a činí opatření k naplnění jeho účelu (srov. usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1857/19). Právě povaha této činnosti odůvodňuje omezení přípustnosti odvolání proti rozhodnutím vydaným v jeho rámci a je i důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 405/17, usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 2380/17 či usnesení ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2557/17).
40. Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení městského soudu prizmatem výše uvedeného z hlediska ústavnosti obstojí, neboť městský soud své rozhodnutí dostatečně přesvědčivě odůvodnil, nevybočil přitom ze zákonného rámce a nedopustil se zjevné svévole, libovůle či jiné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovala jeho výjimečnou ingerenci.
41. V předmětné věci, jak bylo výše uvedeno, jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu, k nimž dospěl v rámci tzv. dohlédací činnosti nad průběhem insolvenčního řízení. Kategorie správnosti rozhodnutí nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Navíc za situace, kdy usnesení napadené nyní ústavní stížností nelze napadnout ani odvoláním (§91 insolvenčního zákona), není možno očekávat, že by Ústavní soud vždy zkoumal a "přehodnocoval" každé dílčí rozhodnutí vydané v rámci insolvenčního řízení jen proto, že proti němu není přípustný řádný opravný prostředek.
42. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
43. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu stěžovatele na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud vyhověl fakticky tím, že o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu a v krátké době po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu